"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

3.kapitola - Insigne Mordrus

14. srpna 2009 v 8:37 | Jackie Decker |  Zoufalí a každý sám
3.kapitola povídky Zoufalí a každý sám.

Po prvních dvou kapitolách, které byly vlastně jen takovým úvodem do povídky, přibližujícím nám obě hlavní postavy příběhu, se dostáváme konečně k něčemu dalšímu.

Draco jakoby tápal sám v sobě a na něco čekal. Ne, že by snad přesně věděl na co. Ztratil pojem o čase. Jenže se má všechno změnit. Celý jeho dosavadní život dostane novou podobu a stačí k tomu tak málo...



Insigne mordrus


"Když víme, že děláme chybu, proč ji děláme?"

Netušil kolik dní uplynulo od otcova zatčení. Po návratu z Bradavic úplně ztratil pojem o čase. Denního věštce skoro nečetl. Všude samá nařízení ministerstva, dohady o tom zda je či není Potter vyvolený… Nemohl to číst. Nedokázal se vůbec na nic soustředit. Celý svět se mu scvrknul natolik, že obsáhl jen jejich dům, zoufalou matku, tetu a strýce Lestrangeovi, kteří u nich teď našli útočiště a jeho vlastní zlobu, nenávist, touhu po pomstě, samotu a hořkost, které cítil.

Po většinu času seděl ve svém pokoji, ruce měl opřené o kolena a zíral do prázdna. Všechno si to přehrával znovu a znovu. Nechápal jak mohlo šest nezletilých kouzelníků, ještě k tomu, když jedním z nich byl Longbottom, porazit tolik smrtijedů v čele s jeho otcem. Nic mu nedávalo smysl. Svět kolem něj jakoby ztratil svůj řád. Neuměl pochopit proč Snape nešel jeho otci a ostatním na pomoc, proč teta Belatrix po zabití Siriuse Blacka prostě jen utekla. Jistě, bylo tam mnoho členů Řádu, na druhé straně mohla přeci vzít otce s sebou ne? Bylo mu mizerně. Cítil nutkání brečet, ale plakat nedokázal. Tehdy ve škole se neovládl, ale teď mu připadalo, že by beztak neplakal, protože už ani ten pláč neměl sílu vysvobodit ho z toho zlého snu.

Zdola se ozvaly hlasy. Nejprve vůbec nechtěl poslouchat. Proč by ho to ostatně mělo zajímat? Teta mluvila skoro pořád, když už náhodou byla doma, většinou měla nějaké poslání, nebo trávila čas u Pána zla. Jenže tentokrát ho hlas tety Belly, kterým zaznělo jeho jméno, vytrhl z prázdnoty bezedných myšlenek, možná až příliš prudce.

"Co po něm chce?" ptala se jeho matka, celá vyděšená, jak usoudil podle třesoucího se hlasu.

"To nevím…" zasyčel hlas její sestry. Belatrix Lestrangeová mluvila tiše. Tak tiše, že Draco musel vstát a přejít ke dveřím pokoje, aby ji slyšel.

"… Mám ho přivést, Ciss, vás oba. Víš doufám, co to znamená…"

"Ne. Nepustím ho!"

"Slovo Pána zla je zákon, Cisso. Musím Draca přivést… Pán si ho vybral…" Cítil jak se mu srdce v hrudi rozbušilo nebývale rychle a polil jej chlad. Otřásl se a polkl. Pán zla pro něj dal poslat. Sám nevěděl proč asi, zda se má bát, nebo cítit vzrušení…

"Ale proč? Je… Je to můj syn… Proč chce vidět právě mého syna…?" naléhala matka. "Je to ještě chlapec…"

"Měla bys být poctěna!" Zasyčela teta. "Po tom co to Lucius na ministerstvu tak…"

"Neopovažuj se přede mnou urážet mého manžela, Bello!" přerušila ji matka nebezpečným hlasem a Draco vycítil napětí, které mezi sestrami zavládlo. Už nedokázal jen poslouchat za dveřmi. Prudce otevřel, uvědomil si že nechal hůlku na stole, sbalil ji, zastrčil za hábit a vyšel rázně na vrchol schodiště, které vedlo do vstupní haly, kde se rozhovor odehrával. Narcissa Malfoyová stála s hůlkou namířenou na Belatrix a ta, aniž by se obtěžovala svou hůlku byť jen vytáhnout, pomalu propadala stupňujícímu se smíchu, který se Dracovi zarýval snad až do morku kostí a přikoval ho na místě nad schody.

"Á… Tady je náš mladý, Draco…" Teta se přestala smát tak náhle, že její tichý hlas, kterým vzápětí promluvila, ho přinutil zatajit dech. Narcissa se prudce otočila s nevěřícným pohledem a strachem, který jí sálal z očí. Polkl a otřásl se. Ani sám nevěděl jak se cítí. Věděl jediné, že chce jít. Jít před Pána zla, jen pro to aby něco dělal. Cokoliv bylo lepší než jen sedět zavřený v rodném domě a čekat. Čekat na co? Na zázrak? A nebylo snad tohle takové znamená na které čekal? Co mu mělo udat další směr? Možnost pomsty?

"Věděla jsem, že přijdeš…" mrkla na něj hrdě Belatrix a olízla rty.

"Teto," prohodil stroze na pozdrav.

"Co tu děláš, Draco?" zeptala se hned jeho matka až jí přeskočil hlas. Oči měla zarudlé a tváře bledší než doposud kdy viděl. Vlastně ji od návratu ze školy vídal jen minimálně. Většinou seděla v jednom ze salónků a nebo se věnovala úklidu, jako nějaký domácí skřítek. Draco jí vlastně rozuměl. Sám cítil potřebu něco dělat. Cokoliv…

"Slyšel sem vás." Odpověděl popravdě.

"Výborně, výborně, tak jdeme, honem…" Spustila Belatrix a konečně sama vytáhla svou hůlku, otočila se a otevřela vstupní dveře, kterými dovnitř vnikl závan teplého nočního vzduchu.

"Draco nikam nepůjde!" pokusila se ještě Narcissa odporovat. Pohled její sestry mluvila za vše. Belatrix ani nemusela promluvit. Přestaň hysterčit, Cisso! Bylo v tom pohledu. Proč to vždycky musíš dělat tak těžší…?

"Ale já chci jít." Vypadlo z něj ani nevěděl jak. Přeci nemohl nechat matku aby mu překazila něco takového, ne? Pán zla ho chtěl vidět. Taková příležitost se nestává každý den. Mohl konečně být někým víc, ne kvůli rodině a otci, ale sám za sebe…

Belatrix se spokojeně usmála. "Tak vidíš i Draco to chce." Řekla tak vítězoslavně, jako by právě oznamovala, že zabila samotného Brumbála.

Narcissa sklopila hlavu. "Dojdi si pro plášť, Draco, ano?" požádala ho rezignovaně a sama přešla halu, kde na ozdobném věšáku visel ten její. Třásla se. Draco to poznal. Sledoval ji jak se obléká a bylo by mu jí skoro líto, kdyby sám nebyl přeplněn otázkami a pocity. Strach, radost a vzrušení. Velké očekávání. Měl mnoho otázek, které ho pálily na mysli. Nechápal proč by ho Pán zla chtěl vidět, ale rozhodně nemínil zůstávat doma, pokud ho volal. Ne. Byla to příležitost. Když si jen představil jak by se Potter tvářil… Obrovská příležitost. Nevěděl pro co přesně ale došel k závěru, že by ho Pán zla nevolal, kdyby to nebylo důležité, kdyby od něho něco nechtěl, ačkoliv si neuměl představit co by to mohlo být… A vlastně mu bylo jedno proč ho volá.

Plášť si přivolal jednoduchým kouzlem a během okamžiku byl oblečený. Po schodech šel rychle, protože pomalý krok by ho příliš vyčerpával jak by se musel soustředit aby se mu nepodlomila kolena. Těšil se a bál zároveň, vlastně byl skoro k smrti vyděšený. Čekalo ho setkání s nejmocnějším černokněžníkem všech dob. Nebylo by úžasné kdybych pro něj mohl něco udělat? Kdyby mě přijal mezi své? Třeba by pak pomohl otci utéct z Azkabanu. Získal bych si jeho přízeň. Naučil by mě mocná kouzla a pak bych se mohl Potterovi pomstít za všechno co mi kdy provedl… Byly to lákavé myšlenky a chutnaly tak sladce opojně, že přemohly i Dracovu tíseň a nevolnost po přemístění, které následovalo, když v doprovodu matky a tety opustil rozlehlé pozemky, kolem jejich sídla kde podobně jako v Bradavicích, nebylo přemisťování nic platné…

Místo kde se objevili bylo ponuré a na pohled prázdné. Neznal ten dům. Vypadal jako polorozpadlá chatrč. Dřevěné dveře snad držely jen silou vůle jejich majitele a vzhledem k tomu, kdo jí byl, Draco nepochyboval o tom, že drží právem, leč na to nevypadají. Cítil se podivně. Vítr jako by tu nefoukal a celkově měl dojem, že má srdce až někde v krku.

"Tak pojďte," sykla na ně Belatrix a pohodila svými černými vlasy. Nadechl se a vykročil. Chtěl sem jít. Přál si předstoupit před Pána zla, mít konečně taky nějakou příležitost dokázat Potterovi a všem, kteří si o něm mysleli, že je k ničemu, že se mýlí. Bylo tolik lidí, kterým by rád způsobil bolest a vynutil si od nich uznání za všechny ty roky ve škole a Pán zla mohl být klíč.

V obličeji byl bledý téměř jako sama smrt. Těch pár kroků jenž ho dělilo od temné propasti do níž se chystal v kročit překonal možná až příliš rychle. Cítil nutkání utéct. Prostě se otočit a zmizet, i když věděl, že se ještě sám přemisťovat neumí, bylo mu to jedno. Nevěděl kam by šel ale ani na tom nezáleželo. Jenže také věděl že necouvne. Teď už přeci nemohl… Stál tady. Za okamžik měl předstoupit před Pána zla… Pojednou ho napadlo, co když mě jen potrestá za otcovi chyby? Co když jdu na smrt? Zahnal dotěrné panické myšlenky na útěk a následoval tetu po boku své matky tak hrdým krokem jak jen dokázal. Přesto však v jeho pohybech očích i celé tváři byly znát stopy nervozity.

Dveře zavrzaly a on se zhluboka nadechl až se mu zatočila hlava. Když vstoupil do tmy uvnitř domu otřásl se. Cítil ho. Přítomnost toho o němž se nemluví. Věděl, že tu někde je…

"Á… Sám mladý pan Malfoy nás poctil svou návštěvou…" promluvil syčivým hlasem sám Pán zla a v krbu se rozžehl modrý magický plamen, který propůjčil celé místnosti a všem tvářím v ní přízračný vzhled a Draco s hrůzou zjistil že zde nejsou sami.

Rozhlédl se. Od pohledu bylo jasné, že místnost musela být magicky zvětšena kouzlem, jinak by se tam všichni nemohli vejít. Některé poznával. Byli to ti, kteří utekly s Beltarix Lestrangeovou z Azkabanu, nebo je znal z obyčejného života, když ještě Pán zla neměl svou nynější podobu a věřilo se že mrtev. O dalších slyšel, ale podle tváří jim nedokázal přiřadit jména. Vlastně pochyboval, že je tu někdo zcela neznámý…

Cítil se stísněný, jako by se pořád ještě přemisťoval a co bylo horší, přál si aby to tak bylo. Všichni se na něj dívali tak kriticky, s posměchem, s opovržením… Za jiných okolností by je jistě chápal. Byl příliš mladý. Neměl plnou kvalifikaci. Byl synem jednoho z jejich řad, ale toho, který dost ošklivě zklamal jejich vůdce… Sám nevěděl co vlastně přesně očekával, jen to, že by teď měl být asi někde úplně jinde. Kdesi zaslechl tichý šepot.

Jako první zachytil pohled strýce Rodolphuse. Párkrát se s ním již v jejich sídle setkal, ale nikdy spolu moc nemluvili. Nebylo proč. Shlížel na něj kritickým zkoumavým pohledem supa, čekajícího až jeho kořist konečně zdechne aby se na ni mohl vrhnout. Vedle něj stáli dvě tělnatější osoby. Draco se s nimi potkal poprvé, ale už o nich slyšel. Sourozenci Amycus a Allekta Carrowovi. Těm patřil onen šepot. Musel by být slepý aby mu unikl Allektin pohrdavý úšklebek. Pak zahlédl Dolohova, ale z jeho tváře se nedalo vyčíst absolutně nic. Macnair stál až vzadu, ale i tak byl dost vidět, aby ho Draco poznal. Další kdo přivábil jeho, i když se moc snažil to skrýt, vystrašený pohled, byl jakýsi statný muž s rozhaleným hábitem takže odhaloval jeho nadměrně chlupatou hruď a vypracované svalstvo. Měl podivné držení těla, v očích se mu nebezpečně a chtivě zalesklo, když mu pohled oplatil a linul se od něho nechutný zápach. Draco měl dokonce pocit, že se ten muž olízl, než se na něj nehezky pousmál křivým úsměvem a odhalil tak žluté zuby, které připomínaly téměř tesáky. Díval se na něho tak lačně, že ho popilil studený pot a raději uhnul pohledem.

Nechtěl aby to vypadalo příliš okázale. Jen trochu… Bylo to ale právě tolik aby narazil na někoho ještě děsivějšího. Pán zla seděl v křesle před krbem. Jeho hadí obličej a rudě žhnoucí oči ho přinutily aby se podíval do země. Takhle si to nepředstavoval. Vlastně si teď uvědomil, že si tohle setkání nějak celkově opomněl představit…

Polkl.

Rázem měl sucho v ústech.

Ještě si stačil uvědomit, že Belatrix přešla po bok Pánovi zla a na druhé straně jeho křesla stojí Severus Snape a za ním se krčí Peter Pettigrew-červíček. ale to už Voldemort promluvil znovu.

"Ale, ale… snad nemáš strach, Draco…" zasmál se hrdelním hlasem a ostatní smrtijedi se přidali. Draco si přál aby se propadl do země, aby byl neviditelný... zároveň ale toužil po tom, aby se jim vyrovnal. Aby se mu už nikdy nikdo takhle nesmál. Zatvrdil se a strach v jeho tváři nahradila vzpurnost. Beztak s tím teď nemohl nic dělat. Byl tady. Mezi všemi těmi smrtijedy a byl to právě on. Ne, Crabe, Goyle, Nott, nebo někdo další, ale on, Draco Malfoy. Vzpomněl si na Pottera a se zmíňkou o strachu, jako by na okamžik před sebou viděl jeho tvář místo té hadí, když vypustil z úst tu nejdětinštější věc, jakou mohl: "Nemám strach."

Smích utichl, jako by ho přeťala neviditelná čepel.

"Opravdu…? Belatrix se zmínila, že zajisté budeš stejně nanicovatý břídil jako tvůj otec." Někteří z přítomných se uchechtli a Draco na sobě cítil všechny jejich pohledy jako by byly nějaký otravný hmyz. Neodvážil se jim však čelit a díval se směrem ke křeslu, jako by mohl vidět skrze muže jenž v něm seděl.

Narcissa Malfoyová stála vedle svého syna stejně bledá jako on sám. Nepřela se s Pánem zla jako se svou sestrou pokaždé když přišla řeč na Luciuse. Stála vztyčená do celé své výše, jen hlavu měla pokorně sklopenou, snad z úcty, a možná to bylo také tím strachem, který dusila hluboko v sobě.

"Dobře… Mám pro tebe nabídku." Krev místo toho aby Draca v žilách hřála mu připadala studená jako led. "Chceš mít příležitost dokázat, že se tvoje teta mílí? Chceš mít možnost odčinit Luciusovi chyby? Stát se jedním z mých věrných služebníků, následovníků a učedníků? Být jedním z nás? Uchránit svého otce a matku před trestem, který by je stihl za toto selhání?" To nebyla otázka. Přesto, že ta slova naplnila celou místnost svým syčivým tázavým tónem a stupňovala se až zůstala jediným zvukem, který Draco slyšel, a když utichla zůstalo po nich jen prázdno a šum, který ho zcela izoloval od okolních vjemů, bylo víc než zřejmé, že nemá na výběr. Kdyby odmítl Voldemort by ho zabil a jeho rodiče potrestal. Krom toho bylo tohle přesně to co chtěl, ne? Dostat příležitost…

Ucítil matčinu ruku na svém rameni. Za jiných okolností by za to byl rád, jenže teď stál před Pánem zla a ostatními smrtijedy, mezi velkými čaroději a čarodějkami, kteří v něm viděli jen malého, neschopného, usmrkaného kluka a on by kterémukoliv z nich mohl přiřadit Potterovu tvář, protože v té chvíli o něm měli stejné mínění a probudili v něm tak přesně tu nenávist k Potterovi, která ho sem přivedla. Já nejsem žádnej břídil! Vůbec nechápal jak to jeho teta mohla říct. Možná nejsem nejlepší student z ročníku, ale to neznamená, že nedokážu to co kterejkoliv z vás! Jediným prudším pohybem ze sebe setřásl matčinu ruku.

"Ano," vydechl dychtivě a sám byl překvapený, že se mu nezatřásl hlas. "Ano, můj pane, bude mi ctí," dodal ještě a konečně se přinutil vzhlédnout.

Mezi smrtijedy zavládlo mlčenlivé očekávání a Belatrix se hrdě napřímila a věnovala mu pohled plný uznání a pýchy. Zato v Narcisse se něco pohnulo a jen přísná výchova ji nedovolovala propadnout hysterii. Nejen, že ztratila Luciuse, když ho zavřeli, ale teď se její syn řítil stejným směrem jako jeho otec. Tohle nikdy nechtěla. Chtěla svého syna uchránit vlivu Pána zla. Byl to přeci ještě chlapec…

"Výborně. Pojď, ke mně…" vyzval ho Voldemort tím tichým nebezpečným hlasem. Vůbec se mu nechtělo. Nohy měl jako z olova a hrdlo stažené tak, že sotva dýchal. Matka ho naléhavě chytila za ruku, když vykročil, ale on se jí znovu vymanil. Znovu se rozhlédl po těch obličejích a ujistil se že to chce. I kdyby jen pro to aby jim dokázal že se v něm mýlí. Aby to dokázal všem. Představoval si jak se asi bude tvářit Bleis Zabini, nebo Crabbe s Goylem…

Než si to stačil uvědomit stál přímo u křesla. Vzhlédl a střetl se se Snapeovýma chladnýma očima, které si ho měřily. Nevěděl co si asi myslí. Z jeho tváře se nedalo číst. Jedno ale bylo jisté. Na tomhle místě neměl stát Snape. Měl tam stát jeho otec a dívat se a být hrdý…

"Ruku."

Mimoděk se otřásl a uvědomil si oč je žádán. Sklouzl pohledem k tetě Belatrix a ta jen přikývla. Oči měla rozšířené v napjatém očekávání. Nemusel přemýšlet kterou ruku mu má podat a tak pomalu natáhl k Pánovi zla svou levou paži. Možná až příliš pomalu. Věděl co bude následovat, ale bál se toho. Netušil jaké to je.

"Červíčku!" a ten malý tlustý mužík s krysím obličejem mu ruku chytil, přitáhl ho ještě o krok blíž ke křeslu a jediným pohybem stříbrné magické ruky, mu vykasal rukáv pláště a hábitu, jako by nebyl ničím. Snažil se skrývat strach, ale třásl se. Voldemort vypadal potěšeně, když ho sledoval. Vytáhl svou hůlku a Draco zatajil dech. Sledoval ten jediný krátký pohyb a připadalo mu že trvá věčnost, než Pán zla přitiskl špičku hůlku na jeho bledou kůži. Naposledy za pochyboval o tom zda to chce, ale zahnal ty myšlenky do pozadí. Bylo pozdě.

"Insigne Mordrus," pronesl Pán zla a jeho rukou projela příšerná, palčivá bolest. Chtěl se vyškubnout, ale červíček ho držel pevně. Nechtěl to ale slzy bolesti mu ulpěly na tvářích. Uhnul pohledem a skousl si ret, aby zadržel výkřik. Pán zla se tiše smál jeho bolesti a stále držel hůlku na jeho ruce, dokud znamení zla, lebka z jejíž úst vylézá had, neulpělo celé, jasné viditelné, na jeho paži. Bolest mu pronikala od ruky do celého těla a ta chvíle mu připadala nekonečná. Toužil se vymanit z toho sevření do něhož tak ochotně vkročil, ale nešlo to.

Náhle ruka, která ho držela povolila a on upadl na zadek, protože na to nebyl připravený. Ze rtu mu tekla krev, ruku skoro necítil, až na podivné mravenčení a zbytky bolesti, jejíž hlavní síla už odezněla. Dýchal přerývaně jako by dlouho utíkal. V obličeji byl celý zsinalý, jako jeden z neživých a šedé oči měl rozšířené jako by se ptal: proč?

A Pán zla se nebezpečně usmíval…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kathrin Rowen Kathrin Rowen | 20. srpna 2009 v 21:06 | Reagovat

Ooooo pane bože....to je skvělý teprve sice budu číst 4.kapču ale je to vážně supr....hlavně ty popisy emocí a všeho...prostě bomba!
Ty budeš jednou jistě uznávaná spisovatelka protože tohle ani není možný :) A ten název je vážně vážně boží :)
Teď si dám od čtení chvilku pauzu a než mi začne film (Dračí příběh) budu číst dál.
A ještě něco........děkuju

2 Jackie Decker Jackie Decker | 20. srpna 2009 v 21:09 | Reagovat

No tak zase nepřeháněj, ano? Já to teď po sobě četla a nechápu jak jsem mohla napsat takovou hrůzu...

Taky přemýšlím co se ti líbí na tom názvu  :-D . Kdyby přesně nevystihoval o čem povídka je, bude a má být, hledala bych nějaký lepší  ;-)

A děkovat nemusíš. spíš já děkuju tobě, že jsi mě do toho vůbec uvrtala...  :D

3 cassiopea-black cassiopea-black | 31. července 2011 v 16:06 | Reagovat

Á, konečně se objevila na scéně Bella :-D jinak, to kouzlo je zajímavý :-) těšim se na další kapitolu :-)
PS: taky se ti u předchozích dvou kapitol nezobrazuje, že sem je okomentovala? mně totiž ne a netušim proč... :-?

4 Jackie Decker Jackie Decker | 1. srpna 2011 v 19:51 | Reagovat

Jo občas se to zobrazí se zpožděním, ještě že administrace funguje :-D

Jinak díky za pochvalu, doufám že i dál se bude ppovídka líbit... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama