"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

14.kapitola - Pátek

4. srpna 2010 v 8:00 | Jackie Decker |  Harry Potter a poslední bitva
Pátek. Obyčejný den v týdnu. návštěva u Patilových nedopadla jak si přáli, i když ani jeden z přátel se neodvažoval skutečně doufat. Museli se tedy vrátti do školy, kde je čekalo setkání s Hagridem. Co jim to vlastně Hagrid chtěl před jejich odchodem říct?






Pátek

Návštěva u Patilových se příliš nevydařila. Manželé sice byli doma, a pozvali je dál, ale to co potřebovali se od nich nedozvěděli.

"To se dalo čekat," ulevil si Harry, když se přemístil s přáteli do Prasinek.

"Možná, ano, ale to neznamená, že to k ničemu nebylo," opravila jej Hermiona, "alespoň víme, že Patilovi nikdy nic takového neměli."

"Jenže pořád nevíme, kdo to tedy mohl mít," upozornil ji Ron.

"To brzy zjistíme!" ujišťovala je kamarádka.

"A jak?" ptal se Harry, "Pokud to zdědili Blackovi, tak se to už stejně nedozvíme. A pokud to zdědil Snape…" procedil Harry to jméno mezi zuby jako nejhorší nadávku.

"Kdyby to zdědil Snape, tak by to Brumbál věděl!" ohradila se Hermiona.

"A co když o tom věděl," uvažoval Ron, "Co když se toho týkala ta vzpomínka, kterou Harry rozbil?" Harrymu se opět sevřeli útroby studem. Styděl se za to, jak se tehdy zachoval, a že zklamal Brumbálovu důvěru. Rovněž si uvědomil, že může mít Ron pravdu. Mohlo to být v té vzpomínce…

Jenže Hermiona byla jiného názoru: "Ne, to si nemyslím. Kdyby to Brumbál věděl, ukázal by to Harrymu rovnou. A krom toho ve svém dopise pro Harryho napsal, že mu ty nové vzpomínky nepomohou při hledání viteálů. Ne, v té vzpomínce muselo být něco jiného!" pravila Hermiona sebejistě. To už se neodvážili kamarádi protestovat. Harry musel uznat, že na tom něco je. Cítil, že mu pořád něco uniká. Jako by měl odpověď na své otázky na dosah, a stačilo ji jen uchopit, ale pořád ji neviděl.

Hermiona vykouzlila patrona a pak už čekali jen, až pro ně Hagrid přijde. Po chvíli čekání v chladném větru se konečně obr objevil.

"Konečně jste zpátky," řekl dunivým hlasem, "už jsem se o vás bál." Hagrid otevřel bránu a Harry, Ron a Hermiona vstoupili na Bradavické školní pozemky.

"Jak jste dopadli?" ptal se Hagrid, když za nimi zavíral bránu.

"Nic nového," odpověděl Harry.

"Tak co je ti Hagride?" zeptala se starostlivě Hermiona…

"No víte," odmlčel se, "nevím jestli bych vám to měl říkat… Nemyslím, že byste to skutečně chtěli vědět." Hagrid propukl v pláč. Harry ho konejšivě poplácal po lokti.

"To víš, že to chceme vědět," řekl rozhodně. Ron chtěl asi protestovat, ale Hermiona mu lehce přišlápla nohu.

"No tak dobře…" procedil skrz vzlyky, "Jde o Drápa… On zmizel…"

"Zmizel?" zeptali se přátelé společně.

"Jo, prostě byl najednou pryč… A to už skoro uměl mluvit…" Hagrid už nedokázal pokračovat.

"Třeba utekl…" řekl s mírnou nadějí Ron. Ovšem tím jen Hagridovi přitížil.

"To ne, to by neudělal. Dráp ne… Jemu se tu líbilo…" Hermiona se po Harrym tázavě podívala a on vycítil, že mají stejné obavy.

"To bude dobré Hagride… Třeba jenom někde vyspává, a zase se vrátí…" pokusil se ho utěšit. Společně ho odvedli do jeho hájenky, kde ho usadili na židli.

"Já vím, vím že nemůžu plakat. Jen jděte…" řekl jim.

"Ne, mi tu s tebou klidně zůstaneme," snažila se ještě Hermiona.

"Jen jděte, už je pozdě. Musíte se vyspat. Máte hodně učení a tak…" Harry dobře věděl co chtěl Hagrid říct tím 'a tak'. Vždyť on sám by už rád byl v hradu. Tajně doufal, že na něho třeba Ginny čeká. A přece, když viděl Hagrida plakat, rád by mu pomohl. Tak Dráp zmizel. A musel zmizet už v den příjezdu do Bradavic. Už tehdy přeci Hagrid plakal u zařazovacího rituálu...

Ale to už je obr vyprovázel ze své hájenky. Ještě naposledy mu zamávali a pokračovali k hradu.

"Nezdá se vám to divné?" ptala se jich kamarádka, "Myslím s tím Drápovým zmizením…"

"Ale Hermiono…" přerušil ji Ron.

"Ne, počkej Ronalde, co když má Hagrid pravdu. Co když má pravdu a Dráp skutečně nezmizel dobrovolně. V takovém případě by byli jen dvě možnosti. Buďto ho někdo unesl, což si nemyslím, a nebo ho někdo zabil a jeho mrtvolu ukryl."

"Proč by to kdo dělal?" ptal se dál Ron.

"To ještě nevím…" odvětila zamyšleně Hermiona.

Harry poslouchal jejich rozhovor jen tak napůl. Vlastně s Hermionou souhlasil jen se o tom nechtěl bavit. Připadal si unavený.

U brány do hradu přes sebe přehodily neviditelný plášť, který Harry nosil neustále při sobě, pod nímž prošli až do společenské místnosti. Harry pocítil mírné zklamání, když tam Ginny nenašel. Jak jsi mohl očekávat, že při všem tom učení tady ještě na tebe bude dlouho do noci čekat? Vlastně se sám sobě divil.

Odešel rovnou do ložnice. Snažil se nemyslet na Rona s Hermionou, které za sebou zanechal. Tolik mu scházelo to, co si ti dva mohli dopřát do sytosti. Ani si neuvědomoval, že usnul sotva zalehl do postele.

Ráno se probudil brzy. Všichni kolem ještě spali. Nebudil je. Opatrně se oblékl a sešel do společenské místnosti. Rozbušilo se mu srdce. Dole byla Ginny, stála u okna a hleděla ven. Proč je tak smutná? Pomyslel si. Chvěl se po celém těle. Touha ji obejmout byla silnější než on. Byl uchvácen, když ji viděl v paprscích vycházejícího slunce. Opětovala jeho pohled. Oči měla opuchlé od pláče a po tváři jí stékala poslední slza. Nedokázal pochopit proč, jeho milovaná pláče. Rozběhl se k ní a s největší něhou ji objal.

Hladil jí po vlasech a šeptal: "Už je dobře Gin… Už jsme zpátky…" Oddával se teplu, které čerpal z jejího chvějícího těla. Věděl, že tu tak nemůžou stát věčně, přesto, že by si to přál.

"Harry… Miluji tě…" vzlykala stále Ginny. Netušil jak dlouho tam spolu stáli ve společném objetí. Když v tom se otevřely dveře chlapecký ložnic a on od ní rychle odskočil. Viděl, že ji tím ranil, ale doufal, že jeho pohnutkám rozumí. Ve dveřích stál Seamus Finnigan s Deanem a Ronem.

Ginny po nich vrhla naprosto nepříčetným pohledem a prudce odkráčela otvorem v podobizně. Harry by si tolik přál aby ji mohl zavolat zpátky. Nenáviděl tyto chvíle odloučení, tak zoufalé. Kdyby tu nebyli Seamus a Dean rychle by za ní vyběhl, ale teď nemohl. Sklonil hlavu aby neviděl jak místo něho vybíhá Dean Thomas. Seamus si Harryho vůbec nevšímal, jen Ron ho objal kolem ramen a vyvedl portrétem na chodbu. V prázdné chodbě mu pak řekl: "Tak běž…"

"Co?…" ptal se, ale Ron ho nenechal domluvit: "Já tu počkám na Hermionu," usmál se. I Harrymu se vrátil úsměv. Rozběhl se chodbou. Nešel na snídani. Věděl, kde má Ginny hledat. Pospíchal do sedmého patra ke komnatě nejvyšší potřeby. Byla uvnitř…

"Odpusť mi…" vzdychl, hledíce na uplakanou dívku před sebou. Oči se jí rozšířily úžasem: "Harry…" Harry ale nechtěl mluvit. Objal ji a políbil. Konečně byl zase šťastný.

Když poté dorazil na snídani, schválně o pár minut později než, konečně usměvavá, Ginny, tvářil se vesele. Pozdravil Rona a Hermionu a posadil se vedle nich. U učitelského stolu se nic nezměnilo. Hagrid byl stále smutný a Dikinsová se tvářila povýšenecky. McGonagalová měla nové vrásky na čele a Mashersmithová na snídani nepřišla.

"Kdy půjdeme na Náměstí?…" zeptal se schválně oklikou Ron. Harry věděl co myslí Náměstím - dům Blacků. Věděl, že by to měli odbít co nejdříve, ale chtěl být také s Ginny.

"Zítra ráno…" odpověděl Harry. Chtěl vzít Ginny sebou. Nechtěl ji tu teď nechávat samotnou. Sám by bez ní tento víkend těžko přežíval. Jen si nebyl jistý jestli by to měl říct svým přátelům už teď. Rozhodl se, že jim to raději poví až večer. Až budou sami.

Když dojedli zašli si pro učebnice. Hermiona byla podivně zamlklá. Ani se nijak nevyjádřila k zítřejšímu výletu na Grimmauldovo náměstí.

První hodinu měli Ron s Harrym volno, zatímco Hermiona pospíchala na hodinu Starodávných run. Byla to poměrně nudná hodiny, kdy si Harry s Ronem zahráli partii kouzelnických šachů. Jako obvykle ale Harry prohrával.

"Pořád mi to nejde do hlavy…" řekl takhle Ronovi, když přemýšlel nad svým tahem.

"A co?" zeptal se kamarád.

"Je tu spoustu nevyjasněných otázek. Tak třeba: Proč mi Brumbál neřekl, že jsem potomkem Godrika Nebelvíra? Kdo pomohl Malfoyovi do Bradavic? Co bylo v té ztracené vzpomínce? Proč Brumbálovi záleželo na tom, abych pochopil, že Snape miloval moji matku? Všechny ty záhady o viteálech. Kdo vlastně je R.A.B.? Kdo zabil Susan Bonesovou? Co mi chtěla říct? Záhada kolem Dikinsové?" Harry pohnul pěšcem na E4 a vyřadil tak ze hry Ronova střelce, "Kam a proč zmizel Dráp?"

"Myslím, že Hermiona něco ví," řekl mu na to kamarád dávajíce šah jeho králi.

"Nemyslím, že by něco věděla. Spíš jenom tuší…" přemýšlel nahlas Harry uhýbajíce s králem.

"Asi máš pravdu…" odvětil Ron, "Šach - mat. My teď musíme hlavně najít ty viteály. S Dikinsovou si už přece nemusíme dělat vrásky a Bonesová přece mohla zemřít stejně jako její teta. Už jen pro to, že byla Bonesová…" Ron by býval ještě pokračoval, ale Harry ho nenechal: "To si nemyslím! Podle mě něco věděla, a chtěla mi to říct. Proto musela zemřít. Pravda je, že víme, že Dikinsová není smrtijedka, ale záhadná je stejně… Ne, Rone. Všechno tohle nějak souvisí, ale pořád nevím jak…"

Bum…

Ozvala se rána, když Hermiona položila na vedlejší stůl své učebnice Starodávných run. Ron úlekem vstal.

"Ahoj," pozdravila unaveně. Harry s Ronem jí úsměv opětovali.

"Tak co?" zeptal se Ron.

"Dostali jsme z run na víkend hroznou spoustu domácích úkolů," postěžovala si úzkostlivě, "Asi vám tma moc platná nebudu…"

"Nesmysl," zastal se jí Harry, "ty to jistě zvládneš. Krom toho budeme tě tam potřebovat."

"Já vím," špitla, "Co máme teď?"

"Bylinkářství!" zavrčel nespokojeně Ron.

O deset minut později už stáli ve skleníku a poslouchali výklad profesorky Prýtové. Připadalo jim, že se den hrozivě vleče. Po Bylinkářství měli oběd a pak ještě dvouhodinovku lektvarů.

"Zvláštní, kam se poděl Malfoy?" ptal se Ron během lektvarů.

"Ale Ronalde, včera byl přeci úplněk," odpověděla mu Hermiona, trochu smutně.

Volný čas pak toho dne naplňovali plněním domácích úkolů, které by jinak nezvládaly. Harry pak v šest večer opustil společenskou místnost. Připadalo mu zvláštní, že celý den neviděl Ginny, ale doufal, že na jejich společnou schůzku přijde.

"Ahoj," pozdravil ji, když vešel do komnaty nejvyšší potřeby.

"Ahoj," odvětila s malým úsměvem. Harrymu připadalo však, že se něčím trápí.

"Stalo se něco?" zeptal se.

"Ne, nic," pravila zamyšleně.

"Kdes byla celý den? Neviděl jsem tě a měl o tebe starost…" nechtěl se Harry vzdát. Měl neodbytný pocit, že se s Ginny něco děje.

"Byla… Byla jsem na ošetřovně," řekla váhavě, "za… Za Remusem." Harry si teprve nyní uvědomil, že skutečně byl včera úplněk. Tedy nejen Malfoy, ale i Remus…

"To bude dobrý Ginny, Remus se určitě brzy uzdraví," řekl a jemně jí objal: "Co bys řekla tomu, kdybys šla zítra se mnou, Ronem a s Hermionou na Grimmauldovo náměstí? Chceme tam strávit víkend…" Ginny se zářivě usmála. Bylo vidět, že tomu stále ještě nevěří, ale radost, kterou cítila nedokázala skrýt.

"Ty bys mě sebou vzal?" zeptala se nevěřícně.

"Ano, myslím, že to pro nás nebude nebezpečné a tak bys mohla jít i ty." Ale to už se Ginny samou radostí neudržela. Tak jak byla v jeho objetí ho začala líbat a nepřestávala… Harry byl v tu chvíli nejšťastnější ve svém životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 4. srpna 2010 v 22:12 | Reagovat

Ten Harry je fakt pako! xD :-D To s Drápem je fakt záhada. Dyť je to obr, ten nemůže jen tak zmizet ne? Těším se na rozuzlení téhle záhady.
Pěkná kapča. :)

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 5. srpna 2010 v 10:55 | Reagovat

Jo tak pověz mi, kdy Harry nebyl pako :-D
Jo s Drápem to bude ještě pakné rozuzleí, jen co si vzpomenu co jsme měla v plánu že se s ním stalo 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama