"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

Draco v poutech lásky (2.část)

12. srpna 2009 v 11:31 | Jackie Decker |  HP-Jednorázovky
Avatar k layoutu blogu


Pokračování...







***

Draco se probudil. Netušil co se mu to zdálo, ale připadalo mu, že spal snad celou věčnost. Probudil se a nechtěl otevřít oči. Nechtěl vidět kde je ani co se stalo. Chtěl jen dál ležet a snít. Alespoň sen by mu mohl přinést nějaké šťastné chvíle. Jenže to se nemělo stát.

"Jak je na tom?" zeptal se nějaký vzdálený hlas.

"Už je to lepší… Pravda je, že si asi prožil své. Museli ho dlouho mučit, když se ještě ani neprobral," odpověděla na to ustaraná ošetřovatelka. To si Draco uvědomoval poznal hlas madame Pomfreyové. Nechtěl však poslouchat dál. Všechno se mu vybavilo a on nebyl schopen pochopit jak to že je ještě naživu. Stále se mu vracel obraz otce jako v šíleném transu jak na něho míří hůlkou. Bolela ho ta vzpomínka. Nevyčítal si to, ale bolelo ho, když si vzpomněl na ty oči plné šílenství, když ještě rok a několik měsíců před tím v nich viděl něhu a lásku. Ta změna ho děsila, obzvlášť když si připustil, že by se mohla udát i v něm samém.

***

Už tomu bylo dva týdny, kdy Draco opustil ošetřovnu. Podařilo se mu všechny přesvědčit, že uprchl. Vlastně mu v tom pomohlo i svědectví jeho otce, který byl donucen vypovídat, než ho znovu zavřeli do Azkabanu. Draco nepochyboval o pochybnostech McGonagalové nebo Pottera, ale byl odhodlán svůj úkol dokončit. Věděl jak se k Potterovi dostat. Grangerová uvěřila jeho dopisu a Draco si byl jist, že ho lituje. A právě tato lítost se měla stát jakýmsi mostem mezi ním a Potterem. Nesměl ho zabít, ale jakmile se mu dostane blíž tak už nebude mezi ním a Weasleyovou žádná překážka. Choval se vypočítavě a uvědomoval si změnu, která se v něm udála.

- Chováš se stejně jako otec! Ne to není pravda! Ale ano a ty to víš. Víš, že se nyní chováš přesně jako on. Ale to jen kvůli tomu úkolu… Proč si stále něco namlouváš?! Já si nic nenamlouvám! - Draco se snažil vždy takovéto myšlenky potlačovat, ale ne vždy se mu to podařilo.

Už se cítil chvílemi zoufalý jak musel neustále sám sobě, ale i jiným obhajovat své počínání. Byl sice znovu začleněn do vyučování, ale ani přívaly učiva ho nedokázala odreagovat. Tady mezi tolika známými lidmi si začínal uvědomovat, jak obtížný bude jeho úkol. Ne snad kvůli Potterovi nebo Weasleyové, ale kvůli jeho vlastním myšlenkám. Nejednou si připadal tak odtržený od světa Smrtijedů, že začal zapomínat na své poslání. Vlastně začínal pociťovat, že už ten úkol nechce plnit. Dokud byl na té druhé straně nepochyboval o svém přesvědčení, ale teď a tady to bylo jiné. Všední starosti mu připomněli, že ještě není úplně ztracený. A toho se právě bál.

Bál se toho, že by mohl ztratit své odhodlání a proto se brzy začal ostatním vyhýbat. Vyhýbal se všem a volné chvíle trávil v komnatě nejvyšší potřeby. Věděl, že si o něj Grangerová dělá starosti, ale ona byla ten poslední člověk na kterém by mu záleželo. Vlastně ne, posledním takovým člověkem byl Harry Potter. Neustále se o tom musel přesvědčovat. Všímal si jak se jeho postoj mění, jak původně chtěl být Potterovi co nejblíže aby to poté měl jednoduší. Ale teď se mu vyhýbal. Vyhýbal se mu proto aby si udržel onu nenávist vůči němu.

"Draco," oslovila jej zase ta mudlovská šmejdka.

"Co chceš," odsekl a přidal do kroku.

"Co je s tebou?" ptala se starostlivě.

"Nic," odsekl znovu. Nechtěl jí odpovídat. Nechtěl protože by pak musel odpovídat i sám sobě.

"Jedna věc mi vrtá hlavou. A chci znát odpověď!" řekla pojednou tvrdě. Draco se zarazil. Nevěděl jestli by bylo bezpečné pokračovat. Přeci chtěl aby mu uvěřila. Pokud mu přestane důvěřovat znamenalo by to konec jeho poslání. Rozhodl se tedy počkat a snad i odpovědět na její otázku. Netušil, však na co se chce ptát a tato nejistota mu příliš nepomáhala. Naopak. Měl strach.

"Proč jsi ze všech lidí poslal to volání o pomoc zrovna mě?!" zeptala se. Ano tak prostá to otázka a Draco si neuvědomil, že jí to bude podezřelé. Obzvlášť když se teď začal všem vyhýbat. Vůbec netušil co by jí na to měl říct aby mu uvěřila. Rozhodl se tedy, že musí říct pravdu, alespoň částečně. To ji trochu vyvede z míry než se začne znova ptát bude mít čas si to promyslet.

"Je o tobě známo, že uvěříš všemu. Nemohl jsem to poslat Crabemu nebo Goylovi. Jejich otcové jsou taky Smrtijedi a oni jsou tak hloupý, že by jim to vyžvanili a nebo by tam přišli sami a proti mému otci by neměli šanci…" Draco mluvil smutně, také byl smutný. Ta vzpomínka ho stále ještě zraňovala: "A komu bych to podle tebe mohl ještě poslat? McGonagalový? Ta by mi tak určitě věřila. A tak jsem to poslal člověku, kterému bych mohl svěřit svůj život jen opravdu v té nejzoufalejší situaci v jaké jsem byl. Věděl, jsem, že ty to nenecháš jen tak. Že to řekneš ředitelce a že ji přesvědčíš aby tam s tebou někoho poslala. Jsi příliš předvídatelná Grangerová," vysvětloval dál smutným hlasem, ale nedíval se na ni. To nedokázal: "Bylas jediná kdo mohl mít alespoň trochu šance mě z toho dostat. Ještě něco?!" zeptal se smutně, ale tentokrát už se jí zahleděl zpříma do očí. Věděl jak ji odzbrojit, ale zároveň si uvědomoval, že ona je teď jeho největší nepřítel krom sebe samého. Viděl jak se jí z očí vykoulela jediná slza. Jinak se ale tvářila stejně vyrovnaně jako vždy.

"Mě můžeš věřit…" řekla nakonec, "když budeš cokoliv potřebovat víš kde mě najdeš." Hermiona zůstala stát, ale Draco rychle odcházel. Snažil se ze své mysli vypudit, co právě uslyšel. Nechtěl aby ho tížili zbytečné pocity. Jenže jeho snažení bylo zbytečné. Nemohl zapomenout na její slova. Nemohl. Veškerá jeho rozhodnost byla ten-tam. A tak se rozeběhl jako by snad tomu mohl utéci a zaběhl do umývárny Ufňukané Uršuly. Ona byla jediná před kým se nestyděl plakat. Ona mu byla oporou už minulý školní rok a Draco doufal, že by mohla být i nyní.

Duch bývalé studentky se ho snažil utěšit, ale jemu to nepomáhalo. Pochyboval o sobě. Bál se, až bude povolán, že neuspěje. Bál se, že nedokáže unést Weasleyovou. Že ji nedokáže přivést Pánovi zla pro těch pár slov, které mu řekla ta mudlovská šmejdka. Těch několik slov, kvůli kterým teď on, Draco Malfoy přemýšlel jestli to co chce udělat je správné, kvůli kterým nyní váhal.

Během několika následujících měsíců si Draco dal záležet aby zapomněl na své pochybnosti. Věnoval se jen učení a zlepšování sama sebe. Grangerové se nevyhýbal a odpovídal na její otázky, ale nikdy za ní sám nezašel. Brzy však začal zapomínat i na svůj úkol. Připadalo mu to všechno přespříliš vzdálené. Tak vzdálené, že nad tím nemělo cenu uvažovat. Věděl, že ho neustále pozorují Potterovo oči, kdykoliv je nablízku, ale snažil se chovat jako že o ničem neví. - Ty oči… Ty oči… Jeho oči… Ty oči… - Neustále na ně musel myslet. - Už jsem zoufalý. - Pomyslel si. - Když myslím i na Pottera. Už jsem se z toho zbláznil. Pokud brzy nepřijde rozkaz, tak už to nedokážu. - Draco ani netušil jak moc blízko je pravdě.

Sledoval Harryho a Weasleyovou jak spolu chodí a líbají se. Myslel na Harryho, kdykoliv jím byl pozorován a hlavně na něj myslel v noci. V noci, kdy byl sám a chyběli mu doteky plné vášně, touhy a lásky. Potřeboval lásku. Bojoval sám se sebou a stále v sobě hledal onu dřívější nenávist. Snažil se ji v sobě probudit, ale poznal jak rychle vyhasíná. - Je ze mě troska… - Zoufal si čas od času Ufňukané Uršule. Celý svět se mu zatočil. Poznával jak rychle a ochotně by si zvykl na tento všední a docela obyčejný život. Jak moc by si vlastně přál žít jen tento obyčejný život. Nemít na svém předloktí to ohyzdné znamení a ve své duši bolest.

Jenže minulost už nelze změnit. A tak Draco Malfoy pomalu upadal do stále větších depresí. Nedával na sobě sice nic znát, ale jeho myšlenky byli stále temnější a plné sebelítosti. Nenáviděl a miloval sám sebe. Nenáviděl a miloval Pottera. A to vše se mu prolínalo do všedních dní jako noční můry, ze kterých pro něj nebylo úniku.

***

A pak se to stalo. Draco zrovna seděl ve Zmijozelské společenské místnosti a snažil se neposlouchat narážky Bleise Zabiniho, když ho začalo pálit znamení. Draco se postavil, něco svému spolužákovi odsekl a odešel z té místnosti. Netušil, kde by teď, mohla být Weasleyová, ale věděl že ji musí najít. Měl strach a celý se třásl. Připadalo mu, že v každém stínu číhá nějaký bystrozor, jen aby ho dostal. Musel najít způsob jak se s Weasleyovou přemístit do hradu pána zla.

Draco pospíchal chodbou až se nakonec ocitl ve vstupní síni, kde zrovna čekali někteří studenti na výlet do Prasinek. Mezi nimi i ta, kterou měl unést. Nepřemýšlel nad tím jak to, že o výletu nevěděl a pozapomněl i na svůj osobní zákaz do Prasinek chodit, který dostal od McGonagalové. Věděl jen, že tam musí. Musel tam aby mohl Ginny Weasleyovou předhodit Pánovi zla a zachránit si tak holý život. - Tak bídný život…- Pomyslel si.

Zařadil se do fronty a profesorka hlídající odchod studentů ho uchopila za paži: "Kam jdete pane Malfoyi?…" zeptala se ho přísně. Draco náhle procitl. Připadal si tak hloupě a ještě k tomu ho profesorka držela za levou ruku, kterou měl i bez jejího sevření v jednom ohni. Musel však tu bolest vydržet. Musel aby to dokázal. Myslel, že když se vrátí ke svým, bude zase v pořádku. Že se všechny jeho noční můry rozplynou a vrátí se mu dřívější rozhodnost. Jenže to nebylo to po čem jeho srdce volalo a tak byl Draco příliš zmatený. Teď nebyl schopen nic říct, když hleděl své profesorce do očí. Na jednu stranu chtěl jít a úkol vyplnit, ale na druhou stranu si přál aby ho nepustili…

"On jde s námi paní profesorko," řekla najednou z ničeho nic Grangerová. Draco si všiml jak zmateně se po ní dívají její kamarádi a on sám byl taktéž zmatený.

"Opravdu?!" ptala se přísně McGonagalová stále hledící do mladíkových očí. Draco se hrozně styděl ale očima neuhnul. Netušil, kde se to vněm vzalo, ale dokázal jí vzdorovat. Snad to bylo proto, že byl skutečně zoufalý. Vlastně vůbec nevěděl co udělá a tak ani neměl strach z nitrozpytu. Kromě zmatku by v jeho mysli totiž nenašla nic kloudného a kdyby ano, jedna jeho část by si oddychla.

"Vlastně, ano," vypravil ze sebe Draco poníženým hlasem. Skutečně si připadal ponížený, že znovu musí přijmout pomoc té mudlovské šmejdky a vlastně se styděl její pomoc přijmout, když ji hodlal už za pár okamžiků zradit. - Hodlám jí vlastně zradit? Chci ještě vůbec Harrymu ublížit? Ty oči… Ty jeho oči… - Přemýšlel neustále. Sám nevěděl a to mu vadilo snad ze všeho nejvíc.

"Dobrá tedy, ale dejte na něho pozor, slečno Grangerová," souhlasila nakonec ředitelka.

"To budu, nebojte…" odvětila hnědovláska.

A tak se Draco Malfoy po dlouhé době ocitl mimo Bradavice. Šel se čtveřicí přátel a hleděl do země. Neposlouchal jejich debatu a jen občas na něco přikývl když se ho Grangerová ptala. Snažil se soustředit, ale nešlo mu to.

"A co budeme dělat teď?" zeptal se pobaveně Ron.

"Co kdybychom se šli podívat na Chroptící chýši?" zeptal se Draco aniž by si uvědomil proč vlastně. Všichni se teď na něho podívali jakoby čekali na nějaké vysvětlení, ale Hermiona mu jako už jednou pomohla: "To není špatný nápad… Tak pojďme." Draco netušil proč mu pomáhá. Netušil proč se tolik snaží aby si připadal jako mezi přáteli. Na jednu stranu to byl hezký pocit, ale na druhou to co hodlal udělat se přátelům nedělá. Měl v hlavě takový zmatek jako ještě nikdy.

A tak se jich všech pět vydalo k Chroptící chýši kde byli tou dobou úplně sami. Draco vzpomínal na třetí ročník, kdy tady na tom místě schytal několik blátivých koulí od Harryho a při té vzpomínce se pousmál. -Kolik se toho jem změnilo od té doby? - Ale z přemýšlení jej vytrhlo pálení jeho levé ruky. Pochopil, že jestli honem něco neudělá tak nesplní svůj úkol kvůli kterému tohle celé podstupoval. Všechnu tu bolest a zmatek podstupoval jen pro to aby udělal…

Draco uchopil Ginny kolem krku a ihned se sní přemístil. Srdce ho bolelo a on se toužil z toho vyplakat, ale nesměl… Nemohl. Ocitli se na kopci, kde byla jen zřícenina hradu Pána zla a Ginny se mu vtrhla z ruky. Zřejmě jí ihned došlo co se stalo a tak tasila hůlku. Draco však byl rychlejší: "Expelliarmus!" vykřikl a díval se do očí své oběti. Plakal.

"Proč tohle děláš?!" křičela, ale Draco neměl slitování. Nemohl mít…

"Petrificus totalus!" pronesl tiše a Ginny byla rázem spoutaná na zemi. To už ze hradu přibíhali další Smrtijedi. Draco na ně však nečekal. Vzal Ginnyinu hůlku, která ležela o dva metry dál, a odešel rovnou k Pánovi zla. Otřel si slzy a pokoušel sám sebe uklidnit.

"Můj pane," poklekl před strašlivě vyhlížejícího Voldemorta, "úkol je splněn."

"Výborně Draco, tak přece jsem se v tobě nezmýlil. Nejsi takové nemehlo jako tvůj otec. Výborně. A teď mi přivedeš Pottera!"

"Pottera, pane?" zeptal se Draco přiškrceně.

"Ano Pottera, jsi snad hluchý?! Pokud se nemýlím tak jsi chtěl mučit Weasleyovou před jeho očima a to nelze pokud tu Potter není, ne? Tak běž k sobě domů a čekej tam na něj. On tam dorazí… A pak ho přivedeš ke mně. Je to jasné!" Voldemort mluvil tiše, nevlídně až výhružně. Draco pocítil stejný strach jako když stál na astronomické věži proti Brumbálovi. Hrozný strach.

Odešel z přijímacího pokoje Pána zla a přemístil se do Malfoy Manor. Čekal. Čekal utápějíc se ve vlastních myšlenkách. Proklínal sám sebe za to co právě udělal, ale věděl, že teď už mu neuvěří ani Grangerová…

Netrvalo dlouho a Harry se objevil před Malfoyovským sídlem. Bez nějakého zaklepání prostě vešel a hulákal: "Malfoyi!!! Vím že si tady! Ukaž se!"

- Ten hlas… Ten hlas a ty oči… - Draco pomalu vstal a se strašlivou bolestí u srdce šel směrem odkud Potter křičel. Jeho mladé tělo se třáslo a on už věděl, že tohle je konec. Konec všech jeho nadějí na lásku. Že zničil Potterovo život i Weasleyový, ale také ten svůj.

Náhle tam stáli proti sobě a hleděli si do očí. Byl to jen okamžik než oba začali neverbálně vrhat kletby, ale přesto se za tu kratičkou chvilku v Harrym něco změnilo. - Slzy? Skutečně jsem na Malfoyovo obličeji viděl slzy? - Přemýšlel zatímco vrhal jednu kletbu za druhou. Byl to boj tvrdý, ale přesto si ti dva během boje řekli víc než za celý život a to ani nemuseli promluvit. Draco se ve skutečnosti moc nesnažil Harryho zasáhnout stejně jako i Harry pochyboval jestli to co dělá je správné. Oba si uvědomovali, že na konci tohoto boje bude jeden z nich vítěz a ten druhý poražený, ale ani jeden nechtěl aby to skončilo. Jako by ten boj měl od nynějška být celý jejich život.

Jenže Harry příliš přemýšlel nad tím co se událo a v jednu chvíli zaváhal. Draco ho trefil ač předpokládal, že jeho kletba mine a náhle už nebylo pochyb o tom, kdo je vítěz a kdo je poražený… Jenže jak Draco stál nad bezvládným tělem Harryho Pottera nebyl schopen ho omráčeného odnést svému pánovi. Nemohl. Pocítil takový příval něhy, že ho nedokázal zvládnout a tak ho jen sevřel ve svém náručí a plakal. Plakal nad tím co právě udělal. Býval by si přál aby byl mrtvý. Jenže nebyl a tak musel něco udělat. Nemohl zůstat ve svém rodném domě i s ním.

Proto snad se Draco rozhodl vrátit Harryho tam, kam patří. Přemístil se sním do Prasinek a tam vysílením omdlel.

***

Když se Draco probudil seděla u něho jenom, Hermiona: "Proč? Proč jsi to udělal," ptala se zoufale. Tvář utápěla v slzách a hleděla mu do očí. Draco se cítil jakoby se vše co mělo smysl rozpadlo v prach. Díval se do očí jediného člověka, kterému na něm ještě záleželo a věděl, že musí odpovědět: "Nevím… Mrzí mě to, tohle jsem nechtěl…" a tak jí Draco vypověděl všechno i své nejniternější pocity. Dívka poslouchala a přecházela z pláče do úžasu a zase do pláče.

Najednou se na ošetřovně objevil i Potter, ne Harry. Pro Draca to už bude navždy Harry. Hermiona se zvedla a odešla. Zůstali tam jen ti dva hledíce si do očí. Oba mlčeli a přece si rozuměli.

A pak Draco vstal s novým odhodláním: "Přivedu ti Ginny, slibuji!" řekl a poplácal Harryho po rameni. Ten se na něho podíval s novou nadějí: "To bys pro mě udělal?" zeptal se zoufale a nechápavě zároveň. Draco však věděl čemu se doopravdy divý. Věděl s jakým zmatkem nyní svádí svůj boj. Mohl toho využít aby ho konečně získal pro sebe, ale se rozhodl se, že on není důležitý, že už toho zkazil a zničil příliš na to aby působil bolest milovanému člověku. Byl odhodlaný zemřít…

"Ano…" hlesl Draco. Mladý blonďatý chlapec se oblékl a opustil ošetřovnu. Rovnou se vydal přes školní pozemky, když v tom ho Harry dostihl: "Počkej," zvolal. Harry. Netušil proč mu třeba jen jednu nevrazí, proč je náhle konec jeho nenávisti. Jindy by tohle nikdy neudělal, ale teď bylo všechno jiné. Teď si náhle nebyl jistý. Utápěl se v nekonečných hlubinách touhy v jeho očích a nemohl se vynadívat. Z ničeho nic se o něj bál…

"Vše bude v pořádku," pokusil se Draco o úsměv, "alespoň se o to pokusím…"

Znovu se Draco přemisťoval do Rezidence pána zla, ale tentokrát z úplně jiného důvodu. Seslal na sebe chameleoní kouzlo a procházel hradem co nejtišeji dokázal. Věděl, kde je vězení ale nebyl si jistým, jestli umístili Ginny právě tam. Podruhé se ona stala předmětem jeho úkolu, ale tentokrát z úplně jiného důvodu.

Tentokrát to bylo jiné. Měl štěstí byla uvnitř. Jak jednoduché bylo zneškodnit dva mozkomory, kteří jí hlídali. Měl sice problém nalézt vhodnou vzpomínku, ale vlastně nemusel pátrat nijak daleko. Vzpomněl si jak ho Harry zastavil, když sem chtěl jít. V té chvíli byl doopravdy šťastný…

Jenže po zneškodnění mozkomorů měl jenom málo času na to aby ji odtamtud dostal. Vyrazil dveře kouzlem a vběhl dovnitř. Ginny seděla schoulená v rohu a celá se třásla. Draco ji uchopil do náruče a taky ji očaroval chameleoním kouzlem. Společně potom museli opustit úzkou chodbu a dostat se na hlavní spojovací chodbu o 200metrů dál. Měli štěstí. Smrtijedům to trvalo déle než očekával. Hlavní chodba byla dost široka na to aby je minuli bez potíží. Jenomže tím ještě souboj z časem ani zdaleka nevyhráli. Museli ještě co nejdříve opustit pozemky aby jim nestihli zabránit v Přemístění. Dívka v jeho náručí tiše vzlykala a Draco pospíchal jak mu to situace dovolila. Nebylo to nijak lehké. Nakonec i tohle jim vyšlo. Skoro to vypadalo, že pán zla ani není přítomen ve svém hradě protože kdyby tam byl neměli by to takhle jednoduché.

Pak už se objevili znovu v Prasinkách, odkud Draco pospíchal rovnou do školy. Nesl Ginny v náručí ale myslil na někoho úplně jiného. Na Harryho…

***

Draco nakonec na žádost Harryho a Hermiony nebyl potrestán za svůj čin, ale to mu nijak neulevilo. Byl zase sám… Harry dost často odcházel se svými přáteli mimo školu, ale když byli uvnitř trávil čas s nimi. A tak Draco jako nyní trávil svůj volný čas u jezera pod stromem. Bylo už jaro a teplo lákalo všechny studenty ven. On však nevycházel kvůli sluníčku, ale kvůli tomu, že se tak mohl na Harryho alespoň dívat. Vzpomínal na to jak mu Ginny přinesl.

Draco stál u brány a Harry mu ji otevřel: "Tak co?" ptal se zděšeně.

"Byli u ní mozkomorové…" vypravil ze sebe těžce Draco.

"Ale je živá, ne?" ptal se stále vyděšeně Harry.

"Ano je," potvrdil mu. Šli spolu na ošetřovnu odkud už přibíhala madame Pomfreyová s profesorkou McGonagalovou. Obě dámy přebraly Ginny a Harry s Dracem šli jen několik kroků za nimi.

"Děkuju ti…" vypravil ze sebe stísněně Harry.

"A za co?" zeptal se ho Draco zmateně.

"Za to, žes mi ji přivedl zpět. Víš mohl jsi využít situace ale ty jsi místo toho?… Děkuju," pravil Harry a políbil ho. V ten okamžik se pro Draca zastavil svět. Ona kratičká chvíle v jeho mysli trvala věčnost neboť se na ni tolik těšil…

Teď když na to Draco vzpomínal měl zavřené oči a znovu si vychutnával pocit blaženého tepla, který jej v ten okamžik dokázala naplnit.

"Můžu si přisednout?" uslyšel ptát se jakýsi vzdálený hlas. Neochotně otevřel oči, ale vzápětí pocítil příval nebývalého štěstí: "Jasně…" hlesl tiše. Byl to ON. Harry Potter. Seděli vedle sebe mlčky a hleděli na sebe. Byli si čím dál blíž… blíž… až se oba mladí chlapci spojili ve vášnivém polibku. Takovém, který je oba dokázal přivést ke štěstí.

"Proč?…" ptal se zmateně Draco, ale Harry nechtěl nic slyšet. Právě pocítil to co mu tolik chybělo od toho dne, kdy si uvědomil z čeho pramení jeho zmatek. Přidržel Dracovi u úst svůj ukazováček a znovu ho políbil.

Blížil se konec a oni to věděli. Harry už nalezl a zničil všechny hledané viteáli, krom Naginiho, a Draco cítil, že se blíží poslední bitva. Miloval Harryho a čím blíže byli konci byla jejich láska silnější. Cítil to zoufalství, které je k sobě poutá, ale byl šťastný. Už se toho konce nebál. Věděl, že to tak má být. Nebál se smrti protože poznal opravdovou lásku. Takovou, jakou mu ani jeho otec nemohl nikdy dát.

Ve škole to byl skandál, když všichni poznali, kdo je opravdovou láskou Harryho Potera. Jenže Harry dával všem dost najevo, že se za to nestydí. Jen Ginny byla hrozně zklamaná. Draco ji nejednou viděl plakat. - Byla to Harryho volba. - říkal si vždycky, když mu jí bylo líto. - On si to vybral sám. - Věděl, že je to pravda. Kdyby Harry chtěl mohl dál chodit s Ginny, ale on si vybral jeho. Dá se říct, že si to někdy vyčítal, ale rozhodně ne tak často jak by se mohlo zdát. Draco byl skutečně nevýslovně šťastný. Prožíval s Harrym samé šťastné chvíle, i když to budilo pohoršení u spousty studentů.

Byl konec června a už ani nevnímal ustavičné pálení znamení zla. Už dávno pro něj nebylo důležité. Ty poslední dva měsíce tolik změnili jeho osobnost, že nedokázal pochopit proč se dříve choval tak jak se choval. Všechno spělo ke konci a oni se o tom spolu ani nebavili. Nechtěli myslet na takové věci. Vždyť spolu měli svět jen pro sebe. Jen pro sebe… Draco seděl na Astronomické věži a mluvil si sám pro sebe. Nechal si vánkem cuchat vlasy a přemýšlel, co by se stalo kdyby býval přijal Brumbálovu nabídku už tehdy. Náhle za sebou cítil něčí přítomnost. Mohl se ohlédnout rovnou, ale to nechtěl. Pokud ten někdo přišel kvůli němu, pak promluví první. Tolik si přál aby to byl Harry.

"Draco," oslovila jej Grangerová, "opravdu miluješ Harryho?" zeptala se. Draco se na ni ohlédl a uviděl jak úzkostně se tváří.

"Ano…" hlesl tiše. Chtěl vědět proč se ptá, ale doufal že mu to vysvětlí sama.

"Potřebujeme totiž znát polohu Voldemortova sídla. Musíme zabít Naginiho a pak i samotného Voldemorta. Rozumíš mi?" zeptala se jakoby Draco byl jen nedospělé děcko. Jenže ta slova zněla daleko úzkostněji, než se Hermiona tvářila. Draco pocítil příval strachu a rozhodl se, že pokud jim to řekne chce jít s nimi: "Chci abyste mě vzali sebou! Pokud vám to řeknu, chci abyste mě vzali sebou," opravil se. Věděl, že je to moc důležité a tak nechtěl nechat Harryho aby se jen tak uvrhl do nebezpečí. To nemohl dopustit.

"Promluv si s Harrym, jo? Ale pokud ti to dovolí tak věz, že nás nesmíš už znovu podrazit!" pravila důrazně. Draco se teď před ní styděl. Styděl se za to jaký byl, ale byl odhodlán tam s nimi jít. Musel…

"Harry," zeptal se Harryho o hodinu později, když spolu seděli sami na břehu jezera.

"Copak," usmál se na něho něžně Harry.

"Vy prý podnikáte výpravu do sídla Pána zla," začal Draco opatrně, " No já… Mohl bych vám pomoct. Chci vám pomoct. Vím, kde to je, a taky vím kde můžete najít Naginiho."

Harry se tomu podivil. Netušil jak moc dobře je jeho milý informován. Tohle mu dočista vyrazilo dech. Snažil se mu to vymluvit. Nechtěl ohrozit i Draca. Ne teď, po to všem co spolu prožili. To nemohl, ale přece věděl, že by jim mohl dost pomoci a Draco byl skutečně neodbytný.

"Dobrá," souhlasil nakonec, "ale nebudeš se vystavovat žádnému nebezpečí, jasné?!"

"Dobře…"

A pak už se zase líbali ve společném obětí té nejusilovnější lásky. Tohle bylo jejich oblíbené místo. Tady měli celý svět skutečně jen pro sebe.

***

Jenže když už se toho večera chystali, že vyrazí stalo se něco s čím nepočítali. Na školní pozemky, kde bylo tou dobou i hodně členů řádu vtrhli Smrtijedi.

To nebyla bitva. To byl zmatek. Naprostý chaos, bez jakéhokoliv řádu a pravidel. Draco sesílal kletby na všechny Smtijedy a snažil se držet poblíž Harryho, ale to mu popravdě moc nevyšlo. Ve zmatku lidí bylo těžké rozeznat Srtijedy od příslušníků řádu natož nalézt jednoho určitého kouzelníka. Draco byl zoufalý. Příliš zoufalý. S tímhle nepočítali a to se jim mohlo stát osudným.

Povětšinou se používala neverbální kouzla a tak nebylo skoro ani nic slyšet. Jen občasný výkřik bolesti. Draco byl tak zoufalý, že když uviděl Snapea běžel rovnou k němu: "Severusi, Severusi, kde je Harry?!" volal. Až když u něho stál blíž všiml se, že Snape bojuje na jejich straně. Právě pod jeho kletbou padla Belatrix.

"Nevím!…" vykřikl Snape odpověď, "Nagini je mrtvý," zvolal. A Draco na chvíli zůstal jen ohromeně stát. Ten okamžik nepozornosti ho však stál trochu té bolesti. Schytal kletbu Cruciatus. Znovu si vzpomněl na svůj souboj s otcem a dostal se zpět do varu, poté co mu Snape pomohl znovu se postavit. Draco věděl, že informace, kterou mu Snape podal je nějak důležitá, ale nikde nemohl Harryho najít.

A pak to uviděl Ty brýle si nemohl splést. Rozběhl se za Harrym a metal kletby na všechny strany: "Harry, Harry," volal na něho, "Nagini je mrtvý!!!" A jak to zařval tak se Harry otočil. Byla to jen chvilička, ale Draco uviděl jak se odněkud vynořil Voldemort. Netušil kde se to vněm vzalo ale vrhl se vpřed aby zastavil jeho kletbu.

"NE!!!" slyšel Harryho volat, ale to už se pod náporem zeleného světla skácel k zemi. Věděl, že umírá, ale umřel šťastný. Jeho poslední myšlenka patřila Harrymu a vzpomněl si i na Severusova slova - "Nemůžeš ho zabít Draco. Zabiješ-li Pottera Pán zla tě už neušetří. Zabiješ-li Pottera zničíš tím všechny naše naděje. Jednou přijde čas a ty mu ještě rád zachráníš život. To si pamatuj." -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 buffett buffett | Web | 19. června 2015 v 3:55 | Reagovat

pujčka ihned na učet :D

2 jug jug | Web | 9. září 2016 v 10:09 | Reagovat

rychlé pujčky bez registru prostějov :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama