"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

6.kapitola - Ztracená vzpomínka

19. července 2010 v 8:00 | Jackie Decker |  Harry Potter a poslední bitva
Šestý díl Poslední bitvy.

Harry dostal díky Brumbálově poslední vůli vzpomínky na něž se má podívat. Ne, že by tomu snad rozumněl, ale rozhodně to hodlá zkusit. Harry, Ron a hermiona, ostatně nemají jinou šanci než se podívat, aby rozluštili Brumbálův záhadný vzkaz, který se jim rozhodl zanechat. co ale tyto vzpomínky ukrývají?




Ztracená vzpomínka




"Co si o tom myslíte?" zeptal se Harry neboť sám nevěděl, co to má vlastně znamenat. První sevzpamatovala Hermiona: "To je přeci jasné Harry: Profesor Brumbál ti tyto vzpomínky odkázal zřejmě proto, že chce abys pochopil proč Snapeovi tolik důvěřoval. Jen se na ten dopis podívej. On věděl, že možná zemře. Věděl to a proto ti to odkázal. Obávám se však, že dokud si ty vzpomínky neprohlédneme, tak nebudeme vědět nic bližšího."

Harry si zoufale přál vědět proč Brumbál Snapeovi tolik důvěřoval, ale teď když měl možnou odpověď na dosah ruky, tak se bál. Byl zvědavý, ale měl také strach z toho, co uvidí. Nakonec ale otevřel lahvičku s číslem jedna a její mlžný obsah vložil do kamenné mísy zdobené starými runami. Podle Brumbálova receptu s mísou trochu zakvedlal a teprve, když se mlha usadila, vyzval své přátele aby ponořili své hlavy do mísy a následovali ho.



Harry cítil jak padá. Nakonec se ale ustálil na místě, které dobře znal. Byl zpátky v Bradavicích. Objevil se zrovna ve třídě, kde duch profesora Binnse právě přednášel svůj nudný výklad z Dějin čar a kouzel. Ron s Hermionou se tam objevili nedlouho po něm. Věděl, že tato vzpomínka náleží Snapeovi a tak se ho snažil najít v tom moři hlav kolem sebe. Co však upoutalo jeho pozornost jako první, byl chlapec zhruba v jeho věku, který měl stejně černé, rozcuchané vlasy jako on sám. Hned vedle
Jamese Pottera, Harryho otce, seděl jeden z jeho nejlepších přátel Sirius Black. V lavici za nimi klimbali i Remus Lupin a Peter Pettigrew. Zato před nimi naslouchala výkladu jeho matka, Lily Evansová, s nějakou svojí kamarádkou.

Při tomto pohledu ho přepadla zase ta stará nenávist. Sedí tu všichni pohromadě a nevědí, že to bude právě Peter Pettigrew kdo je později zradí. Někde tu sedí Snape v mladším vydání, který za dlouhých zhruba dvacet let zabije Brumbála, jenž je teď nejspíš někde v ředitelně.

"Támhle je," pošeptala mu Hermiona, celkem zbytečně. Harry už také viděl černé mastné vlasy, které mohly patřit vskutku jen Severusi Snapeovi. Ozvalo se zvonění. Studenti si začali balit a spěšně odcházeli ze třídy. Snape se však jakoby záměrně zdržoval. Spolu s ním osaměl ve třídě i jiný student. Harry si v první chvíli myslel, že je to Draco Malfoy, ale pak si uvědomil, že to nejspíš je Dracův otec, Lucius.

"Tak co?" zeptal se Lucius Malfoy, povýšeně.

"Nic," odpověděl Snape, "myslím, že do toho nepůjdu." Malfoyovi ztuhl jeho samolibý úsměv. Evidentně si byl jistý, že Snape jeho nabídku přijme, ať už jde o cokoliv. Teď Harry litoval, že Snapea nevyhledal hned jak se tu objevil. Domníval se totiž, že by mohl vyslechnout co mu vlastně Malfoy nabízel.

"Proč?! Myslel jsem, že tě černá magie přitahuje. Říkals přece, že kdybys měl možnost tak…"

"Ano, říkal jsem to. Říkal jsem mnoho věcí, Luciusi. A teď mě nech být!" Odbil ho Snape a vyšel ze třídy. Harry, Ron a Hermiona ho následovali. V první chvíli se zdálo, že se ho Lucius pokusí zastavit, ale nakonec odešel jiným směrem. Sledovali Severuse Snapea po Bradavických chodbách a připadalo jim, že ani on sám neví, co vlastně hledá. Chodil rychle a nahlížel do každé prázdné učebny po cestě.

"Jde směrem k Nebelvírské věži." Poznamenala udýchaná Hermiona. Harry nechápal proč by to Snape dělal. Chodil přeci do Zmijozelu tak proč by hledal Nebelvírské studenty? Odpověď na tuto otázku však přišla vzápětí. Na chodbě stálo v hloučku několik Nebelvírských dívek ze sedmého ročníku, které se mezi sebou domlouvaly, jestli půjdou ven.

"Kde je Evansová?" Zeptal se Snape příkře, skoro jako by byl naštvaný, ale Harry v jeho očích nenašel ani známku hněvu. Dívky se po sobě tázavě podívaly a začaly se tiše chechtat. Jen Lilyina kamarádka, která s ní při hodině seděla v lavici se zmohla k odpovědi:

"Šla k jezeru."

Snape se bez rozloučení otočil a uháněl směrem na školní pozemky. Harry si nedokázal jeho jednání ničím vysvětlit. Připadalo mu nepochopitelné, že Snape odmítl něco, co souviselo s černou magií a pak vynaložil takové úsilí aby nalezl jeho matku. Nechápal čemu se tak smály ty dívky. Jediné co věděl, bylo to, že si Brumbál přál, aby se na tuto vzpomínku podíval. Už téměř běželi, aby  Snapeovi stačili, jak spěchal po školních pozemcích. A pak Harry uviděl i svou matku jak sedí u jezera. Snape se zastavil pouhých pár metrů od ní. Seděla tam a s ní i jakýsi chlapec. Měl černé rozcuchané vlasy a Harry v něm poznal svého otce. Když se podíval pozorně pochopil proč se Snape tak náhle zastavil. Líbali se.

Harry těkal pohledem ze svých rodičů na Snape, který během krátkého okamžiku zezelenal a pak i úplně zbělal. Obličej měl zkřivený takovou nenávistí, kterou u něj Harry ještě neviděl. Sáhl po hůlce…
Naštěstí však po něm někdo skočil. Byla to jakási studentka. Měla blond vlasy, až téměř bílé a špičatý obličej. Byla to Narcisa Blacková, později Malfoyová.

"Vzpamatuj se Severusi! Co si sakra myslíš, že děláš?!" řvala na něj a při vzájemném souboji mu vytrhla hůlku z ruky. Harry to celé pozoroval naprosto ochromen. Najednou stáli proti sobě Narcisa a
Severus při čemž Snape vypadal, že každým okamžikem pukne vzteky. Harryho otec, který to slyšel si též připravil hůlku a vstal, ale když je uviděl tak se začal hlasitě smát. Zato Harry se nesmál vůbec.
Bylo to jako by ho právě někdo opařil horkou vodou.

"Vrať mi to!" křikl na ni Snape. Ještě stále pln hněvu.

"Až mi slíbíš, že nikoho nezabiješ!" odpověděla Narcisa, sice příkře, ale už ztišila hlas.

"A proč bych neměl?!" rozčiloval se dál Snape. Narcisa na něj chvíli hleděla s jeho hůlkou v ruce a vypadala, že jen pracně hledá odpověď, ale pak mu nakonec opravdu odpověděla: "Protože tím si nepomůžeš. Akorát tě vyloučí a zavřou do Azkabanu. Ona tě stejně milovat nebude."

Snape vypadal, že ho její odpověď zarazila. Hleděli na sebe a hněv, který Severusi Snapeovi křivil obličej pomalu odcházel a měnil se ve výraz čirého zoufalství. Narcisa mu bez dalších slov hodila jeho hůlku a on pomalu odkráčel směrem k hradu.

Harry ho se svými přáteli následoval. Tentokrát už to nebylo zdaleka tak těžké jako před tím. Sledovali sedmnáctiletého černovlasého chlapce jak prochází hradem do sklepení, kde byla i celá Zmijozelská kolej. Bylo obzvláště pěkné letní odpoledne, a tak v hradu nebylo mnoho jiných studentů, které by potkali. Prošli stěnou na heslo, do skrytého sklepení a stanuli ve Zmijozelské společenské místnosti.

"Tak tady jsi!" oslovil Snapea Lucius Malfoy, který seděl v nejpohodlnějším křesle nejblíže krbu. Snape, ale neodpověděl. Dlouhou chvíli oba mlčeli. Zdálo se, že Mlafoy vycítil změnu, která se v jeho spolužákovi odehrává…

"Půjdu,…" hlesl tiše Severus. Malfoy se škodolibě usmál, ale nechtěl mu to usnadnit: "Cože?"

"Půjdu s tebou! Spokojen?!" vyštekl na něj Snape.

"Ne…" řekl Malfoy s jakousi nadřazeností v hlase.

"Tak co chceš?!"

"Chci vědět, že to není zase jen jedno z tvých rozhodnutí, které hodláš brzy změnit!" Lucius Malfoy mluvil přísně. Evidentně byl potěšen, že Snapea zastihl ve slabé chvilce. Ten zas vypadal, že kdyby mohl raději by se propadl do země, než by snášel Malfoyovo ponižování. Jenže z nějakého důvodu tu pořád stál a naslouchal mu.

"Není!"

"To je tvé poslední slovo?" ptal se Lucius pobaveně.

"Ano!" odpověděl Snape zlomeně.

"Dobrá, tento víkend v Prasinkách, se U Prasečí hlavy setkáme s jedním z jeho služebníků, nějaký Lestrange. Buď tam v přesně jednu!" Ukončil Malfoy jejich rozhovor.



Harry se zase začal točit až konečně opět seděl ve svém a Ronově pokoji, v domě Blackových a s ním i jeho přátelé. Všichni tři se po sobě podívali. Teď už tomu Harry rozuměl. Snape kdysi miloval jeho matku, a když ji přistihl s jeho otcem rozhodl se přidat k Voldemortovi, aby dal průchod své nenávisti. Stejně tak to pochopili i jeho přátelé. Jenže on sám tomu věřit nechtěl. Snapea znal od chvíle kdy poprvé přijel do Bradavic, ale teprve nyní ho začal doopravdy poznávat. Nikdy by si nebyl myslel, že je Snape schopen něčeho takového jako je láska a připomněl si, jak se on sám cítil, když s Ronem přistihli Ginny, jak se líbala s Deanem Thomasem.

"Páni Harry to byla ale klika, co?" Zeptal se Ron pořád trochu vyvedený z míry.

"Jak to myslíš?" ptala se Hermiona zaraženě. Ron se pokusil usmát a řekl: "No, kdyby mu Narcisa Blacková nevzala hůlku asi by z Harryho otce moc nezbylo a Harry by se ani nikdy nenarodil." Vysvětloval Ron, který propukl v ulevující smích. Harry se ovšem nesmál. Nenáviděl Snapea. Nenáviděl ho jak jen někoho nenávidět jde a přeci k němu z nenadání cítil lítost. Byl zmatený. Nechápal čemu se Ron směje. Připadal si najednou tak nějak odloučený od okolního světa. Neviděl jak se Hermiona zlostně podívala na jeho kamaráda a nezpozoroval, když Ronův smích ustal. Pořád dokola si tu vzpomínku, přehrával.

Nakonec uznal, že bude lepší si jít lehnout. Řekl to svým přátelům a pomocí zaklínadla mysário vyňal Snapeovu vzpomínku z myslánky, aby ji uložil zpět do lahvičky. Hermiona odešla a on zůstal s Ronem sám. Mlčeli. Jakoby nevěděli o čem mluvit. Jenže témat by bylo za normálních okolností spoustu. Ron usnul rychle. Zato Harry nemohl spát vůbec. Dlouho jen ležel a hleděl na prázdný strop.

Nakonec se ale zvedl a než by jen tak ležel rozhodl se jít dolů. Harry šel tiše, snažil se aby o jeho noční pochůzce nikdo nevěděl. Nejprve chtěl jít na půdu, kde před časem Sirius choval Klofana, hypogryfa, kterého ministerstvo odsoudilo k smrti. Jenže potom se rozhodl jít dolů. Sešel po schodech do vstupní místnosti a snažil se uspořádat si myšlenky. Náhle si všiml, že v kuchyni se ještě svítí. Pomalu přistoupil ke dveřím a když nahlédl dovnitř, uviděl Tonksovou jak smutně sedí u stolu.
Připadalo mu, že vůbec nevnímá.

Harry vešel. Tonksová ho zpozorovala až když si přisedl ke stolu.

"Potřebuješ něco Harry?" Zeptala se pomalu. Harry na tom byl zhruba stejně jako ona, ale potřeboval začít myslet na něco jiného. Proto z počátku jen zakroutil hlavou a teprve, když chvíli mlčeli se začal ptát: "Co je vám?" Tonksová na něho jen zkoumavě pohlédla a pak se zas dívala do země.
"Nic, Harry. Nic mi není, opravdu… Nemusíš se bát. Všechno je v pořádku. To jen…" vzdychla si Tonksová.

"Jen?" vyzvídal Harry.

"Jen Remus,... On je strašně hodný a myslí to dobře, ale mě se zdá, že to přehání." Pokračovala Tonksová stále pozorujíc podlahu.

"A co přehání?" Nechápal Harry.

"Jde o toho kluka, co ho má teď na starosti. Pořád o něm mluví, jako by to snad byl jeho syn a snaží se mu všemožně pomáhat. Jenže ten chlapec jeho pomoc nechce. Remus to nevidí, nechce to vidět. Myslí si, že je to jeho povinnost…" Harry už věděl, která bije. Měl v živé paměti jak se Malfoy zachoval k Lupinovi po zkoušce z přemisťování. Co mu však pořád vrtalo hlavou bylo, proč se Lupin tolik snaží, i když si to Malfoy nepřeje.

"Ale jak to? Proč se mu snaží pomáhat, když to nechce? Myslel jsem, že ho bude jen hlídat a ne…"

"To já taky Harry. Jenže Remus si to moc bere. Myslí si, že když bude tolerantní a trpělivý, tak že ho změní. Jenže Draco se nejprve musí chtít změnit, víš? Od té doby co ho Hagrid našel, se u něj střídaly jen dvě nálady, hluboká apatie a prudké záchvaty pláče. Remus si stále myslí, že se to po prvním jejich společném úplňku změní, ale já o tom pochybuji." Harry trpělivě naslouchal. Došlo mu, že není jediný, kdo je zmatený.

Harry dal Tonksové za pravdu. Pochyboval, že něco takového, jako společně strávená proměna ve vlkodlaka může Malfoye nějak změnit. Tonksová mu nabídla aby si s ní vypil kávu, ale Harry odmítl. Uvědomil si, že by se měl jít vyspat. Ráno ho čeká prohlížení zbylých tří vzpomínek a poté i hledání v knihách.

Ráno se Harry probudil tak nějak rozlámaný. Večer mu trvalo ještě dlouho než ho konečně přemohl spánek. Když si nasadil brýle, Rona už v pokoji neviděl. Zatímco se oblékal přemýšlel kolik je asi hodin. Své dva přátele nalezl oba u snídaně. Ron vypadal smutně a Hermiona si dávala velký pozor aby o něho nemusela zavadit ani pohledem.

"Ahoj Harry, pojď jíst." zvolala na přivítanou více než ochotně. Harry přijal. Ještě mu hlavou vířilo příliš myšlenek, než by se dokázal nějak rozhovořit, ale věděl, že jíst musí. Tonksová je pozorovala s úzkostí ve tváři. Nálada to byla vskutku tíživá.

"Jak se cítíš Harry?" ptala se Hermiona chápavým, smutným hlasem. Podíval se jí do tváře a pochopil, že s nimi musí mluvit. Ještě sám nevěděl co si myslí o vzpomínce, kterou viděl. Ale oni mu s tím možná pomohou.

"Nemůžu tomu pořád uvěřit,…"hlesl nakonec. Ron se s nadějí podíval na Hermionu, ale ta si toho ani nevšimla.

"To asi nikdo z nás… Ale dávalo by to smysl nemyslíš?" Harry nevěděl co na to říct, na své kamarádce viděl, že nad tím přemýšlela a tak si jen přiložil prst na ústa, aby mlčela před Tonksovou.
Ta si toho zřejmě všimla neboť hned vstala se slovy, že je raději nechá o samotě.

"Asi máš pravdu, ale chci ještě vidět ty další…" Nyní pocítil opravdové odhodlání. Chtěl to vidět, musel to vidět, než si něco takového připustí. Nenávist, kterou ke Snapeovi cítil byla příliš silná na to, aby ji mohla smazat informace o lásce, kterou choval k Harryho matce. Vysvětloval sám sobě, že tímhle by Brumbála jistě neobměkčil, i když kdesi v hloubi duše měl dojem, že ano.

Po snídani spolu vyšli nahoru do pokoje a Harry vylil do myslánky obsah další lahvičky. Teprve nyní si prohlédl nápis na ní: Č.2. Albus Brumbál.

Bodlo ho u srdce. Žal nad Brumbálovou ztrátou byl ještě příliš čerstvý. Měl však přeci jen trochu radost, že ho opět uvidí. Vyzval tedy Rona a Hermionu aby se ponořili s ním.



Okolí se rozmazalo a on padal. Propadal se stále hlouběji až konečně ustala rotace. Harry stál přímo v Brumbálově pracovně. Brumbál s kaštanovo-šedými vlasy a vousy a zachmuřenou tváří seděl za svým stolem a hleděl na kus pergamenu před sebou. Vedle Harryho se po chvíli objevili i Ron a Hermiona. Oba vypadali o něco veseleji. Jejich chování Harrymu stále připadalo zvláštní, ale nyní se raději soustředil na tu vzpomínku. Brumbálův kabinet vypadal stejně jak ho znával. Portréty bývalých ředitelů a ředitelek dřímaly na stěnách a malé stříbrné přístroje kolem vesele syčely a pracovaly.

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře pracovny.

"Dále,…" pravil Brumbál unaveným hlasem. Dveře se rozlétly dokořán a v nich stál již dospělý Severus Snape. Harry si všiml, že se tváří stejně zoufale jako v minulé vzpomínce, když přistihl Jamese
Pottera s Lily Evansovou.

"Zavřete dveře Severusi. Máte zas nějakou stížnost?" Brumbál mluvil klidně jako by se vůbec nic nestalo. Snape na okamžik zaváhal, ale pak za sebou opravdu zavřel: "Ne pane, jde o něco jiného,…"  Brumbál si ho měřil nic neříkajícím pohledem a tak Snape pokračoval, "pane profesore, musím,… musím vám něco ukázat."

"Opravdu?" Brumbál trochu zpozorněl, ale rozhodně nevypadal překvapeně. Snape chvíli jen tak stál, jakoby se rozhodoval, jestli to opravdu má udělat, ale potom si začal pomalu vyhrnovat levý rukáv. Harry nyní uviděl jasně vypálené znamení zla, lebka z níž vylézá had byla zcela zřetelná. Brumbál se však stále tvářil stejně.

"Ale to já už přeci vím, Severusi," pravil na to. Snape vypadal překvapeně: "Vy jste to,… celou tu dobu?…" Brumbál se jen trochu pousmál. Pravda i Harrymu připadal v tu chvíli Snape k smíchu. Ještě  nikdy ho neviděl ve větších rozpacích než nyní. Sledoval jak si opět schovává popálenou ruku a ptá se při tom Brumbála: "Ale proč?"

"Víš Severusi, věděl jsem že tě sem Voldemort poslal jako špeha a tušil jsem, že to mělo něco společného s tím, co jsi tenkrát vyslechl U Prasečí hlavy. Ovšem kdybych tě nechal odvézt do Azkabanu, Voldemort by tě zabil. Jelikož tě znám od té doby co ses tu učil tak jsem se rozhodl dát ti šanci. Ty jsi sledoval mě a Fénixův řád, do kterého jsem ti neumožnil vstoupit a já jsem zase měl možnost sledovat tvé chování. Dával jsem si dobrý pozor aby se k tobě nedonesly žádné, pro mě důležité informace… Ale teď k tobě. Zajímalo by mě, z jakého důvodu jsi mi přišel ukázat své znamení zla?" Brumbál mluvil klidně a vyrovnaně, jako by hovořil k  obzvlášť nechápavému dítěti. Harry si vzpomněl, že stejně mluvil s Malfoyem tehdy na Astronomické věži.

Snape se při každém vyslovení Voldemortova jména mírně otřásl. Stál tam se svými splihlými vlasy jako zmoklá slepice. Brzy se však vzpamatoval: "Já… Nevím jak to mám říct pane, jen,…" na okamžik se odmlčel, "jen… Jde totiž o tu věštbu." Brumbál se na něho stále díval se stejnou trpělivostí a pochopením jako před chvílí a zdálo se, že Snape neví jak a jestli má pokračovat.

"Co je s ní, Severusi?"

"Pane profesore, při svém intelektu jste si jistě domyslel, že jsem o ní Pánovi zla pověděl a… No on si to začal domýšlet. Podle všeho co vím se dopídil k závěru, že to budou buď Longbotomovi  a nebo Potterovi, pane." Po Snapeově tváři přelétl mírný záchvěv hněvu smíšeného se strachem, když se zmínil o Harryho rodičích. Brumbála to však nechalo chladným.

"Chce je zabít! rozhodl se, že to budou Potterovi, kteří zemřou jako první… Mám mu zjistit, kde se ukrývají…" Snape evidentně vynakládal spoustu sil aby nepropadl v hysterii.

"A proč mi to vykládáš? Neměl by ses spíš snažit zjistit něco o Poterových, než mi tu povídat o tajných plánech svého Pána?" Po těchto slovech se zdálo, že se Snape neudrží a něco vyvede, ale Harry poznával, jak silné je jeho sebeovládání: "Musel jsem… Musel jsem vám to říct, pane. Musíte to vědět abyste je ukryl. On je nesmí najít…"

"Pořád jsi mi ovšem nevysvětlil proč? Myslel jsem, že Jamese nenávidíš…" řekl Brumbál s malým úšklebkem. Harry viděl jak se Snapeovi zkřivil obličej: "To je pravda," vypravil ze sebe.

"Je v tom tedy něco jiného? Nebo spíš někdo jiný?" uvažoval Brumbál nahlas.

"Lily…" odpověděl tiše Snape na ředitelovi otázky. Brumbál se zatvářil jako by ho to teprve nyní začalo doopravdy zajímat : "Tak tedy Lily. Dobrá Severusi a teď mi ještě řekni, proč bych ti měl věřit. Třeba je tohle celé jenom divadlo, které ti má zaručit mou důvěru abych ti později řekl, kam jsem je
ukryl." Opět to znělo, jako by profesor jen uvažoval nahlas.

Snapeovi už ovšem zřejmě veškerá síla došla. Sesul se do křesla proti Brumbálovi a se sklopenou hlavou začal vyprávět. Povídal o tom, jak odmítl nabídku svého spolužáka přidat se k Pánovi zla a rozhodl se vyznat se z lásky k Lily. Jak ji u jezera našel líbat se s Potterem a jak chtěl Jamese zabít. Převyprávěl svoji hádku s Narcisou Blackovou a jak se potom vrátil ke spolužákovi, který mu to nabídl a jak jeho nabídku přijal. Vyprávěl o své službě u Voldemorta a přiznal se ke všem zločinům, které dělal: "…Prosím, věřit mi nemusíte. Neříkejte mi nic o jejich úkrytu, klidně mě dejte zavřít do Azkabanu, jen je schovejte… Je mi jedno jestli se něco stane Jamesovi, nebo tomu jejich dítěti, ale Lily se nic stát nesmí… To bych si neodpustil…" Brumbál poslouchal celé vyprávění a hleděl přitom vypravěči do očí. Harry tušil oč se snaží a zřejmě i uspěl, když po tom všem řekl:

"Dobrá Severusi, věřím ti… Jsi dobrý v nitrobraně, ještě nikdy jsem neproniknul do tvé mysli, ale nyní ses mi nebránil a to znamená, že ti mohu věřit. Navrhnu Lily a Jamesovi aby přijali úkryt, ale pověz mi, co teď budeš dělat ty?" Snape stále seděl se klopenou hlavou, když se odevzdaně zeptal: "Cožpak vy mě nepošlete do vězení?…"

Brumbál se jen usmál: "Ne Severusi, nepošlu tě do vězení. Ale nemůžeš se ani k Voldemortovi vrátit, jistě by tě zabil po tom všem, co jsi mi tu prozradil."

"Jen pokud se to dozví…" Tentokrát se usmál Snape. Na jeho tváři bylo ještě stále znát předešlé zoufalství, ovšem nyní získával stejnou masku netečnosti, kterou u něho Harry znával.

"A jak chceš zařídit, aby na tebe nezkoušel nitrozpyt?" ptal se Brumbál starostlivě.

"Řeknu mu, že jste si mě zavolal, řekl mi co víte o mém znamení zla a že jste na mě zkoušel nitrozpyt a já tak nemohu zaručit, co všechno víte o jeho plánech. Řeknu mu, že jsem Vám pověděl o Potterových, abych si tak zachránil kůži. Že jste mi uvěřil a já tak budu moci zůstat v Bradavicích dál, jako jeho špeh. Ostatně mohu tak špehovat jeho pro Vás, když se k němu vrátím. A to on už vědět nemusí." Brumbál nad Snapeovými slovy chvíli přemýšlel než souhlasil.



Harrymu se sevřel žaludek úzkostí. Tak tohle je ta chvíle, kdy Brumbál udělal svoji největší chybu , pomyslel si. Přál si aby to mohl změnit, ale to už se zase propadal zpátky do svého pokoje. S ním se pochopitelně vrátili i Ron a Hermiona, kteří s jakýmsi napětím čekali až promluví. On sám ale nevěděl co by na to měl říct… Nakonec uznal, že nejlepší bude jim říct co si o tom doopravdy myslí: "Brumbál udělal chybu, že mu uvěřil!" Hermiona s Ronem se po sobě starostlivě podívali.

"Možná,…" pravila Hermiona po chvíli, "Ale řekla bych, že tehdy Snape opravdu mluvil pravdu. Nezatajil nic, mimo Malfoyova jména, a pokud Brumbálovi skutečně otevřel svou mysl,... Řekla bych, že se Brumbál rozhodl dobře, tedy alespoň v tu danou chvíli."

"Vážně! A já jsem si to asi vymyslel, že Brumbála zabil, co?!" Rozkřikl se na ni Harry, který podlehl vzteku.

"Ne Harry, nemyslím si, že sis to vymyslel, ale ber to tak, že ještě pořád dvě vzpomínky zbývají a dělat ukvapené závěry nám teď moc nepomůže," naléhala Harmiona. Harry věděl, že má pravdu, ale nechtěl se tak rychle vzdát svého hněvu. Tak nějak mu to připadalo všechno jednodušší, když mohl na Snapea svádět všechnu vinu. Ještě trochu rozrušený vyprázdnil myslánku a uchopil lahvičku Č. 3. Albus Brumbál. Harry chtěl vylít obsah lahvičky do myslánky, ale lahvička mu vyklouzla z ruky. Ještě se ji pokusil zachytit, ale už bylo pozdě…

Jakmile se lahvička rozbila její obsah se rozplynul ve vzduchu.

"Harry, co tě to popadlo?" Hermiona se to ještě pokusila napravit, ale její kouzlo spravilo jen lahvičku. Vzpomínka byla nenávratně pryč.

"Sakra!" zanadával si Harry, "to snad ani není možný." Tohle nechtěl. Sice si chtěl udržet nenávist vůči Snapeovi, ale rozhodně ne za tuhle cenu… Brumbál mu kladl na srdce aby se na ty vzpomínky podíval a teď o jednu přišel.

"Klid Harry, nemusíš být hned tak rozčilený," klidnila ho kamarádka.

"Jo, vždyť je tu ještě jedna vzpomínka," přidal se k ní Ron. Hermiona ho opět zpražila obzvlášť ošklivým pohledem. Harry se na své přátele zoufale podíval. Věděl, že právě zradil Brumbálovu důvěru a ještě k tomu se musel dívat jak se jeho přátelé hádají.

"Nechte toho," rozčilil se, "copak se nemůžete chovat normálně? Nejsem malé děcko."

"Promiň Harry, já jen… Myslela jsem, že Ronovi poznámky jsou nanejvýš nevhodné a,…" zarazila se Hermiona.

"Ron má pravdu. Je tu ještě jedna vzpomínka a když už jsem zpackal tohle, tak o to víc je důležité abychom si ji prohlédli." Ron se konečně usmál a Hermiona se skoro rozplakala. Hned se všichni cítili lépe. Už zase normálně žertovali a všechno jim připadalo najednou o mnoho jednoduší.

Harry vyňal i poslední lahvičku s číslem čtyři, která patřila Brumbálovi, a vložil ji do myslánky. Tentokrát se mu to už podařilo.



Harry, Ron a Hermiona  se rázem propadali do další vzpomínky. Ocitli se na Bradavických školních pozemcích. Byla noc, ale zatím neměli nic, podle čeho by mohli určit dobu, ze které ta vzpomínka pochází.

Náhle uviděli Brumbála jak přichází k lesu. Brumbál, tak jak ho znali, přicházel ve svém fialovém hábitu a s půlměsícovými brýlemi. Pojednou se Brumbál tvářil rozhořčeně. A pak se odkudsi z lesa vynořil Snape, který tu s bledou tváří na Brumbála čekal.

"Pane profesore?" oslovil Snape ředitele.

"Co si přejete Severusi? Neměl byste se náhodou zabývat šetřením ve své koleji?!" Brumbál téměř okamžitě na Snapea zvýšil hlas, což nebylo obvyklé.

"Říkám Vám, že se mi vyhýbá. Celý rok se mi podařilo s ním mluvit pouze jednou a i tak mi nic neřekl. Nevěří mi!" opáčil Snape. Brumbál si Snapea měřil přísným pohledem a znovu dost hlasitě promluvil:
"Zřejmě se dost nesnažíte Severusi! Myslel jsem, že své studenty zvládáte." To už bylo dost i Snapea.

"Pane profesore, Vy považujete až moc věcí za samozřejmost, ale já už to možná dál dělat nechci!" teď už Snape skoro křičel.

"Myslel jsem, že tohle jsme si už vyjasnili, Severusi! Ostatně pokud se pamatuji mám váš slib a to mi stačí!" Takhle naštvaného Brumbála ještě Harry neviděl. Teď ho moc mrzelo, že neviděl tu předchozí vzpomínku, protože mu jaksi unikalo, o čem se vlastně baví a co měl Snape vlastně Brumbálovi slíbit?

"Copak Vám to nedochází? Nemůžu to udělat, vím že jsem to slíbil, dokonce dvakrát, ale to já nemůžu. Nikdo mi neuvěří, že…" Brumbál však nenechal Snapea domluvit.

"Řekl jsem, že o to se postarám já. A teď pokud jde o vás - myslím, že byste se měl více zabývat šetřením ve svojí koleji!" dokončil Brumbál a odkráčel zpět k hradu.



Znovu se propadali až konečně opět seděli v pokoji. Harry se díval na své přátele, a ti zase na něho.

"Co myslíte, že mu Snape slíbil?" zeptal se jich po chvíli.

Hermiona se zamyslela a po další chvíli řekla: "Těžko říct, Harry. Ale myslím, že něco podobného už jsme slyšeli. Ano od Hagida, když jsme odcházeli z ošetřovny, jak byl Ron přiotrávený." Teď si vzpomněl i Harry. Pamatoval si na ten rozhovor sice jen matně, ale opravdu jim tenkrát Hagrid vyprávěl o hádce Brumbála se Snapeem. Ještě chvíli rozebírali všechny ty vzpomínky a nakonec se všichni shodli na jediném, že vysvětlení se muselo ukrývat v té ztracené třetí vzpomínce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 19. července 2010 v 12:14 | Reagovat

Sakra! Přesně to jsem tušila, že se ta vzpomínka hlavní ztratí. Super! Rozčilenýho Brumlu si nedokážu představit. Těším se na další :).
Ps: Taky na ZaKs - bude tam Bellinka, že jo? :-D

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 19. července 2010 v 12:50 | Reagovat

Určitě tam bude Balla teďse bude mučit... :-D

3 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 19. července 2010 v 19:35 | Reagovat

Hurá! Mučeníčko Olivy, to bude zábava. Snad si to Belluška pěkně vychutná :-D

4 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 19. července 2010 v 20:25 | Reagovat

To si piš že si to vychutná, 8-) Ale zase nesmí moc, Pán zla by se mohl zlobit :-D

5 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 20. července 2010 v 20:32 | Reagovat

Jo? Jen ať se na Bellušku klidně rozzlobí, alespoň si to bude muset žehlit. :-D Ne, sorry, tvoje povídka xD. Já bych do toho každýmu kecala.xD

6 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 20. července 2010 v 21:33 | Reagovat

V pohodě náhodou nápad s polibkem se mi hodil, ale s tímhle si zkusím nějak poradit... :)

7 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 20. července 2010 v 23:21 | Reagovat

Do toho šampiónko! Jsem velmi zvědavá na zlobivou Bellu v tvém provedení. :-D
Ps: Už se moc těším. Dneska jsem tu nejmíň po desátý xD

8 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 21. července 2010 v 6:43 | Reagovat

No budu se snažit... 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama