"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

1.kapitola - Nenávist a jinak nic

12. srpna 2009 v 15:30 | Jackie Decker |  Zoufalí a každý sám
1.kapitola povídky Zoufalí a každý sám.

Děj začíná koncem pátého ročníku v Bradavicích. Lucius Malfoy byl spolu s dalšími smrtijedy zatčen na ministerstvu kouzel a Draco to nese velice těžce. A to už si myslel, že Pottera nemůže víc nenávidět. Mýlil se...


Nenávist a jinak nic…

"Pravou hodnotu toho co máme, si uvědomíme až ve chvíli, kdy o to přijdeme."

Tak rozčilený jako v té chvíli Draco ještě nikdy nebyl. Rozčilený a zoufalý. Jistě, že Pottera nenáviděl. Nenáviděl ho od té chvíle, kdy tak okázale a přede všemi odmítl jím nabízenou ruku, jeho přátelství… Byl přeci Malfoy, z dlouhé linie starého kouzelnického rodu, jeho otec byl předseda Správní rady a měl velmi významné konexe na ministerstvu kouzel, nemluvě o velkém bohatství. Až do té chvíle si myslel, že ve škole bude velice oblíbený.

Když se dozvěděl, že ve vlaku je i "slavný" Harry Potter, chtěl ho vidět, přesvědčit se o tom... A když ho pak uviděl mezi ostatními stát před vstupem do Velké síně s tou jizvou, která byla snad ještě slavnější než Potter sám, cítil vzrušení, že ho může oslovit a ihned se té příležitosti chopil. Jenže Potter jeho nabízené přátelství odmítl a dal před ním přednost Weasleymu, což pro něj byla ta nejhorší urážka, jaké se mu do té doby dostalo. Potter jím pohrdal. Měl být oblíbený, každý měl soupeřit o trochu jeho přízně, tak mu to přeci otec říkal, než do školy odjížděl, že se s ním každý bude chtít přátelit. Mělo tomu tak být. Alespoň si to myslel. Vyhlásil tedy tomu klukovi válku.

Jenže od té doby, kdy s ním začal soupeřit a urážet ho, jen prohrával. Ano, mezi zmijozelskými oblíbený byl, ale Potter byl nakonec vždycky lepší. Dokonce i ta mudlovská šmejdka, se kterou se paktovali, byla ve všem lepší než on sám. A čím víc to poznával tím víc je všechny nenáviděl. Dělal co mohl. Využíval otcova vlivu jen aby jim ublížil. Nechal otce aby koupil nejlepší košťata pro celý zmijozelský famfrpálový tým, aby se zasadil o popravu toho hypogryfa, jenže ani to mu k ničemu nebylo. Ve Famfrpálu byl dobrý, ale Potter byl lepší a Hypogryf trestu unikl. Když už mu přál smrt v Turnaji tří kouzelníků, Potter přežil a dokonce se vrátil ze setkání s Pánem zla a letos? Když se dozvěděl, že je jeho otec smrtijedem, byl uchvácen. Trochu se bál, ale hlavně cítil zadostiučinění z toho, že teď konečně nebude Potter už ničím oproti němu, jeho otci a matce. Pokaždé když četl v Denním věštci všechny ty urážlivé zprávy o něm a Brumbálovi tiše se sám pro sebe smál. Jak sílila moc Umbridgové chopil se příležitosti a využíval moci, kterou jako vůdce vyšetřovacího týmu získal. Líbilo se mu mít moc nad ostatními. Měl ji jako prefekt, ale ve vyšetřovacím sboru jí měl ještě víc…

A teď mu připadalo, že je se vším konec. Hrdlo měl stažené a v očích cítil slzy, kterým nedovoloval uniknout. Připadalo mu, že mu hruď svírá obzvlášť ošklivá škrtící kletba, protože každý nádech bolel a úzkostí se mu třásly ruce.

Až do teď jeho nenávist znamenala, že se Potterovi posmíval, urážel, škodil mu ve škole jak nejlépe dokázal a snažil se ho pokořit, ukázat mu, že udělal chybu, když odmítl jeho přátelství, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát Potter zašel příliš daleko, když kvůli němu před třemi dny zatkly jeho otce na ministerstvu kouzel. Byla to poslední kapka do pomyslného poháru jeho trpělivosti. Četl o tom zatčení snad stokrát a pořád se s tím nedokázal smířit. Cítil obrovskou touhu mu ublížit. Představoval si Pottera jak trpí pod kletbou cruciatus. Nechtěl už nad ním jen zvítězit, chtěl ho vidět trpět. Chtěl aby mu taky někdo někoho vzal, tak jako on jemu.

Teď byl jeho otec označený jako Smrtijed a uvězněný v Azkabanu. Pro celý kouzelnický svět se on i celá jeho rodina stala někým na koho si budou ukazovat prstem a to bylo něco co odmítl snášet. Hořkost myšlenek ho pálila jako nic jiného. Přál si Potterovu smrt a přistihl se při pomyšlení, že ho zabije třeba sám, že udělá cokoliv aby trpěl, přísahal sám sobě, že mu taky někoho vezme, že ho zničí…

Dveře ložnice se otevřely a dovnitř vešel Bleis Zabini. Ten namyšlený kluk byl poslední koho teď chtěl Draco vidět. Vrhl po něm nenávistným pohledem a Bleis se jen povýšeně, pohrdlivě ušklíbnul. Ten úšklebek mluvil za vše. Zabini nemusel ani nic říct aby ho tím ještě víc rozčilil. Vstal, přešel celou společenskou místnost a vyšel otvorem ve zdi, tak rychle, že ani nepostřehl Pansyin ustaraný pohled, nebo fakt, že se Crabbe s Goylem zvedli, aby ho následovali. Prostě šel a stoupal vzhůru až do vstupní síně. Prudce otevřel dveře, ale jen pro to, aby ho uviděl. Potter vypadal, že zrovna někam šel ale teď se po nich ohlédl a jejich oči se setkaly.

Zastavil se. Krev mu vřela živá téměř nezkrotnou zlostí, že jen překvapení a zcela nečekané uvědomění si, kde jsou, mu zabránilo v tom, aby po něm hned začal metat všechny kletby na něž by si vzpomněl.

Bylo ticho. Ticho rušené jen smíchem a hlukem doléhajícím sem z venku otevřenou hlavní branou. Vzduch se zdál stojatý, že by se dal krájet, kdyby se toho někdo odvážil. Jenže to nikdo neudělal. Rozhlédl se. Neubránil se tomu nutkání. Potter stál před ním a byl sám. Cítil potřebu říct mu něco ošklivého, cokoliv hanlivého, prostě mu říct, že se mu pomstí za to všechno příkoří, které mu způsobil a nechtěl aby to slyšel někdo nepovolaný. Když pohledem zjistil, že jsou sami tiše na něj sykl: "Je po tobě, Pottere." Jeho jméno řekl tak pohrdlivě jak dokázal.

Jenže Harry jen povytáhl obočí. Vypadal že si z jeho výhrůžky nedělá vůbec nic. "To je zvláštní, v tom případě bych čekal, že tu nebudu chodit…" Mluvil s takovým klidem a ironií, že byl Draco rázem ještě víc rudý vzteky, než si kdy myslel, že může být.

"Za to zaplatíš," sykl ještě, sotva slyšitelněji než kdyby šeptal. Všechen jeho vztek a zloba byli už příliš silné, než aby je vykřičel. Žádný křik by neobsáhl všechny jeho pocity. Šepot ano…

"Osobně se postarám, abys zaplatil za to, cos provedl mému otci…" chtěl ještě pokračovat. Měl ještě pokračovat, jenže Potter ho nenechal domluvit.

"No ne, tak to vážně umírám strachy," znovu ta ironie a ještě k tomu se na něj teď ušklíbl stejně nepříjemně, jako před ním už Bleis. "Předpokládám, že lord Voldemort byl v porovnání s vámi třemi jen taková malá rozcvička." Draco i oba jeho kamarádi s sebou poplašeně škubli. Chtěl ten záchvěv potlačit ale nedokázal to. "Copak se děje?" Samozřejmě, že se zeptal. "Je to přece tatínkův kumpán, ne? Snad z něj nemáte strach?" Strach. Zase to slovo. Jak jen ho nenáviděl. Vždyť co Potter věděl o strachu?

"Myslíš si, bůhvíjaký nejsi kabrňák, Pottere," zasípal, div se vzteky neudusil. Bylo toho na něj už moc. Otec v Azkabanu, pohledy spolužáků… Vykročil k němu a Crabbe i Goyle, jakoby vycítili co chce udělat mu kráčeli po boku.

"Jen počkej!" uvědomil si jak dětinsky to zní, ale to vědomí bylo to poslední na čem mu teď záleželo. "Já tě dostanu. Nemůžeš mého otce nechat poslat do vězení - "

"Já myslel, že jsem to právě udělal," přerušil ho opět Harry s tím jeho nadřazeným sebejistým úšklebkem.

"Mozkomorové z Azkabanu odešli," nutil se Draco ke klidu vší silou vůle, "táta ani ostatní tam dlouho nezůstanou…"

"Jo to máš nejspíš pravdu," přikývl kupodivu na souhlas. "Aspoň teď ale všichni vědí, co je to za prašivou chátru…" Až do teď se držel. Všechno snesl ale tohle už bylo moc. Sjel rukou k hůlce, ale byl příliš pomalý. Než ji stačil vytáhnout Potter už na něj mířil a tak se zarazil a polkl. Nečekal, že ubude tak rychlý. Zkousl si rty.

"Pottere!" halou se rozlehl přísný chladný hlas profesora Snapea a Draco se konečně trochu uklidnil. Byl tu Snape a to znamenalo, že Potter dostane co si zaslouží i bez jeho přímého přičinění. Ne, nic nemohlo být dostatečné za tu urážku, za všechny urážky, kterých se na něm Potter kdy dopustil, za to co provedl jeho otci, ale lepší něco než nic. Snape stál na schodišti jako do mramoru vytesaná socha, ve svém černém hábitu trochu připomínající netopýra.

"Co to provádíte, Pottere?" zeptal se chladně jako vždy.

"Snažím se rozhodnout, kterou kletbu mám na Malfoye použít, pane," odsekl vztekle Harry a Draco ucítil zvláštní hřejivé uspokojení. Potter byl drzý a to znamenalo, že se Snape naštve a nějak ho potrestá…

"Okamžitě tu hůlku odložte," přikázal stroze profesor. "Srážím Nebelvíru deset bo…" otočil se k obřím přesýpacím hodinám aby zjistil, že nebelvírská kolej je bez bodů. "Ach tak, vidím, že v nebelvírských hodinách už nejsou žádné body, které bych mohl srazit. V tom případě, Pottere, budeme prostě muset…" Draco s toužebným očekáváním čekal co si na Pottera Snape vymyslí, jenže to už promluvil někdo další, koho si do té chvíle nevšiml.

"Nějaké přidat?" Do hradu právě vstoupila kulhající profesorka McGonagallová. V jedné ruce držela kostkovanou cestovní brašnu a v druhé hůl o níž se opírala.

"Profesorka McGonagallová!" vyslovil Snape nečekaně překvapeně a vykročil k ní. Draco se celý třásl. Opětovný příval hněvu ho zasáhl s neztenčenou silou. "Jak vidím už vás od svatého Munga pustili!"

"Ano, pane profesore, jsem zdravá jako rybička. Vy dva - Crabbe, Goyle - " Vznešeným gestem pokynula jeho dvěma kamarádům aby k ní přistoupili což také neochotně udělali. "Tumáte, řekla profesorka a strčila Crabbemu brašnu a Goylovi plášť. "Odneste to nahoru do mého kabinetu." Otočili se a hlasitě dusali vzhůru po mramorovém schodišti. Draco to celé sledoval neschopen slova. Napůl překvapením, napůl dušeným vztekem.

"Výborně," pochválila si profesorka a vzhlédla k přesýpacím hodinám na stěně. "Tak tedy, myslím, že Potter a jeho přátelé by všichni měli dostat po padesáti bodech za to, že svět upozornili na návrat Vy-víte-koho. Co myslíte, pane profesore?" zeptala se jen s přirozenou autoritou, která z ní vyzařovala a Dracovi se její slova slévala do podivného šumu, který odmítal proniknout k jeho uším.

"Cože?" vyštěkl Snape. "No… totiž - nejspíš…" Draco sevřel ruku v pěst. Nechápal, že tam Snape může jen tak stát a nic nenamítnout…

"To je tedy po padesáti bodech pro Pottera, sourozence Weasleyovy, Longbottoma a slečnu Grangerovou," konstatovala profesorka McGonagallová a ještě než domluvila, sesypala se do spodní baňky nebelvírských přesýpacích hodin hotová lavina rubínů. Draco ještě nikdy tolik nenenáviděl ten zvuk. "Ach ano," dodala ještě profesorka, "nejspíš ještě padesát bodů pro slečnu Láskorádovou," a do havraspárské baňky spadla hromádka safírů. "No a vy jste Potterovi srazil deset, jestli se nemýlím, pane profesore - takže takhle…" Několik rubínů se vrátilo do horní baňky, dole jich však ještě pořádná kupa zůstala. Draco ty hodiny úplně hypnotizoval pohledem, jako by se je silou vůle pokoušel rozbít.

"A teď, Pottere, Malfoyi, řekla bych, že v takovýto nádherný den byste měli být spíš venku," pokračovala profesorka Mcgonagallová. Vůbec nedbala na to co teď Draco prožíval. Nikdo na to nebral ohled. Harry okamžitě schoval hůlku a zamířil přímo k hlavní bráně, přičemž už se po nich ani neohlédl. To Draco se zmohl jen na to aby po profesorce mrskl nasupeným pohledem, tímtéž pohledem sjel i Snapea a pak se jen otočil a vrátil se zpět do sklepení. Veškerá chuť jít ven ho v tu ránu opustila. Nechtěl se vracet do společenské místnosti, jen se skrýt v temném koutě podzemí a být sám. Beztak si tak připadl. Úplně sám. Sám jen se svou neutuchající zlobou…

Nenávidím ho! Až teď věděl jaké je opravdu nenávidět. Z celé duše a napořád… Za to se mu pomstím! Za všechno! Ucítil na tvářích slzy a ještě zrychlil. Usadil se až v nejtemnějším koutě sklepení, který našel a tam tiše plakal, aby ho náhodou nikdo neviděl a neslyšel…



Připadal si prázdný. Jakoby se ze světa vytratila všechna radost. Celé následující tři dny se pokoušel Pottera odchytit samotného, jen aby se mu nějak ošklivě pomstil, ale nedařilo se mu to. Jemu, Crabemu ani Goylovi. Když pak z ošetřovny propustili ty jeho kamarády, připadalo Dracovi, že je jeho snaha už úplně zbytečná. Všechno mu připadalo zbytečné…

Den před koncem školního roku se během večeře pokusila profesorka Umbridgová vytratit nepozorovaně z Bradavických školních pozemků, jenže si jí všiml Protiva a hnal jí přes pozemky mlátíc do ní holí profesorky McGonagallové. Mnoho studentů se vyběhlo do vstupní síně podívat a sledovat její zběsilý útěk. Ředitelé jednotlivých kolejí se jim v tom snažilo zabránit, ale byl to jen spíš aby se neřeklo. Profesorka McGonagallová se u profesorského stolu nechala slyšet, že by za ní běžela sama, kdyby jí Protiva nevzal hůl. Draco sám se jen díval z okna. Připadal si prázdný. Nevěděl jestli je rád nebo nerad, že je pryč. Jistě za jejího působení v Bradavicích se měl dobře, jenže teď ani nevěděl co přesně cítí. Kromě své nenávisti a touhy po pomstě nedokázal identifikovat žádný další pocit. Připadalo mu, že nemá nic. Bylo to poprvé co si uvědomil, jak chudý jeho život vlastně je. Že bez otce a jeho postavení, nemá vlastně vůbec nic…

Posledního dne se cestou vlakem konečně s Crabbem a Goylem rozhodli Pottera zaskočit v uličce a bylo by se jim to i podařilo, kdyby se z kupé u něhož ho v uličce zastihli nevyřítila banda dalších studentů, členů Brumbálovy armády, kteří na ně seslali během okamžiku tolik kleteb, že z nich zbyly jen obrovští slimáci nacpaní do školních hábitů, které pak ještě uložili do přihrádek na zavazadla.

Ležel tam nahoře a jeho vztek a zloba ho opět naplnili. Proklínal Pottera a každého kdo s ním byl za dobře a přísahal v duchu všem pomstu. Byl nucen vyslyšet jejich urážlivé a výsměšné poznámky a nemohl na to ani nic říct. Bylo to příšerné… Naplněn hořkostí opakoval pořád dokola sám sobě, že budou litovat, ale sám neměl znovu daleko k pláči. Ponížený, zostuzený…

Když vlak konečně zastavil a osazenstvo kupé pod nimi vystoupilo, podařilo se mu konečně uniknout ze zavazadlového prostoru. Vůbec se mu nechtělo mezi ty lidi tam venku. Prskal nadávky a Crabbe s Goylem mu přitakávali, ale nic to neměnilo na tom, že se rozhodli počkat, až všichni vystoupí. Nechtěl si uříznout ještě větší ostudu. Jako by nestačilo, že si o tom co jim provedli jistě už povídá celý vlak. A to se ani nemohl rozloučit s Pansy. Pansy na níž poslední dny velmi zanevřel pro svou nenávist k Potterovi. Nechtěl aby ho takhle někdo viděl, natož Pansy, bohatě stačilo že ho uvidí matka. Ne, nemiloval ji. Alesponˇo tom byl přesvědčen. Líbila se mu a on Malfoy, přeci nemohl chodit jen tak s někým. Proto ve čtvrtém ročníku pozval na vánoční ples právě Pansy. Byla nejhezčí holka z ročníku a měla hodně obdivovatelů a nápadníků. Přesto že před ním každého odmítla, on věděl že jeho neodmítne. A měl pravdu… Jenže teď by si připadal ještě víc hloupě, kdyby se jí měl ukázat takhle. Měl přeci svou hrdost, svou důstojnost. To raději počká…

Když se zdálo, že je všude klid vrátili se do svého kupé, tam přes sebe hodil svůj černý plášť i s kápí, vzal svůj kufr, počkal na oba "kamarády" a celý nasupený s neznatelným růměncem ve tváři vystoupil ven. Neznatelným pro to, že měl kápi a přes znetvoření jaké mu kletby způsobily ho mohl najít jen někdo s velmi zkušeným okem.

Vystoupili až ve chvíli, kdy na nástupišti zůstávalo jen minimum lidí. Matka stála opodál celá v černých šatech s pláště a zachmuřenou bledou tváří, jako by za těch pár dní prožila hotová muka, nebo trpěla nějakou nemocí. Draco pochopil, že není jediný kdo se cítí hrozně a v ten okamžik mu bylo matky skoro líto. O to silnější byla ale jeho zlost. Svět se scvrknul do jediného cíle. Pomstít se…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cassiopea-black cassiopea-black | 31. července 2011 v 11:54 | Reagovat

ty jo, úžasný! ty Dracovy pocity si popsala fakt skvěle, smekám :-)

2 Jackie Decker Jackie Decker | 1. srpna 2011 v 19:49 | Reagovat

Jsem ráda že se ti to líbí. Opravdu moc, doufala jsem že se mi to podaří vystihnout...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama