"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

2. kapitola - Volím si tebe!

14. srpna 2010 v 8:00 | Captain George Zappy |  Pokémon: rudý řetěz
avatar rudý řetěz
Lucas a Nolan chtějí jít do Sandgemu zkratkou přes lesík, ale v tom jim zabrání profesor Rowan vracející se od Jezera pravdy. Jak se profesor zachová k lehkomyslným klukům? Umožní jim, aby se stali trenéry pokémonů?








Volím si tebe!


Nolan se zastavil zrovna tak prudce, jako se rozběhl. Pak se stejně jako Lucas začal rozhlížet, kdože to na ně huláká. Odpovědi se jim dostalo záhy. Od rozcestí se k nim totiž blížil jakýsi starší muž. Byl oblečený v modré košili, přes kterou měl hnědý kabát, dále nosil tmavé kalhoty a byl obutý v hnědých botách. Pod košilí měl zastrčenu hnědou kravatu.

Muž se tvářil velmi rozčileně. "Vy dva, zdá se, ještě nemáte vlastní pokémony, viďte?" otázal se. "Tak co má potom znamenat to, že chcete proběhnout právě skrz tento lesík?! Je vám doufám jasné, co by se mohlo stát!"

"No, my..." začal nejistě Lucas, "my jsme -"

"Chtěli jsme jít do Sandgemu," skočil mu řeči Nolan. "Chtěli jsme si tam vybrat své první pokémony."

Muž se zachmuřil a začal si pro sebe něco mumlat. Vtom si kluci uvědomili, že je jim velmi povědomý. Už ho přece viděli v televizi!

"Hele," pošeptal Nolan kamarádovi do ucha, "ten chlap... Není to profesor Rowan?"

"Určitě," přikývnul Lucas. "Ale co dělá zrovna tady?"

Ti kluci zamýšleli proběhnout skrz lesík, protože chtěli pokémony, přemýšlel profesor. Hm... Co já teď jenom udělám? Jejich svět by se určitě změnil, pokud by poznali pokémony... Je pro mě správné, abych jim umožnil vydat se na vlastní cestu?

Profesor Rowan se znovu podíval na oba hochy. "Vy dva doopravdy máte rádi pokémony, viďte?" zeptal se jich.

"Ano," odpověděl Lucas.

"Já taky," přidal se Nolan. "Taky mám rád pokémony."

"Zeptám se vás ještě jednou," řekl Rowan. "Vy dva doopravdy máte rádi pokémony, viďte?"

"Cože?" podivil se Lucas. Proč se nás znovu ptá na to samé?

"Takhle byste se nás mohl ptát stokrát," odvětil popuzený Nolan. "Naše odpověď se nikdy nezmění! My oba vám stokrát odpovíme, že máme rádi pokémony! Je to tak, Lucasi?"

"Jasně!" přisvědčil kamarád.

Profesor se znovu zachmuřil. "Pár lehkomyslných dětí, které bláhově chtějí proběhnout lesíkem zarostlým vysokou trávou bez svých vlastních pokémonů? Hm... Nejsem si jist, jestli bych vám měl dát vaše první pokémony. Mám totiž starosti o to, co byste s nimi mohli provést. Možná nějaké nepravosti a to si nemůžu vzít na svědomí."

Najednou se kluci cítili tak provinile, až to na nich bylo vidět. Proti tomuhle argumentu se nemohli obhájit.

"Eh..." soukal ze sebe Nolan, "No, já... Tak... zapomeňte na mě, ale dejte pokémona aspoň tady mému kamarádovi. Chci říct... byl to můj nápad... Byl jsem to já, kdo chtěl proběhnout tou vysokou trávou a tak -"

Profesor jej přerušil pohybem ruky. Znovu se zachmuřil, ale tentokrát jen na kratičký okamžik. Opravdu je to mrzí. Možná bych jim měl dát šanci.

"Tedy dobrá," řekl konečně Rowan. "Svěřím vám oběma vaše první pokémony. A omlouvám se za to, že jsem vás takhle zkoušel." Ale když si všiml rozjasněných tváří obou hochů, dodal: "Nicméně mi musíte slíbit, že se už nikdy lehkomyslně nevystavíte nebezpečí!"

"Slibujeme!" zavýskl rozradostněný Lucas. Tak přece jen budu mít svého prvního pokémona. Skvělý! Jeho kamarád jen zářil nadšením.

"Tak a teď -" začal profesor, ale vtom se zarazil a začal se zmateně rozhlížet kolem. "Hm? Kde jsem jenom -"

"Profesore Rowane!" byl slyšet něčí hlas. Všichni se ohlédli k rozcestí, odkud k nim právě běžela desetiletá dívka. Měla na sobě červenou bundu a bílou čepici s růžovým obrázkem pokébalu, na nohou měla bílé holínky a bílé podkolenky a kolem krku měla omotanou bílou šálu. Vlály za ní namodralé vlasy a v pravé ruce držela kufřík.

"Zapomněl jste si u jezera ten kufřík," řekla zadýchaná dívka, když dorazila k profesorovi a klukům. Všechny si je prohlédla. "Oh? Stalo se tady něco?" zeptala se udiveně. Poté postavila zavazadlo na zem.

"Aha, tady je," nahnul se Rowan ke kufříku. "Mnohokrát díky, Lindo," řekl a znovu se narovnal. "Zrovna jsem chtěl svěřit těmto dvěma hochům jejich vlastní pokémony."

"Prosím?" vykulila oči Linda. "Vždyť ti pokémoni jsou těžko nahraditelní. Opravdu to chcete udělat?"

"Hm," zabručel profesor. "Žijeme s pokémony bok po boku. Jednou zkrátka přijde čas, kdy by lidé měli poznat pokémony a spolu s nimi procestovat svět. A ten čas pro tyto dva hochy přišel právě na tomto místě." Otočil se zpět k chlapcům. "Tak do toho. Otevřete kufřík a vyberte si pokémony."

"Doopravdy?!" vyrazil ze sebe Nolan. "Profesore Rowane, mockrát děkujeme! Heh, skoro tomu nemůžu uvěřit! Já jsem tak šťastnej, že nemůžu udržet vážnou tvář!"

"Tak to jsme dva," zasmál se Lucas. "Už dlouho jsem neměl takovou radost jako právě teď. Nemůžu se dočkat, až si vyberu svého prvního pokémona."

"Tak si můžeš vybrat první," pobídl jej Nolan. "Já si tentokrát klidně počkám. Pak si chytře vyberu toho svého," dodal s úšklebkem.

Myslíš, že jsi mazaný, jo? pomyslel si Lucas. Přešel ke kufříku a opatrně jej otevřel. Našel několik osobních věcí profesora Rowana, ty však byly vedlejší. Lucasův zrak se upřel na trojici malých koulí. Byly z jedné půlky červené a z druhé půlky bílé. Všechny disponovaly drobným tlačítkem.

"Tohle jsou pokébaly," sdělil mu Rowan. "V každém z nich se skrývá jeden pokémon. Ukážu ti, co jsou zač." Nato vytáhl z kapsy u kabátu nějaké kapesní zařízení červené barvy. Rozevřel přístroj vybavený dvěma displeji, něco na něm naťukal a současně s ním namířil na jeden z pokébalů. Poté nechal Lucase, ať se podívá.

Na horním displeji byl obrázek čtyřnohého zeleného pokémona. Připomínal jakousi želvu s velkou hlavou, ze které vyrůstala větvička. "Turtwig, lístečkový pokémon," ozval se ženský syntetický hlas z přístroje. "Jeho krunýř tvořený zeminou získá na tvrdosti vždy, když se napije vody. V jeho těle probíhá fotosyntéza, takže dokáže vyrábět kyslík. Je-li jeho lísteček na hlavě zvadlý, znamená to, že má žízeň. Použitelné útoky: Nárazový útok a Stažení."

Profesor namířil přístrojem na druhý pokébal a zmáčkl nějaké tlačítko. Tentokrát se na displeji zobrazila žlutooranžová opička, na jejímž zadečku hořel plamínek. Z přístroje se znovu ozval syntetický hlas: "Chimchar, opičí pokémon. Je velmi rychlý a hbitý, což mu umožňuje žít i na skalnatých horách. Jeho plamínek na zadečku nedokáže uhasit ani déšť, avšak vyhasne, když tento pokémon spí, aby se tak předešlo požáru. Použitelné útoky: Škrábací útok a Upřený pohled."

Rowan nakonec ukázal přístrojem na třetí pokébal. Na další zmáčknutí tlačítka se objevil obrázek třetího pokémona, který vypadal jako modrobílý tučňák. Přístroj znovu promluvil: "Piplup, tučnáčí pokémon. Je to zkušený plavec, který dokáže vydržet pod vodní hladinou až deset minut. Chůze mu však činí problémy, takže často upadne. Chmýří po jeho těle je dost tlusté, aby byl chráněn před chladem. Použitelné útoky: Tlučení, Vrčivý útok a Klovací útok."

Lucas chvilku váhal, ale pak se zatvářil rozhodně. "Chtěl bych Piplupa," prohlásil.

"Jsi si jistý, že ho zvládneš?" zeptal se Rowan a pohlédl na pokébal, ve kterém se skrýval onen pokémon. "Tenhle Piplup je pyšný, nechtěl ode mě přijímat jídlo."

Profesorovo upozornění ale Lucase neodradilo. Žádný jiný pokémon se mu nezalíbil tolik jako právě Piplup. "Ano, jsem si jist. Volím si Piplupa," opakoval.

"Dobrá tedy," pousmál se Rowan. "Nepochybuji, že se z vás stanou dobří přátelé."

Lucas si vzal pokébal a zálibně si jej prohlížel. Pak se rozhodl, že svého prvního pokémona na chvilku pustí ven. Zmáčkl tlačítko a pokébal se zvětšil tak, že zabral celou dlaň. "Pojď se ukázat, Piplupe!" zvolal Lucas a hodil pokébal k zemi. Ten se otevřel a vylétl z něj proud bílého světla, které dopadlo o metr dál. Na místě jeho dopadu nyní stál třicet centimetrů vysoký Piplup. "Pip," vydal ze sebe pokémon a otočil se k Lucasovi, který se na něj usmál.

Vzápětí přistoupil ke kufříku Nolan. Bez delšího rozmýšlení si vzal druhý pokébal a prohlásil: "Pak si já vybírám tohoto Turtwiga!" Nato taktéž nechal zvětšit pokébal a hodil jej k zemi, aby vypustil svého pokémona. Objevivší se Turtwig byl zrovna tak velký jako Piplup. Po svém zhmotnění se zvědavě podíval na svého nového pána a zamrkal na něj. Nolan úplně zapomněl na všechno kolem. "Jůůů, ten je krásný..." rozplýval se.

Lucas se nedal zahanbit a také začal obdivovat svého prvního pokémona. "Můj je hezčí, podívej se na ten malý roztomilý zobáček."

"Jenže můj je silnější, heč!" zatvrdil se Nolan a dal nos drobet víc nahoru než obvykle.

Takovou odpověď nemohl Lucas jen tak přejít. "To se dá snadno zkusit!" děl důrazně. Upřeně se na kamaráda zadíval a ten mu oplatil výhrůžný pohled. Ani si nevšimli, že svým chováním trochu šokovali Lindu a Rowana.

Jsou oba ještě tak nezkušení… zapochyboval profesor o svém rozhodnutí. Vždyť oni v nich vidí jen nástroje… Další myšlenku už ale nedokončil, protože se oba kluci vřele zasmáli a vydali se ke zmateným pokémonům, kteří střídavě hleděli na sebe a na své pány.

Lucas přiklekl k Piplupovi a pomalu k němu přibližoval svou dlaň. Maličký pokémon působil dojmem, že se pod sebemenším dotykem rozplyne. "Pip," ozvalo se znovu a Piplup pohnul hlavičkou směrem k Lucasově dlani, až se jeden druhého dotkli. Lucas se spokojeně pousmál. Jako by teprve teď byl pokémon skutečně jeho. Opatrně a nejistě jej pohladil a vzal do náruče.

"Pip, pip," spokojeně zapípal pokémon.

Že bych nakonec neudělal tak velkou chybu? zeptal se profesor sám sebe a zamračený výraz v jeho tváři se opět rozplynul. Linda se dokonce mírně pousmála.

Zatímco Lucas už choval Piplupa v náručí, Nolan se posadil k Turtwigovi, otevřel batoh, rozbalil svačinu a ulomil kousek chleba. Poté se pokusil drobečky na své dlani nabídnout svému pokémonovi.

"Tur?" nakoukl zmatený pokémon na dlaň svého pána.

"To je jídlo, vem si, no…" zkoušel to s ním Nolan.

Lístečkový pokémon přičichl ke chlebu. Najednou ze sebe vydal: "Tur-twig!" Kýchl totiž až tak, že upadl naznak.

Na profesorových rtech se na kratičký okamžik objevil úsměv. Ne… Budou z nich dobří přátelé… pomyslel si, ale pak opět zvážněl. Přitom zastrčil přístroj zpátky do kapsy.

"Velmi dobře," řekl profesor Rowan. "Zdá se, že oba jste si zvolili dobré pokémony. Teď mě dobře poslouchejte." Kluci obrátili hlavy k profesorovi. "Ti pokémoni, které jste si vybrali, ještě nejsou obeznámeni se světem. V tomto ohledu se od vás moc neliší. Doufám, že si budete vést dobře jakožto partneři. A pamatujte. Pokémoni nejsou jen bojovníci, ochránci nebo cvičení psi z cirkusu. Musíte se ze všeho nejdříve naučit, že pokémoni jsou naši přátelé, partneři a spojenci, ale mohou být stejně dobře i naši nepřátelé. Musíte se naučit svým pokémonům rozumět, poznat, kdy je něco trápí a umět jim pomoci, když potřebují. Oni vám to pak oplatí, jak nejlépe budou umět jako opravdoví přátelé," Krátce se odmlčel, aby oba noví trenéři mohli vstřebat jeho slova a pak se pousmál. "A pokud budete mít nějaké potíže, neváhejte mě navštívit v mé laboratoři v městečku Sandgem. No a teď je čas, abychom šli dál," uzavřel Rowan svou řeč a vydal se skrz lesík směrem k Sandgemu.

"Pane profesore," volala za ním Linda, "počkejte na mě, prosím!" Zavřela Rowanův kufřík a vzala si jej do ruky. Poté se otočila ke klukům. "Promiňte, už musím běžet," řekla jim a rozběhla se za profesorem. Kluci se chvíli dívali, jak se Rowan a Linda postupně vzdalují.

"Tak co si o tom myslíš?" zeptal se Nolan svého kamaráda.

"Že profesor Rowan je nakonec docela milý člověk," odpověděl Lucas. "Zprvu se to tak nezdálo.
Víš přece, že v televizi vypadá přísně."

"Jo," pousmál se Nolan, "někdy je až děsivý." Pak začal nervózně přešlapovat, na což se jeho Turtwig zvědavě díval. "Tak už máme oba své pokémony. Teď už zbývá jen jediná věc, kterou můžeme udělat."

"A to jaká?" zeptal se Lucas.

Nolan se usmíval od ucha k uchu. "Vždycky jsem chtěl říci tohle," řekl a na vteřinku se dramaticky odmlčel. "Konečně nadešel čas, Lucasi! Vyzývám tě na zápas v Pokémonu!"

Lucas se nejprve zatvářil užasle. Náš první zápas! Mohlo mě to napadnout... Pak se ale lehce pousmál. "Tak jdem na to!" přijal kamarádovu výzvu. Ukážu mu, co ve mně je!

Za okamžik zaujali kluci a jejich pokémoni své pozice. Turtwig a Piplup na sebe odhodlaně hleděli, zatímco oba mladí trenéři se třásli vzrušením. Souboj mohl začít.

"Piplupe, Vrčivý útok," zavelel Lucas. Piplup zavrčel na svého protivníka, který začal bázlivě couvat.

"Nenech se zastrašit, Turtwigu! Nárazový útok!" přikázal Nolan. Turtwig se prudce rozběhl proti Piplupovi a srazil se s ním. Lucasův pokémon poodletěl o několik metrů nazpátek.

"Není ti nic, Piplupe?" zeptal se v obavách Lucas, ale jeho pokémon se bleskurychle znovu postavil. "Vrať mu to, vrhni se na něj! Použij Tlučení!" Piplup se rychle přiblížil k Turtwigovi a začal do něj zběsile tlouct svými drobnými křídly.

"Co to..." zíral Nolan. To teda musí bolet... "Bojuj, Turtwigu, nevzdávej to!" Travní pokémon zabral a odstrčil svého protivníka nazpět, načež se znovu rozběhl proti němu.

"Uhni, Piplupe!" vzkřikl Lucas. Vodní pokémon uskočil na poslední chvíli. "Zkus Klovací útok!" Piplup se rychle vrhnul na Turtwiga a začal jej klovat svým zobáčkem. Travní pokémon úpěl bolestí.

"Né!" křičel Nolan. "Braň se, Turtwigu, no tak!" Ale na to se už jeho pokémon nevzmohl, kvůli značnému úsilí protivníka neměl dost sil. Svalil se na bok a zůstal ležet.

Piplup přestal klovat a s pocitem vítěze se obrátil k Lucasovi, který měl velkou radost ze své první výhry. "Jó, Piplupe, jsi skvělý!" vykřikoval nadšeně.

"My jsme... prohráli?" podíval se zklamaný Nolan na omráčeného Turtwiga. Vzal si pokébal tak, aby jeho tlačítkem zamířil na svého pokémona. "Turtwigu, vrať se," pronesl a travního pokémona zasáhl proud červeného světla. Turtwig se ve formě červené energie vrátil do pokébalu.

"Piplupe, ty se taky vrať," řekl Lucas a Piplup se vrátil do svého pokébalu stejně jako Turtwig. Pak kluci nechali pokébaly zase zmenšit zmáčknutím tlačítek a připnuli si je k opaskům.

"Pojďme domů," navrhnul vítěz zápasu. "Naši pokémoni si potřebují odpočinout a my taky. Brzy bude oběd."

"Tak jo," souhlasil Nolan posmutněle a vydal se s Lucasem na zpáteční cestu do Twinleafu. Však já ti to jednou oplatím, jen počkej!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama