"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

12.kapitola - Loučení

1. srpna 2010 v 16:20 | Jackie Decker |  Harry Potter a poslední bitva
12.kapitola Poslední bitvy.

Nitrobrana, zauzlované vztahy kouzelnických rodů a Hagridovo malé tajemství a velký smutek. To všechno čeká na Harryho, Rona a Hermionu dál. Temno houstne a je jisté e se brzy začne dotýkat i Bradavic a studentů přímo uvnitř školy. Nyní je ale na čase školu opustit a rozloučit se aby mohli něco zjistit. Otázkou je, zda se jim to ovšem podaří jak by chtěli...



Loučení

Další týden se překlenul a první hodina Nitrobrany, naplánována na čtvrtek odpoledne, se blížila. Hermiona s ostatními ještě jednou probrala jejich plán a pak už se rovnou vydali do učebny. Tam čekala spousta další zvědavých studentů.

"Kde je Malfoy?" zeptal se Ron podezřívavě… Harry se rozhlédl a zjistil, že ho skutečně nikde nevidí: "Nevím. Na druhou stranu je celkem logické, že nechce hodiny nitrobrany zrovna od Dikinsový, co říkáš? Obzvlášť po tom co mu dělá při obraně… Krom toho vzpomínám si, že když jsem minulý školní rok vyslechl rozhovor mezi ním a Snapem tak, Snape říkal něco jako že ho teta Belatrix učila nitrobranu, takže on už možná doučování nepotřebuje…" přemýšlel Harry.

"Harry má pravdu Rone, pokud už ho to učil někdo jiný, proč by chodil na hodiny s učitelkou, které nedůvěřuje, a která ho ponižuje?" zastala se ho Hermiona. Jen Ginny nic neříkala. Tvářila se zamyšleně.

"Je ti něco Ginny?" zeptal se Harry starostlivě. Ginny se na něho podívala a smutně se usmála: "Ne nic… Všechno je v pořádku… Jen jsem si na něco vzpomněla, to bude dobré…" Harry se jí ještě chtěl ptát, ale to už do učebny vstoupila profesorka Dikinsová: "Utište se!" rozkázala, "tak máme dnes první hodinu našeho kroužku takže se nebudeme ničím zdržovat… Ano slečno Grangerová?" zeptala se náhle, když se Hermiona přihlásila.

"Paní profesorko, víte… Měli jsme tady s přáteli jisté dilema… Totiž naši profesoři obrany proti černé magii byli, jak bych to řekla, nedůvěryhodní…Profesor Quirell byl služebníkem Pána zla, profesor Lokhart zase podvodník, pan Lupin vlkodlak, místo profesora Moodyho nás učil přestrojený Smrtijed, profesorka Umbridgeová byla zmanipulovaná z ministerstva kouzel a vlastně nás vůbec nic nenaučila a profesor Snape nás zradil. Totiž jde o to, že máme strach, jestli třeba také nejste Smrtijed a nebo zrádce..." dokončila stydlivě Hermiona. Ve třídě to zašumělo a všichni studenti byli naplnění očekáváním.

Ve tváři paní Dikinsové se nepohnul jediný sval. Upřeně zírala Hermioně do očí a poté sebevědomě, ale chladně řekla: "Výborně slečno Grangerová, připisuji Nebelvíru 10 bodů, za vaši opatrnost. Máte pravdu při učení nitrobrany je důvěra v profesora velice důležitá. Pokud byste mi nedůvěřovali, tak byste se nic nenaučili. Dobrá tedy." Profesorka se postavila tak aby na ní všichni viděli a vyhrnula si levý rukáv. Udělala to bez jakéhokoliv záchvěvu, nebo něčeho takového a odhalila všem své hladké a neporušené předloktí. Poté co si je všichni prohlédli teprve shrnula rukáv zpátky.

"Tak poté vás jistě zajímá, jestli nejsem také jenom přestrojený Smrtijed. Pokud bych použila jako tehdy pan Skrk mnoholičný lektvar, musela bych jej každou hodinu pít, což není možné, aby jste si toho nevšimli. A pak je tu ještě kletba Imperius, že? Proti té se dá vzdorovat, což už jste se myslím naučili, né? A krom toho se to dá snadno prověřit. Slečno Grangerová, pojďte sem, prosím," vyzvala profesorka Hermionu. Ta se podívala po svých přátelích s mírnou bázní, ale vstala. Ron už-už chtěl něco namítnout, ale Harry ho zadržel. Teď bylo velice důležité aby všechno vyšlo.

"Tak slečno Grangerová, jako nejlepší studentka z ročníku máte nejlepší předpoklady, to kouzlo zvládnout. Namíříte ne mě hůlkou a tiše pronesete zaklínadlo Avidiremuro, rozumíte? Prosím tak to zkuste. Pokud bych byla ovládána kletbou Imperius, pak zčervenám, pokud bude všechno v pořádku nabudu zelené barvy. A pokud se vám kouzlo nezdaří nestane se nic. Tak prosím začněte…" poučila ji profesorka. Všichni ve třídě nyní čekali se zatajeným dechem a Hermiona jen těžce polkla. Poté sebrala veškeré své odhodlání a namířila na profesorku hůlkou: "Avidiremuro!" Nic se však nestalo.

"Tak prosím, zkuste to ještě jednou. Přece nechcete zklamat své spolužáky, ne?" řekla mírně ironicky Dikinsová s jiskřičkami potěšení v očích.

"Avidiremuro!" pokusila se znovu Hermiona. Tentokrát už se jí kouzlo zdařilo. Profesorka Dikinsová zezelenala. Všichni studenti vydechli úlevou. I Hermiona, Harry a Ron.

"Já jsem vám říkal, že Malfoy kecal," pošeptal svým přátelům Ron, když se Hermiona vrátila. Hermiona ovšem byla skeptická. Zato Harry pocítil obrovskou úlevu. Rozhodl se si propříště všechny své obavy vůči profesorce nepřipouštět. Kouzlo pominulo a Dikinsová začala vykládat látku. Harry veškerou teorii znal ještě od dob co ho to učil Snape, tak se toulal myšlenkami někde, kde by byl jen s Ginny.

"Chápu, že jste zamilovaný pane Pottere, ale myslím, že jsem vám již několikrát naznačila abyste při mých hodinách dával pozor," profesorka nemluvila nějak naštvaně, ale Harry to přesto bral jako pokárání. Vlastně se káral sám za to, že si nedal na své myšlenky dostatečný pozor.

- Teď už to ví… Už ví, že miluji Ginny. Co teď? Neblázni! Ona to věděla už od té chvíle kdy jsi Ginny navrhl na kapitánku famrpálového mužstva. Jenže to si ještě nemohla být jistá. Ale ano. Byla si jistá, že ji miluješ. Tak jako si je jistá nyní. Ale pořád ještě může mít pochybnosti, že spolu doopravdy chodíte. Jenže co naplat… Voldemortovi bude stačit, že mi na ní záleží! Právě ses přesvědčil, že Dikinsová není Smrtijed nebo ne? Teď ano, ale… Správná myšlenka, té se drž…- První hodina, byla z hlediska úspěšnosti absolutní fiasko, ale většina studentů byla nadšena.

Po skončení kroužku už se o svých podezřeních nebavili. Nikomu se nechtělo to načínat. Hermiona byla ostatně stále zamyšlená…

"Já už musím jít," pravila smutně Ginny Harrymu, "máme dneska trénink," načež se k Harrymu naklonila tiše mu pošeptala, "sejdeme se jako vždycky…" a odešla. Harry se téměř neznatelně usmál. Hrozně se těšil…

"Měli bychom se zase pokusit něco přečíst," řekla oběma přátelům zamyšlená Harmiona. Ron i Harry jí tiše přitakali. Ronovi poslední dobou už nevadilo pročítat knihy. Harry ovšem věděl, že je tomu tak jen díky jeho lásce k Hermioně. On sám však nijak potěšen nebyl. Od té doby co se dozvěděl, o příbuzenském vztahu mezi ním a Godrikem Nebelvírem už na nic závažného nepřišli. Nadšení z něho opadlo a hlavně se bál, že by zase mohl přijít pozdě na schůzku s Ginny. Přesto všechno však nemohl Hermioninu připomínku odmítnout. Příliš dobře si uvědomoval svoji důležitost a také to, že by měl svým přátelům, alespoň trochu pomoci.

Harry, Ron a Hermiona seděli u svého oblíbeného stolu ve společenské místnosti začteni do knih. Občas si vyměnili nějaké zajímavé informace, ale jinak povětšinou mlčeli.

"Hele Harry, víš napadlo mě, když už teď nechodíš s Ginny, nechtěl bys se se mnou projít?" zeptal se ho náhle čísi stydlivý hlas. Ron okamžitě propadl v hurónský smích a Hermiona ho zpražila káravým pohledem. Stála u nich Romilda Vaneová, celá rudá v obličeji.

" Ne, díky Romildo. Teď nemůžu. Musím tady kamarádům pomoct přečíst všechny tyto knihy…" odpověděl jí Harry zdráhavě a rukou ukázal na hromadu již přečtených knih. Ronovi se konečně podařilo zkrotit svůj smích a Hermiona se dál věnovala čtení. Černovláska zrudla a otočila se na podpatku. Romilda Vaneová odcházela pryč a k přátelům doléhal jen její tichý pláč.

"Hezky si jí převezl Harry. To se ti povedlo…" chválil ho Ron. Za to Hermiona se raději tvářila jakoby se nic nestalo.

Asi po hodině čtení si Harry povšiml něčeho zajímavého. Než to však stačil svým přátelům povědět promluvil Ron: "Hermi, podívej. Tady jsem asi něco našel… Přečtu ti to: Karolína z Mrzimoru byla poslední z přímých potomků Helgy z Mrzimoru, hraběnky malého panství na severu Anglie. Karolína se však musela z vůle svého otce Rogera Mrzimorského provdat za méně známého čaroděje Davida Smithe. David Smith se po svatbě s Karolínou proslavil také tím, že vymyslel maskovací, neboli chameleóní, kouzlo, které se dnes běžně používá… To je viď?" usmál se na ni vítězoslavně Ron.

Hermiona mu úsměv opětovala a začala nahlas přemýšlet: "Takže Karolína z Mrzimoru se provdala ze Davida Smitha. To znamená, že Hepziba Smithová, byla právoplatným potomkem Helgy z Mrzimoru. O důvod více, proč ty knihy dále pročítat. Dobrá, teď se budeme soustředit hlavně na potomky Roweny z Havraspáru. Od Nebelvíra jsme nenašli žádné velké rozvětvení a hlavně žádné žijící příbuzné, krom snad tady Harryho, který žádnou jeho pozůstalost nemá," Harry je poslouchal ale daleko víc uvažoval nad tím co přečetl.

"Taky tu něco mám…" zamyslel se, "poslouchejte: Cecílie a Bill z Havraspáru měli pouze tři známé potomky. Všechno to byly dcery. Jmenovaly se Fiona, Valerie a Marie. Všechny tři se po dovršení dvaceti let provdali, ale jen jedna z nich si vzala mudlu. Fiona z Havraspáru si vzala za muže Williama Blacka, z dalšího čistokrevného rodu, bla-bla-bla… Valerie z Havraspáru se provdala za Frederika Patila a Marie si vzala mudlovského doktora Stevena prince Lloyda," dokončil Harry s neskrývaným úžasem. Nebyl sám kdo se teď tvářil jako puk. Ovšem jen Hermiona neměla prázdný výraz. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí.

"To je zajímavé…" podotkla, "to ovšem znamená, že viteál mohla vlastnit rodina Blacků, Patilů, nebo… nebo možná i Snape," vydechla zděšeně. Harry ji poslouchal jen jedním uchem, ale zmínka o Snapeovi ho dokázala dokonale probudit: "Snape? Jak to že Snape!" ptal se rozčileně.

"Protože jestli si pamatuješ říkala jsem ti, že se Eileen prince Lloydová provdala za Tobiase Snapea. Eileen prince Lloydová…" zopakovala ještě. A Harry náhle procitl. Bylo mu všechno jasné a napomínal za to jak dokázal zapomenout. S tímhle ale nepočítali. To znamenalo, že se možná už nikdy nedohledají totožnosti šestého viteálu. Harryho útroby svírala úzkost jako nějaký zlý otrokář, který se mu právě vysmíval.

Ron stále užasle hleděl a svým pohledem vyhledal Parvati Patilovou, která se trochu stísněně bavila s Levandulí Brownovou.

"Možná bychom se měli zeptat dvojčat Patilových jestli o něčem takovém neví?… Tedy o nějakém zděděném předmětu, který jim byl ukraden…" doplnil honem, když spatřil Hermionin vyčítavý pohled. Harry se nad Ronovým nápadem pozastavil jen na chvilku. Bylo mu jasné, že pokud k něčemu takovému došlo tak o tom buď dvojčata neví a nebo o tom nebudou chtít mluvit. Museli se tedy zeptat jejich rodičů. Podělil se s nimi o svůj poznatek a čekal co mu na to kamarádi poví.

"Harry má pravdu, Ronalde. Musíme se zeptat jejich rodičů. A uděláme to následovně. Ty Harry půjdeš za McGonagalovou a ohlásíš, že ještě dnes opustíme školu. Já se Parvati zeptám, kde bydlí, nějak opatrně, neboj! A Rone ty zatím ukliď všechny tyhle knihy… Myslím, že už nám toho víc neprozradí… Tak do toho. Možná se podobu viteálu dozvíme už dnes," snažila se Hermiona nadchnout. Vlastně se je tím snažila uklidnit. Stejně jako oni si plně uvědomovala, že kdyby onen viteál patřil původně Marii z Havraspáru tak už se jeho podobu asi nedozví.

Harry pospíchal chodbou. Nevěděl jak opustil společenskou místnost, ale nezáleželo mu na tom. Šel s jediným cílem, cílem domluvit si vycházku ze školy.

- Ale co když Patilovi neměli žádné dědictví po Roweně z Havraspáru? Co když to dědictví měla právě Marie? A co když ho dokonce sám Snape daroval Voldemortovi? Jen klid. Dědictví většinou přecházelo na nejstarší potomky. V takovém případě by připadlo Fioně, a ta si vzala Blacka. V Siriusově, ne ve tvém, domě Blacků by o něčem takovém mohla být zmínka. A nebo by alespoň Krátura mohl něco vědět… Tak proč chodit za Patilovými? Abys měl jistotu, že tam to není… Do domu Blacků můžeš kdykoliv, ale k Patilovým ne! - To už Harry stál před kameným, chrličem a uvědomil si, že nezná heslo. Chvíli tam jen postával, ale pak ho přemohla jeho vlastní zvědavost. Cítil se jako na trní. Přešlapoval z nohy na nohu až to prostě přestalo stačit a Harry vykročil chodbou zpátky.

"Pane Pottere?" oslovil jej známý přísný hlas patřící profesorce McGonagalové, "Pojďte sem prosím." Pravila klidně. Zato on klidný nebyl. Cítil vzrušení a touhu po poznání. Musel si být jistý… Musel vědět co nejvíc a teď když už byla odpověď na dosah, nechtěl se ničím zdržovat.

"Paní ředitelko…"vyhrkl na ni. Profesorka se zakabonila, ale nechala ho mluvit.

"Paní ředitelko, chci vás požádat… jestli bychom dnes, tedy já Ron a Hermiona, nemohli opustit školu," Harry poslouchal sám sebe a uvědomoval si že musí vypadat komicky, ale profesorka se nesmála. Jen si ho tak prohlížela: "Dobrá pane Pottere, co s vámi můžu dělat…" povzdychla si, "Ale hodláte se ještě vrátit že ano?…" zeptala se úzkostně. Harry nevěděl co na to říct. Viděl, že se o něho profesorka bojí, ale sám si nepřipouštěl, že by ho tahle výprava mohla nějak ohrozit. Tak jen pokýval hlavou a náhle si něco uvědomil… - Ginny… - Zvolal hlas v jeho mysli. Náhle netušil co má dělat. Připadal si jako by se ho něco snažilo rozervat. Cítil nějakého zlého tvora, který v takovýchto chvílích trhal jeho srdce na dva kusy. Zmítala jím bolest a zmatek. Cítil se bezradný. Chtěl dnes opustit školu. Slíbil to Ronovi a Hermioně. Ale chtěl jít na schůzku s Ginny do které zbývali jen dvě hodiny.

- Běž za ní a omluv se, že nemůžeš! Jenže to by byla zklamaná…Tak řekni McGonagalový, že půjdete v sobotu. Ron s Hermionou to pochopí. Ale oni si taky ukrajují ze svého času aby mi pomáhali. Nemůžu je zklamat. To prostě nemůžu…Oni na mne spoléhají. Ale to Ginny taky. Nezapoměň. Vydrží odolávat pokud bude Ona po tebe to nejdůležitější…Ale copak to jde? Sám nevím co mám dělat. Jdi za ní a omluv se že nepřijdeš. A nebo se s ní sejdi, ale domluv se s ředitelkou na sobotu místo dneška. -

Harry se zoufale ohlédl a uviděl, že ředitelka už tam není. - Mělo mě to dojít. - Napomínal se - Ona má důležitější věci na práci než čekat jak se rozhodnu… - Vysmál se sám sobě. Opravdu mohl předpokládat, že odejde. Nijak jí to nezazlíval, ale nyní mu zbývalo už opravdu jen omluvit se Ginny. Harry si připadal stísněný jako divoké zvíře lapené v kleci. Všechno po čem toužil muselo jít stranou před povinnostmi jimiž ani zdaleka nebyla škola.

Harry uháněl k famfrpálovému stadionu, kde se tou dobou vznášelo sedm oranžových teček. Vylezl na tribuny a čekal až si ho Ginny všimne. Neměl mnoho času. Netrvalo dlouho a ona ho uviděla. Viděl jak se jí rozjasnila tvář a rudé vlasy jí vlály ve větru. Miloval ten pohled. Miloval ho jako nic jiného na světě. Býval by se chtěl dívat napořád… Pohled nebyl zdaleka tolik jako doteky, ale jakmile Ginny bude u něj bude jí muset říct, že ji dnes opustí a uvidí se nejdříve až zítra.

Bolest svírala jeho srdce. Ta doposud nevyřčená slova ho mučila stejně jako ublíží jí, té kterou tolik miloval, až budou spolu. Tehdy až je vyřkne. Věděl, že to udělá. Musel to udělat, ale už nyní si za to nadával. Nechtěl to udělat. Nechtěl, ale musel. Musel aby jí neublížil ještě víc. Musela vědět, že nemůže na schůzku přijít. Jinak by ji to bolelo mnohem víc.

Jedno z košťat se začalo přibližovat. To na němž seděla ona drobná, křehká rudovláska s těma nejúžasnějšíma očima, které Harry kdy viděl.

"Ahoj Harry," pozdravila ledabyle, ale Harry věděl, že to jen předstírá. Vycítil z jejího hlasu něhu, kterou mu říkala, jak moc ho miluje…

"Ahoj Ginny," pravil smutně. Nebyl si jist svým rozhodnutím. Tak rád by ji objal. Tak rád by ji držel v náručí, ale mezi nimi byla příliš velká dálka slov a velká propast strachu. Nemohl ji obejmout ač stál pouhý krůček od ní.

"Ginny. Já nebudu moci přijít… Ne, poslouchej mě," dodal, když uviděl smutek a zlobu v její jinak líbezné tváři, "Objevili jsme něco důležitého. Je to jen na pár hodin, ale zřejmě se vrátíme pozdě v noci, a to už nebude bezpečné se sejít. Sejdeme se tedy zítra… To už budeme zpátky, jo? Můžeme se sejít dřív jestli chceš abych ti to vynahradil…" Harry mluvil naléhavě a co nejsrozumitelněji dokázal, ale přesto viděl, že Ginny pláče. Plakala, ale pochopila co jí chtěl říct…

"Já tě miluju Harry. Vy půjdete pryč, že? Slib… slib mi že se vrátíš… Bojím se o tebe…" pravila zcela zoufale, " já tomu rozumím Harry. Vím, že musíš jít, ale bojím se o tebe…" - A taky jsem se na tebe hrozně těšila - Chtěla ještě dodat, ale neudělala to. Věděla, jak sobecky by to vyznělo.

Harry cítil stejnou úzkost, ale neplakal. Nemohl plakat aby jí dodal alespoň trochu sil, ale nemohl jí ani utěšit. Jen tam tak stál a pozoroval ji jak si smutně otírá slzy. Vždyť jí tolik miloval…

"Kdes byl Harry?" ptala se zvědavě ustaraná Hermiona.

"Jo už jsme trnuli hrůzou," řekl Ron poněkud veselejším hlasem než měl původně v úmyslu. Harry mu to ale nezazlíval. Bylo mu jasné co jeho přátelé dělali, když byl pryč. Věděl, že když jsou spolu sami tak se muckají, ale před ním, že se chovají normálně.

"Rozloučit se… S Ginny..." dodal potichu. Nechtěl aby to slyšely nějaké nesprávné uši.

"Můžeme tedy vyrazit," řekla rozhodně Hermiona a všichni se spolu vydali přes školní pozemky do Prasinek. U brány na ně již čekal Hagrid.

Hagrid je měl vyprovodit, jak mu vysvětlila Hermiona.

"Nazdárek Hagride," oslovili jej společně.

"Nazdárek děcka, jak se máte?" zeptal se jich Hagrid s předstíranou bezstarostností. Ale Harry, Ron a Hermiona věděli, že svůj klid jenom předstírá. Nebylo tomu tak dávno, kdy ho viděli u učitelského stolu plakat. Celkově se s ním vlastně moc nevídali, ale když už se tak stalo měl ve tváři trápení.

"My dobře… Ale co je tobě?" zeptal se Harry. Chtěl to vědět. Hagrid byl jeho přítelem od toho dne kdy se poprvé setkali. Chtěl mu nějak pomoci…

"Ale to nic. Někdy vám to povím, ale teď máte jistě naspěch," obr mluvil smutně ale dost důrazně na to aby se ho více nevyptávali.

Bradavické pozemky překonali poměrně snadno. Foukal sice zlověstný vítr před který´m dostatečně nechránila žádná šála, ale jinak nebyla nijak velká zima. Hagrid šel rychle a oni měli co dělat aby mu stačili. Za celou tu dobu nepromluvili již jediné slovo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 1. srpna 2010 v 20:14 | Reagovat

Tahle kapitolka mě opravdu moc pobavila. Obvzlášť část s paní ,,podezřelou". :-D Prej: ,,Chápu, že jste zamilovaný pane Pottere..."
To bylo nej. :)

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 1. srpna 2010 v 20:41 | Reagovat

Jsem ráda že tě to pobavilo mě většínou vtipné pasáže příliš nejdou... 8-)

3 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 1. srpna 2010 v 22:56 | Reagovat

[2]: Keci beci, jdou ti skvěle! :)

4 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 2. srpna 2010 v 6:59 | Reagovat

Když to říkáš... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama