"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

4.kapitola

18. srpna 2010 v 8:00 | Captain George Zappy |  Pokémon: rudý řetěz
Tak tady je čtvrtá kapitola Lucasových cest. Bohužel, z časových důvodů nemůžu vkládat nové kapitoly o moc častěji. Tahle kapitolka sice není akční, přesto je dost důležitá pro další pokračování.

Lucas se konečně dostává do městečka Sandgem, kde se setká s Lindou, která jej zavede k laboratoři profesora Rowana. Co se tam bude dít? A cítí se vůbec Lucas připravený na to, aby započal svou cestu? Jak dožene svou nevědomost o podstatných věcech?


Nezbytné základy



Sotva Lucas, stále s Piplupem v náručí, dorazil do Sandgemu, začal se rozhlížet po laboratoři profesora Rowana. Moc se mu to nedařilo, protože neměl ponětí, jak vlastně laboratoř vypadá zvenčí. Rovněž se snažil mezi kolemjdoucími lidmi najít Nolana, ale také marně. Jak mám tu laboratoř najít? A kde je Nolan? Copak nemohl na mě počkat?!

"Ahoj," ozval se za ním dívčí hlas.

"Fuj, co to..." polekaně se otočil Lucas. Zjistil, že jej pozdravila Linda. "Jé, ahoj. Já jsem Lucas," představil se a podal Lindě ruku.

"Ráda tě poznávám. Já jsem Linda," usmála se dívka a potřásla mu rukou. Všimla si, že Lucas je uřícený a že jeho Piplup má šrámy z boje. "Co se vám stalo?"

"To ti divocí pokémoni," odpověděl Lucas. "Bojovali jsme s nějakým ptačím pokémonem a když jsme ho porazili, začalo se nás hnát hejno dalších. Museli jsme utéct, fakt jsme měli namále."

"Pip," hlesl souhlasně Piplup.

"Hlavně, že jste dorazili až sem," řekla Linda. "Tady už nebezpečí nehrozí. Jdeš za profesorem Rowanem, viď?"

"Jo, ale nemohu najít laboratoř," pronesl Lucas.

"Tak já tě k ní zavedu," nabídla se Linda. "Profesor už jistě čeká. Není to daleko."

Lucas následoval Lindu při procházce Sandgemem. Zanedlouho došli k jeho okraji, kde se Lucasovi naskytl pohled na majestátní budovu, která stála na rozlehlém pozemku. Okamžitě mu učarovala.

"Tak jsme tady," ukázala Linda na onu velkou budovu. "Laboratoř pro výzkum pokémonů. Pomáhám tady panu profesorovi," pochlubila se.

"To musí být úžasné," uznal Lucas.

"Pojďme dovnitř," pobídla jej spokojeně Linda. Lucas chtěl otevřít, ale zrovna když sahal po klice, dveře se rozlétly dokořán a kdosi do něj vrazil.

Lucas zařval bolestí a upadl na záda a přitom vyhodil do vzduchu svého Piplupa. "Piiip!" zaječel pokémon mávající zoufale křídly. Vyděšené Lindě se nakonec podařilo chytit Piplupa do svých rukou, když padal zpátky na zem.

"Co to bylo?!" sykl Lucas vstávající ze země.

"Ou, jsi to ty, Lucasi?" zaslechl hlas Nolana, který se držel za rameno.

"Mohu tě o něco poprosit?" řekl Lucas. "Tohle mi už nedělej."

"Promiň," omluvil se Nolan. Pak se ale pousmál. "Řeknu ti, kámo, žes měl pravdu. Starý Rowan vskutku není tak děsivý, jak vypadá v televizi."

"Zato ty začínáš děsit mě s tím spěcháním," utrousil Lucas.

"Klídek," chlácholil jej Nolan. Zrovna tohle slovo od něj znělo opravdu zvláštně. "Vždyť se vlastně nic nestalo."

Linda se konečně vzpamatovala z prvotního šoku. "To... je tvůj kamarád, ne?" zeptala se Lucase.

"Jo," kývnul hlavou Lucas. "Lindo, tohle je Nolan, můj soused a kámoš. Nolane, to je Linda, profesorova asistentka," představil je navzájem.

"Tak... ahoj, Nolane," pozdravila Linda.

"Ahoj, Lindo," opětoval Nolan pozdrav a potřásl si s ní rukou. Přitom si všiml Piplupa, kterého přidržovala levou rukou. "Hele, je ten Piplup v pořádku?"

"Piplup," přikývl pokémon v odpověď.

"To asi znamená, že jo," řekl Lucas a opatrně si jej od Lindy vzal zpět. Vzápětí ho začal hladit po hlavičce. Piplup blažeností přimhouřil oči.

"Trénuješ taky pokémony? A odkdy?" vyptával se rychle Nolan nové kamarádky.

"Já? Jasně, taky jsem trenérka," potvrdila Linda. "Začala jsem s tím před čtyřmi dny od chvíle, kdy se profesor Rowan vrátil z Kanta."

"Fakt? A kterého pokémona sis vybrala?" pokračoval Nolan.

"Zvolila jsem si Chimchara," prozradila Linda.

"Heh," pousmál se Nolan. "Takže každý z nás má jiného počátečního pokémona."

"Jo, je to zajímavá náhoda," přidal se Lucas. "Lindo, jak vlastně pomáháš profesorovi?"

"No, všelijak," uchichtla se Linda. "Zatím se hlavně starám o pokémony, kteří jsou v laboratoři. Taky občas vyrážím do terénu a pátrám po divokých pokémonech, abych pomohla panu profesorovi v jeho výzkumu. Dozvídám se spoustu nových věcí, a to nejen o pokémonech."

Pomáhá mu v jeho výzkumu? To zní vážně skvěle, pomyslel si Lucas.

"Nolane, proč jsi tak pospíchal?" zeptala se Linda.

"Měl jsem obrovskou radost z dárku od profesora," zazubil se Nolan a pak z kapsy vytáhl přístroj. Byl podobný tomu, který profesor Rowan již jednou použil u lesíka, ovšem tento byl oranžové
barvy. "Když mi řekl, co všechno tohle dovede, úplně mi to vyrazilo dech."

Lucas vykulil oči a nebyl schopen slova. Teda! Něco podobného přece předvedl profesor Rowan u zkratky! Nestihl se však vynadívat, protože Nolan přístroj zase zastrčil do kapsy. "Rád jsem si popovídal, ale já už musím běžet. Tak se zatím mějte!" Nato se rozběhl někam pryč.

"P-počkej ještě!" volal opožděně Lucas za kamarádem, ale ten se ani neotočil a upaloval dál.

"Tohle dělá vždycky?" podivila se Linda.

"Pořád chce něco udělat rychle," pronesl Lucas, "takže s ním nestíhám držet krok. Je hrozně netrpělivý."

"To jsem si všimla," poznamenala Linda. "No, radši už pojďme."

Lucas následoval Lindu do laboratoře. Toto místo se nepodobalo ničemu, co kdy Lucas doposud viděl. Vybavení laboratoře jej tak uchvátilo, že by na něm nechal oči. Všechny ty přístroje, kamery snímající pokémony v profesorově prostorném pozemku kolem laboratoře, jejich život a chování, počítače, pokébaly (Lucas si všiml, že profesor zde má sbírku různých druhů pokébalů) a v neposlední řadě pak jeho pozornost upoutal profesor Rowan, který jim šel naproti. Rowan měl původně v úmyslu zjistit, co se to děje přede dveřmi laboratoře, ale teď, když viděl, že Nolan je už pryč a Linda s Lucasem jsou evidentně v pořádku, se rozhodl, že se tím už zabývat nebude.

"A hleďme, kdopak to přišel," pousmál se profesor na Lucase.

"Dobrý den," pozdravil chlapec. "Jmenuji se Lucas. Rád vás poznávám."

"Já tebe také," řekl profesor a potřásl si s Lucasem rukou. "Mé jméno je Rowan, jak už jistě víš. Tušil jsem, že nebude dlouho trvat, než se tu zastavíš." Rowan se na okamžik zamyslel a poté navrhl Lucasovi: "Co kdybych se podíval na tvého Piplupa?"

Lucas souhlasně přikývnul a předal Rowanovi svého pokémona. Profesor zvážněl a začal si Piplupa pozorně prohlížet. Po chvíli se znovu podíval na chlapce. "Piplup je zjevně spokojený. Zdá se, že jsem neudělal chybu, když jsem ti jej svěřil."

To se Lucase mírně dotklo. "Ale pane profesore, o co jde? Proč jste pochyboval?"

"Víš, Lucasi," odpověděl Rowan, "když jsem viděl tebe a tvého kamaráda Nolana, jak se chystáte proběhnout skrz ten zarostlý lesík bez vlastních pokémonů, byl jsem naprosto šokován. Jen jsem žasnul nad vaší ztřeštěností a zjevnou nezodpovědností." Znovu se pousmál. "Teď jsem žasnul znovu, ovšem zcela odlišným způsobem. Mezi tebou a tvým Piplupem vzniklo pouto přátelství, které je stále silnější. Velmi mě to těší."

"Pip-lup!" přitakal pokémon.

"Mohl bych říci," pokračoval Rowan, "že jsem poctěn tím, že jsem se s tebou setkal. Totéž si o tobě určitě myslí i Piplup. Proto tě chci požádat, aby ses o něj dobře staral."

"Spolehněte se," prohlásil Lucas, který opět přebíral Piplupa do svých rukou. "Nedám na něj dopustit, to vám slibuju. Moc vám děkuji za důvěru."

"Mám vážně radost," řekla mu s úsměvem Linda, "že jsi k pokémonům tak laskavý. Kdybys nebyl, tak bych musela..." zarazila se a odvrátila tvář, "Ne, to nemůžu říct..."

Lucas trochu zvážněl. Co by musela? Nemůže to říct? Proč? Nechápal. Třeba jí to přišlo moc hrozné a nechce o tom mluvit... Povzbudivě se usmál. Neboj, na mě je spoleh. Zakončil svůj myšlenkový monolog a poté vytáhl pokébal. "Piplupe, prozatím se vrať," řekl a jeho pokémon se vrátil do svého pokébalu.

"Přejděme k hlavnímu tématu," řekl profesor. "Byl bych rád, kdybys pro mě něco udělal."

"Vážně? A co?" zeptal se Lucas.

"To se dozvíš za okamžik," děl profesor. "Zajisté víš, že studuji pokémony. Můj výzkum se konkrétně zaměřuje na evoluci pokémonů." Krátce se odmlčel. "V první řadě se chci dozvědět, jaké konkrétní druhy pokémonů se běžně vyskytují v Sinnohu. K tomu je nezbytné získávat data prostřednictvím pokédexu." Nato se odebral k jedné ze skříněk v laboratoři, ze které pak vytáhl další přístroj. Byl totožný s tím, který použil u lesíka, ovšem tento byl modrý. Ukázal jej Lucasovi, který se chvěl zvědavostí. Že by...

"Tohle je pokédex," vysvětlil mu Rowan. "Je to neocenitelný nástroj pro každého trenéra pokémonů. Stačí jej zapnout a jednoduše namířit na pokémona, o kterém se chceš více dozvědět a pokédex ti dá několik základních informací. Tento zbrusu nový model dokáže poskytnout zvlášť detailní údaje o jakémkoliv pokémonovi a dokonce identifikovat útok, který byl právě použit v zápasu."

"No páni," vydechl Lucas. "A... vy byste mi jej dal?" ptal se nepromyšleně. Byla to logická otázka vzhledem k tomu, že podobný přístroj od profesora dostal i Nolan.

"Ano, rád bych ti jej svěřil," přikývnul profesor. "Tím se dostávám k tomu, o co tě chci požádat, ovšem nejde o nic jednoduchého. Chci po tobě, abys s tímto novým pokédexem získal alespoň základní údaje o tolika pokémonech, kolik jich jen můžeš potkat. Nové údaje zadáš tak, že namíříš pokédexem na daného pokémona a zmáčkneš tohle tlačítko," profesor ukázal na malé tlačítko úplně dole pod dolním, dotykovým displejem. "Samotný přístroj pak zaznamená všechno o daném druhu. Identifikuje typ, druhové jméno a také útok, pokud právě nějaký bude používat. Uděláš to pro mě?" zeptal se významně.

"Eh..." zarazil se Lucas. Takže budu mít vlastní pokédex! Tak to je teda něco! Já to beru! "Ano, určitě!" zavýskl radostí.

Profesor znovu pokýval hlavou. "Dobrá odpověď. Ovšem dřív, než ti jej dám, musím do něj vložit identifikační údaje o jeho novém majiteli, tedy o tobě. Počkejte tady," řekl dětem a přistoupil k jednomu z laboratorních počítačů, do kterého vložil pokédex.

"Je možné, že to samé chtěl po Nolanovi?" tiše se ptal Lucas Lindy.

"Určitě," přikývla Linda. "Tyhle nové pokédexy rozdal už několika začínajícím trenérům. Chce takto urychlit svůj výzkum. Trenéři s těmito pokédexy čas od času zavolají Rowanovi z pokémonského
střediska a přes počítač mu zašlou získané údaje o pokémonech."

Než se Lucas stihl zeptat, co to je pokémonské středisko, Rowan zase vyjmul přístroj z počítače a vrátil se s ním k vyčkávajícím dětem. "Je tvůj, Lucasi," řekl profesor a natáhl ruku s pokédexem.
"Neostýchej se jej použít, kdykoliv budeš potřebovat informace."

Lucasovi se vzrušením třásly ruce, když přebíral pokédex. "Mockrát vám děkuji, pane profesore.
Nikdy vám to nezapomenu." Vložil přístroj do kapsy a poté se podíval na Lindu. "Ty taky máš vlastní pokédex, že?"

"Ano, taky mám svůj vlastní," řekla Linda a vytáhla z kapsy pokédex růžové barvy. "Dostala jsem jej od pana profesora v ten den, kdy jsem si vybrala prvního pokémona."

Lucas se obdivně zahleděl na Lindin pokédex a pak se obrátil zpátky k profesorovi. Ten se otázal: "Když jsi šel po cestě 201 s vlastním pokémonem, jak ses cítil?"

"Napjatě," odpověděl Lucas. "V jedné chvíli až příliš napjatě, když nás proháněli divocí pokémoni.
Tobě jsem to už vyprávěl," ohlédl se k Lindě, která se pousmála.

"To se občas stává," děl Rowan. "Víš, žiji tady už šedesát dlouhých let. Dokonce i po tak dlouhé době cítím napětí a vzrušení, když jsem s pokémony." Opět se krátce odmlčel. "Měl bys vědět, Lucasi, že v tomto světě žije bezpočet druhů pokémonů. To znamená, že při svém putování po Sinnohu nepochybně zažiješ nejrůznější příhody."

"O tom jsem dlouho snil," poznamenal Lucas. Pak se ale zatvářil sklesle. "Ale... nějak mám pocit, že nejsem dost dobře připravený. "

"Nedělej si starosti," ozvala se Linda. Lucas se znovu ohlédl k dívce. "Já tě můžu naučit to nejdůležitější, co potřebuješ vědět. Co ty na to?"

V Lucasovi se znovu probudilo nadšení. No to je bezvadný! "No jasně!" zajásal.

"Dobře," usmála se Linda.

"Jdi přímo za svým snem," pobídl Lucase Rowan. "Protože tvé velké dobrodružství začíná právě teď. Nezbývá mi, než ti popřát, aby tvá cesta byla zábavná tak jako poučná."

"Ještě jednou vám děkuji za všechno," pronesl vděčný Lucas. "Nashledanou," rozloučily se děti s profesorem a opustily laboratoř.

Lucas s Lindou vyšli ze dveří. "Pojď za mnou, Lucasi," promluvila dívka. "Nejprve tě zavedu k pokémonskému středisku. Brzy uvidíš, co to je," odpověděla na otázku, kterou už měl Lucas na
jazyku. Děti se vydaly na další procházku městem.

"Byl profesor Rowan kdysi trenérem pokémonů?" otázal se Lucas během cesty.

"Myslím, že ano," odvětila Linda. "Jistá si tím ale nejsem, nikdy jsem se jej na to nezeptala," pokrčila rameny.

"A pomáháš mu už od chvíle, kdy se vrátil?" pokračoval Lucas.

"Dá se to tak říct," řekla Linda. "Vlastně mě k tomu navedl táta, který pracuje jako jeho asistent už léta. Za těch několik dní jsem se stačila dozvědět dost věcí," pousmála se. Vzápětí ukázala prstem na budovu s červenou střechou, kterou již měli na dohled. Nad jejími vchodovými dveřmi bylo vyobrazeno velké písmeno P.

"Támhle to je," řekla dívka a zamířila k budově.

"To je to středisko?" zeptal se zaujatý Lucas.

"Ovšem," přikývla Linda. "Pokémonské středisko najdeš v drtivé většině měst. Spolehlivě jej poznáš podle toho velkého P, které najdeš buď na fasádě nebo na střeše."

"A co to vlastně je?" vyptával se Lucas.

"Nemocnice pro pokémony," usmála se Linda. "Trenéři chodí do pokémonského střediska kvůli tomu, aby zde nechali vyléčit své pokémony, kteří jsou po zápasech vyčerpaní. Součástí střediska bývá i restaurace, dá se odtud zavolat přátelům a je možné v něm dokonce i přespat. To všechno je zcela zadarmo. Tedy jen pro trenéry pokémonů, samozřejmě. Jeho provoz financuje Pokémonová liga.
Proto je pokémonské středisko tak významné."

"Teda," vydal ze sebe Lucas. "To je lepší než v hotelu." Na okamžik se zamyslel a pak řekl: "Měl bych tam zajít už teď. Piplup je přeci jen trošku vyčerpaný."

"Dobrý nápad," souhlasila Linda. "Tak pojďme dovnitř."

Děti vstoupily do hlavního sálu pokémonského střediska. Namířily si to přímo k pultu, u kterého právě stála rusovlasá sestra oděná ve svém lékařském obleku. "Vítejte v pokémonském centru," pozdravila je.

"Dobrý den," opětovaly děti pozdrav. "Já jsem Lucas," představil se chlapec.

"Jmenuji se Joy," sdělila mu. "Potřebuješ s něčím pomoci?"

"Ano, to bych rád," přisvědčil Lucas a odepnul si z opasku pokébal. "Prosím, mohla byste se podívat na mého Piplupa?" zeptal se.

"Jistě," přikývla Joy a vzala si pokébal s Piplupem. Pak se otočila k jakémusi pokémonovi, který stál kousek za ní. Byl růžový, stál na krátkých nohách a jeho tělo připomínalo vejce. Co na něm však bylo nejvíc nápadné, bylo malé vajíčko, které pokémon nosil v kapsičce na hrudi a zdravotnická čepice. "Chansey," oslovila Joy pokémona, "podívej se tady na Piplupa." Poté předala pokébal vejcovitému pokémonovi do jeho krátkých rukou.

"Cože to je za pokémona?" zeptal se Lucas a vytáhl svůj pokédex. Rozevřel jej a namířil s ním na vejcovitého pokémona.

"Chansey," promluvil pokédex. "Vejcový pokémon. Chansey má velmi laskavou povahu. Klade velmi výživná vejce, o která se dělí se zraněnými lidmi nebo pokémony. Říká se, že Chansey přinese štěstí tomu trenérovi, který ji chytí." Poté Lucas poprvé použil identifikaci. Ta ukázala, že Chansey je normální typ pokémona.

"Chan-sey," ozval se pokémon, který se vzápětí otočil a odcupital i s pokébalem dál do prostor střediska.

"V každém pokémonském centru pracuje alespoň jedna Chansey," poučila Linda Lucase, který zpětně vkládal pokédex do kapsy. "Pomáhají s uzdravováním zraněných pokémonů."

"Naprostá pravda," přisvědčila Joy.

"Lucasi," zeptala se Linda, "už jsi přemýšlel nad tím, čeho bys chtěl na svých cestách dosáhnout? V čem bys chtěl být nejlepší?"

"No, nejsem si jistý," pronesl Lucas.

Linda se znovu pousmála. "Můžeš se rozhodnout, jestli chceš být výborným trenérem, koordinátorem nebo chovatelem pokémonů." Ne, že by nebylo mnohem více možností, ale tyhle byly nejprestižnější.

Lucas se zamyslel. Moje máma byla skvělou koordinátorkou... že bych teda byl jako ona? No, i když... nevím... raději bych... Vzpomněl si na chvíli, kdy dostal Piplupa, jeho první souboj s Nolanem...
Můj Piplup vyhrál nad Nolanovým Turtwigem a pak v tom lesíku nad tím ptačím pokémonem... To přece znamená, že je dobrý bojovník! A když jej budu dál trénovat, mohl bych pak zápasit s těmi nejlepšími trenéry v Sinnohu, třeba i se samotným šampiónem! To je ono, udělám to tak!

"Lucasi?" zeptala se Linda znovu, ale chlapec se už tvářil rozhodně. "Už vím!" prohlásil. "Chci se stát nejlepším trenérem pokémonů!"

"Tak to se nejprve musíš zaregistrovat do Sinnožské ligy," informovala jej Joy. "Půjč mi svůj pokédex, já už to zařídím."

Lucas opět vytáhl pokédex a předal jej sestře Joy, která jej poté vložila do počítače. Zatímco vyřizovala registraci, Lucas se optal Lindy: "Jak se vlastně stanu nejlepším trenérem pokémonů?"

"Rozhodně to není jednoduché," pověděla mu Linda. "Musíš obejít všechny stadiony v Sinnohu, porazit všechny trenéry stadionů v zápasech a získávat odznaky. Celkem musíš vybojovat osm oficiálních ligových odznaků, aby ses mohl zúčastnit ligového turnaje. Pokud bys byl opravdu dobrý, mohl bys postoupit až do Ligy šampiónů a dokonce se stát novým šampiónem. A... proč ses vlastně tak rozhodl?"

"Pochopil jsem," řekl Lucas, "že Piplup je zvlášť dobrý v zápasech. Poprvé jsme bojovali proti Nolanovu Turtwigovi a pak proti tomu ptačímu pokémonovi v lesíku. Oba zápasy jsme vyhráli."

"Tak to chápu," přikývla Linda. "Jen si nemysli, že budeš pořád jenom vyhrávat," dodala s úsměvem.

V té chvíli k nim přistoupila sestra Joy s Lucasovým pokédexem. "Je to hotové," sdělila Lucasovi a vrátila mu přístroj. "Teď už můžeš vyzývat k zápasu trenéry stadionů. Nejbližší stadion najdeš ve městě Oreburgh. Leží východně od Jubilifu, do kterého se dostaneš, když půjdeš na sever po cestě 202."

"Děkuji," řekl Lucas. "Jak dlouho bude trvat, než dostanu Piplupa zpátky?"

"Vyžádá si to ještě nějaký čas," odpověděla Joy. "Než bude zase připravený, co kdybyste se šli na chvilku projít?" navrhla dětem.

"To je fakt, Lucasi," přikývla Linda. "Stejně jsem ti chtěla ukázat ještě pár věcí."

"Tak jo," souhlasil Lucas. "Nashledanou," rozloučily se děti se sestrou Joy a opustily pokémonské středisko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama