"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

4.kapitola - Godrikův důl

15. července 2010 v 8:00 | Jackie Decker |  Harry Potter a poslední bitva
Čtvrtý díl Poslední bitvy.

Harryho, Rona a Hermionu čeká výlet do Godrikova dolu, rodiště Harryho rodičů. Sám Harry ale přesně neví, co v tom místě chce vlastně přesně hledat. Najde po čem pátrá, nebo nenajde? Aco pátrání po viteálech, neměli by s ním už začít...?








Takové ráno Harry ještě nezažil. Třeštila ho hlava a byl celý rozlámaný, mimoto ho sužovala jakási nepřirozená žízeň. Pomalu se posadil a rukama si přidržoval hlavu. Uvědomil si, že včera vypil asi o něco více medoviny, než měl. Žaludek měl jako na vodě, ale ani tak na tom nebyl tak zle, jako Ron. Ten byl celý bledý a vypadal, že se brzy pozvrací.

"Teda, to bylo ale něco, co?" řekl Ron.

"Jo to teda bylo," odvětil Harry a pomalu vstal, "Jdeš dolů?" zeptal se.

"Ne, jdi sám." odpověděl Ron, který si ještě na chvíli lehnul.

Harry se snažil jít potichu, aby náhodou někoho nevzbudil. Čím více se však snažil, tím více dělal hluku. Naštěstí se mu jeho záměr nakonec podařil. V kuchyni ještě nikdo nebyl a tak si Harry strčil hlavu pod studenou vodu, aby se probral. Pokusil se i učesat dokud měl vlhké vlasy, ale jakmile začaly osychat, byly zase stejně vzpurné jako vždycky. Uzmul si něco k snídani a čekal, až někdo přijde. Rodinné hodiny paní Weasleyové ukazovaly stále na smrtelné nebezpečí, což Harrymu jen připomnělo jeho poslání s viteály.

"Copak zlatíčko, ty už nespíš?" zaslechl hlas paní Waesleyové.

"Ne,…" vybreptl překvapeně Harry, když zaregistroval její přítomnost. Paní Weasleyová přešla po kuchyni a hůlkou poručila nádobí, aby se začalo umývat.

"Nemáš hlad?" ptala se Ronova matka starostlivě.

"Ne, díky už jsem si vzal," odpověděl vlídně a posadil se.

"Ahoj Harry," pozdravila Hermiona, když sešla dolů, posadila se na židli vedle něj a otevřela si Denního věštce.

"Něco zajímavého?"

"Ani ne," Povzdychla si, "je to pořád stejné. Ale počkej tady něco je… Poslouchej.

Po smrti Amélie Bonesové, byl zabit další člen ministerstva kouzel, bývalý ministr a poradce současného ministra kouzel, Kornelius Popletal. Ministerstvem to otřáslo. Nikdo se k té nešťastné události nechtěl vyjádřit. Otázkou zůstává, kolik toho Popletal věděl a mohl případně vyzradit Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit. Toto nám řekl jeden nejmenovaný zdroj z ministerstva. Jisté je jen to, že nad Popletalovým domem, kde byl také nalezen, viselo znamení zla. Bla bla bla,…" odmlčela se Hermiona: "to je příšerné…"

"Jo, to je," přikývl Harry, ještě trochu otupěle.

"Cože? Popletal byl zabit? Ale… ale jak je to možné?" ptala se paní Weasleyová, která zrovna kouzlem dopravila na stůl Hermioně něco k snídani. Hermiona podala noviny paní Weasleyové a věnovala se jídlu.

"Proč myslíš, že by ho chtěl Voldemort zabít?" ptal se Harry potichu, aby to slyšela jen Hermiona.

"To může mít spoustu důvodů. Třeba opravdu chtěli jen nějaké informace, nebo ho zabili pro výstrahu Brouskovi, co my víme?" přemýšlela Hermiona.

Od té doby se paní Weasleyová chovala neobvykle roztržitě. Evidentně jí ta zpráva vyděsila. Zřejmě jí připadá šokující, že ministerstvo neochrání ani své vlastní lidi, pomyslel si Harry. Když o deset minut později přišla dolů Ginny, málem jí její matka vykydla smažená vajíčka do klína.

"Co je s tebou mami?" zeptala se starostlivě Ginny.
"Nic…to nic Ginny, jez drahoušku." řekla její matka a dále se věnovala úklidu. Harry s Hermionou pak Ginny vypověděli, co se dočetli v Denním věštci. Tu to však ani zdaleka nevylekalo tak, jako její matku. Byla sice trochu vyvedená z míry, ale zdálo se, že to zvládá docela dobře. Koneckonců, nikdo z nich neměl důvod Popletala litovat, vždyť to byl on kdo poslal do Bradavic Umbridgeovou a kdo se celý jeden rok snažil pomocí Denního věštce označit Harryho za blázna. Přesto však zpráva o smrti, někoho kdo na ministerstvu zastával tak vysokou funkci, byla dosti znepokojivá.
    
"Kde je vlastně Ron?" zeptala se Hermiona po snídani a snažila se, aby její otázka vyzněla co možná nejvíce nenápadně. Harry si však dobře všiml jak se při té otázce mírně začervenala. Vyměnil si s Ginny pobavený úsměv a sdělil Hermioně, že mu bylo ráno špatně a tak zůstal ještě ležet. Harry už od minulého školního roku tušil, že se jí Ron líbí, stejně jako ona jemu, jen nedokázal pochopit, proč se tedy pořád hádají. On sám se s Ginny nehádal vůbec…

     Ron se objevil až na oběd. Ještě pořád byl bledý, ale nálada se mu trochu zlepšila. Když se najedli a pomohli paní Weasleyové dát celý dům do pořádku po včerejší bujaré oslavě, vyšli si na chvíli zahrát famfrpál. Jako odreagování to bylo bezvadné.

     "Tak co Harry, kdy plánuješ výpravu do Godrikova dolu?" zeptal se ho Ron, když spolu šli uložit košťata do kůlny, zatímco holky se šly umýt.

     "No já,…" Harry se chtěl jet podívat na místo, kde zemřeli jeho rodiče, ale také chtěl být tady s Ginny. Věděl, že by s ní měl trávit co nejméně času a tak by ani výpravu do Godrikova dolu, ani přestěhování do domu na Grimmauldově náměstí neměl odkládat, ale bylo to pro něho velice těžké. Nechtělo se mu opustit Doupě. I když věděl, že v Bradavicích ji potká tak jako tak. Nenáviděl Rona, když mu stále říkal, že by měl s Giny chodit. Moc dobře věděl, že nemůže. Vůbec nedokázal pochopit, proč mu to jeho nejlepší kamarád dělá.

     "Jen klid… času máme dost. Vždyť je to jedno. Já jen… Žes to říkal…" Ron jakoby záměrně nedokončil svoji větu a ponechal Harryho jeho myšlenkám, neboť se vrátil do domu o něco rychleji. Měl bych odjet co nejdřív. A proč? Komu to ublíží, když zůstaneš? Ale co Ginny? Co když jí to ohrozí? A jak? Kdo ví, že spolu chodíte? Ron, Hermiona a to je všechno. Ale co když ne? Ví to třeba Snape a ten to mohl Voldemortovi říct. To by mu bylo podobný. Možná mu to nepřipadalo jako důležitá informace pro jeho Pána. Ale Snape mě nenávidí, udělá všechno aby mi ublížil stejně jako Voldemort. Můžete se stýkat tajně, než to skončí. Tady možná, ale v Bradavicích? To by se jistě zvládlo.

      "Kdes byl tak dlouho?" zapředla mu Ginny do ucha a odtáhla ho do obýváku. Než stačil Harry odpovědět, už spolu byli úplně sami. Býval by si přál ji obejmout a políbit, ale myšlenky jež mu před okamžikem vytanuly na mysli mu to nedovolily.

     "Co je to s tebou?" zeptala se Ginny dotčeně, když nezareagoval na její hlazení po vlasech.

     "Nic,…" zalhal Harry.

     "Ale no tak, nelži mi. Co tě trápí?" ptala se dál Ginny.

      "Víš Ginny,…" začal Harry, ale dívka ho nenechala domluvit.

     "Já vím, nemůžeme spolu chodit, to mi chceš říct?!" dokončila uraženě.

     "Víš přeci, že je to důležité,…" chlácholil ji Harry.

     "A proč se teda vracíš do školy, když spolu nemůžeme být, nó?" Ginny skoro křičela, Harry viděl, že se musí strašně přemáhat, aby se nerozplakala.

     "Můžeme,… no můžeme spolu chodit tajně," pokusil se ji uklidnit, ale Ginny se od něho odtáhla.

     "Hmm,…" řekla a odešla z pokoje. Harry nedokázal říct, jestli odešla víc naštvaně, nebo smutně. Každopádně on sám smutný byl. Tohle přeci nechtěl, tohle ne. Měl ji rád, přál si jen aby byla šťastná, ale také musel dbát na její bezpečnost. Přesvědčoval sám sebe, že udělal jak nejlépe mohl, ovšem sám si tím nebyl jistý. Měl v hlavě tolik myšlenek…

     "Harry, co se stalo?" oslovila jej Harmiona, která mezi tím vešla. Harry se vzpamatoval a pohlédl na ni. Tvářila se ustaraně a on si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy, které nedokázal potlačit.

      "Co by se stalo?" pokusil se Harry usmát. Neznělo to však nijak přesvědčivě.

     "Viděla jsem Ginny a… No víš vypadala rozrušeně a plakala. Tak jsem myslela… No… Vy jste se pohádali?" ptala se Hermiona ustaraně. Harry jí jen odbyl, že jí do toho nic není a vyšel nahoru do svého pokoje. Chtěl být sám.

     Aby Harry alespoň trochu unikl svým tíživým myšlenkám vypravil se s Ronem a Hermionou hned příštího dne do Godrikova dolu. Manželům Weasleyovým slíbili, že se do večera vrátí a přemístili se z jejich zahrady. Harry si byl vědom starostlivých pohledů svých přátel, kterými ho častovali od toho rozhovoru s Ginny, ale nechtěl na ně nijak reagovat.

     Když je opustil pocit stísnění, který je provázel při každém  přemístění, ocitli se na kraji malé mudlovské vesničky. Harry nevěděl, kde by měl dům svých rodičů hledat, ani jak ho vlastně pozná, byl však svým přátelům vděčný, že mu ani jednu z těchto otázek nepoložili. Dokázal si živě představit jak Hermiona dupne Ronovi na nohu, aby se neptal a ten se jí pak zeptá proč vlastně, i to jak mu to Hermiona začne potichu vysvětlovat, aby je náhodou nezaslechl. Při této myšlence se musel pousmát.

     Tolik teď svým přátelům záviděl. Oni mohli být spolu. Mohli spolu chodit, aniž by to někoho ohrozilo, ale to si on s Ginny nemohl dovolit. Mohli být spolu šťastní, ale místo toho jeden druhého přehlížejí. Proč si to sakra neřeknou? Jak můžou stát jeden vedle druhého, vědět, že se milují a nechodit spolu? Kdybych byl Ronem, já bych jí to řekl. Tolik bych si přál abych mohl být s Ginny…

     Svým způsobem to Harryho pohoršovalo, ale na druhou stranu jim za to byl vděčný. Nemusel nad tím tolik přemýšlet a alespoň mu tak nepřipomínali jeho samotu.

     Šli pomalu. Procházeli malou vesničkou, kde míjeli jeden dům za druhým, ale pořád nic. Tu a tam narazili na nějakého mudlu, který kydal hnůj, nebo šel na nákup do malého obchůdku na návsi. Harry šel stále dál a pomalu si začínal zoufat. Nebyl si ani jistý co hledá, jak to tedy má najít? Myšlenky na Rona s Hermionou vystřídaly představy, jaké by to bylo, kdyby jeho rodiče žili a on vyrůstal v této malebné vesničce, kdyby nebyl žádný Voldemort a žádná věštba… Prostě nic, co by mu otravovalo život. Jenže takový život mu byl přespříliš vzdálený.

     Prošli celým Godrikovým dolem až k malému kopci za vesnicí, kde uviděli místní hřbitůvek. Náhle si Harry uvědomil, že pokud hledá hrob svých rodičů, měl by se nejprve podívat tam. Ukázal na kopec a svůj záměr řekl Ronovi a Hermioně.

      "Dobrý nápad Harry," pochválila ho kamarádka. Ron sice nic neříkal, ale bylo na něm znát, že se mu ulevilo. Zřejmě si myslel, že se Harry zbláznil, když tu hledá dům svých rodičů, který si ani nepamatuje. Cesta na vrchol kopce byla únavná, ale zvládli to docela dobře.

     Byl tam malý hřbitůvek s oprýskanou zídkou. Hřbitovní brána vyhlížela staře, ale zdálo se, že ji místní udržují v dobrém stavu. Ani nezavrzala, když ji tři přátelé otevřeli, aby mohli vejít. Stálo tam pár rodinných hrobek a spousta drobných náhrobních kamenů. Několik smutečních vrb a tisů vytvářelo na tomto místě skoro chrámovou klenbu, což celému místu dodávalo tak nějak nepřirozený vzhled. Přesto se tu Harrymu líbilo. Cítil se tu nějak klidněji.

      "Když se rozdělíme, najdeme jejich hrob rychleji," navrhla Hermiona. Ne že by odtud Harry nějak pospíchal, ale připadalo mu zdvořilé její návrh přijmout. Sám byl zvědav kde a jak byli jeho rodiče uloženi k poslednímu odpočinku.

      "Něco mám!" ozval se po chvíli Ron. Harry s Hermionou k němu přiběhli a opravdu. Najednou stáli u hrobu Harryho rodičů. Na malém strohém náhrobním kameni byly připevněné fotografie jeho rodičů a pod nimi byl úhledně vytesán kratičký nápis, oznamující datum smrti. Zdálo se, že je to jediný neudržovaný hrob na celém hřbitově.

     Harry nevěděl, jak dlouho strávil u toho náhrobku. Z dlouhého smutného zamyšlení plného vzpomínek, jej vytrhl až soumrak. Harry vzpomínal na všechny ty maléry u Dursleyových a jak se potom od Hagrida dověděl, že je čaroděj, toulal se tam, kde v noci objevil zrcadlo z Erisedu a vzpomínal, jak mu Brumbál řekl, že Voldemort chtěl původně zabít jeho. Myšlenky ho zanesly i do tajemné komnaty, kde pochopil, že Voldemort se kdysi jmenoval Tom Raddle. Pak se ocitl na tom hřbitově, kde vrah jeho rodičů znovu povstal, viděl jak Voldemortova hůlka vydávila zpět duchy starého zahradníka, Cedrika Digoryho, jeho matky a otce a opět trávil vánoce se Siriusem v jeho domě. Dokonce se mu vybavila i vzpomínka na to jak navštívil Snapeovu myslánku, v níž uviděl svého otce, jak se Snapeovi posmíval. Nyní už pro něj ovšem tato vzpomínka tíživá nebyla. Kdyby se měl on sám teď se Snapem někde potkat, udělal by mu něco horšího než, že by ho jen pověsil za kotníky do vzduchu.

    "Harry, je čas jít," oslovila jej kamarádka. Náhle si Harry uvědomil jak dlouho tu s ním jeho přátelé čekali. Věděl, že má Hermiona pravdu a tak jen tiše přikývl a následoval své přátele ven ze hřbitova.

     Když se všichni tři přemístili k Doupěti, Ron zaklepal na dveře.

     "Kdo je?" ozval se hlas pana Weasleyho.

     "To jsem já, Ron. Otevři tati."

     "Tak dobře Rone, řekni mi. Čeho se nejvíce bojíš?" zeptal se znovu pan Weasley. Ron se trochu začervenal.

     "Pavouků." hlesl nakonec odpověď. Pan Weasley jim otevřel a neskrýval radost nad jejich návratem.

     "To jsem rád, že už jste zpátky. Tak jak bylo mládeži?"

     "Dobře, pane Weasley,"odpověděl Harry, který si až teď uvědomil, jaký má hlad. Naštěstí jídlo už na ně čekalo na stole. Když dojedli, všiml si Harry, že Ginny u večeře nebyla. Srdce mu poskočilo úzkostí. Mrzelo ho, že se s ním nepřišla přivítat.

     "Našel jsi, co jsi hledal?" zeptal se Ronův otec.

     "Co…cože?" zeptal se Harry překvapeně, neboť mu nerozuměl. Stále totiž přemýšlel nad Ginny. Ron se mírně uchechtl a Hermiona ho zpražila zlověstným pohledem.

     "Ptal jsem se, jestli jsi našel, cos hledal?" zopakoval pan Weasley svoji otázku.

     "Ano… Trochu. Ještě bych chtěl najít dům svých rodičů, víte?" odpověděl Harry pomalu.

     "No, Harry. Já chápu o co ti jde, ale,…" Pan Weasley se snažil mluvit co nejlaskavěji. "Totiž jde o to, že z toho domu vlastně nezůstalo skoro nic a teď už nemá s tvými rodiči nic společného. Opravili to tam mudlové a ani nevím kdo tam nyní bydlí. Je mi to líto Harry, ale tam už asi nic nenajdeš." Pro Harryho ta slova ovšem byla jako studená sprcha. Tolik si přál najít něco po svých rodičích. A Teď už mu bylo jasné, že krom toho co už má, po nich zřejmě nic nezůstalo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 15. července 2010 v 9:48 | Reagovat

Dobrý, ale stejně mě asi nejvíc pobavila Popletalova smrt :-D

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 15. července 2010 v 9:55 | Reagovat

To jsem nevěděla, že je to tak vtipné :-D

3 Snowy Snowy | Web | 15. července 2010 v 22:55 | Reagovat

Pěkné, ale asi dávám víc přednost "nezávislé a nebojácné" Ginny. A musím přiznat, že teď by mě víc zajímalo, jak se vede Dracovi:).

4 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 16. července 2010 v 6:44 | Reagovat

Jo jasně, asi budu muset někdy víc rozvést i jeho pohled coby vlkodlaka 8-) Popravdě ta představa se mi celkem líbí... :-D

chápu že nezávislá a nebojácná Ginny je určitě lepší nežž tahle, tehdy jsem byla ještě silně emocioálně ovlivněná šestkou a hodně jsem se hnala do emocí, které byly možná až zbytečné a do Ginny jsem promítla hodně ze sebe, no tak příště snad bude líp... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama