"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

5.kapitola

20. srpna 2010 v 8:00 | Captain George Zappy |  Pokémon: rudý řetěz
Díky za ty Velikonoce :). Umožnily mi udělat si více času na sepsání další kapitolky.

Linda poučuje Lucase o důležitých věcech, což završí ukázkou toho, jak chytat pokémony. Lucasovi pak doporučí, aby se ještě dnes vrátil domů. Co se však chlapci přihodí na zpáteční cestě?





Každý má svůj styl



Sotva Linda vyšla ze dveří pokémonského střediska, zabočila směrem doleva. Lucase, který ji následoval, velmi zajímalo, co mu chce kamarádka ukázat tentokrát. Brzy se jeho zrak upřel na nízkou budovu, na kterou Linda ukázala. Dům měl modrou střechu a nad jeho dveřmi byl vyobrazen symbol pokébalu.

"Tohle je obchodní dům pro trenéry pokémonů," vysvětlila Linda. "Poznáš jej hlavně podle toho symbolu pokébalu. Zde si můžeš koupit vše, co potřebuješ na cesty."

"Třeba jídlo pro pokémony, že?" zeptal se Lucas.

"To taky," řekla kamarádka. "Ale ještě si tu můžeš koupit nové pokébaly a léky pro své pokémony."

To je bezva. Budu si moct koupit pokébaly a pak můžeme jít s Nolanem chytat toho legendárního pokémona od jezera..., pomyslel si Lucas nadšeně, ale pak najednou posmutněl. Vždyť nemám žádné peníze. "No jo, ale je tu problém," pronesl. "Nejsem zrovna při penězích. To se teda moc daleko nedostanu."

"S tím si teď nelam hlavu," utěšovala jej Linda. "Je tu ještě jedna věc, kterou bych ti ráda ukázala. Pojď za mnou a uvidíš." Nato se vydala s Lucasem po silnici směrem na sever ze Sandgemu.

Když opustili město, odbočili ze silnice na stezku vedoucí do blízkého lesa. Přítomnost pokémonů tu byla cítit na hony daleko. Na každém stromě, za každým keřem se mohl skrývat některý z obyvatel lesa a Lucas cítil, jak se ho znovu zmocňuje vzrušení.

"Co tu vlastně budem dělat?" otázal se po pár minutách chůze lesem.

"Teď se pokusíme najít nějakého divokého pokémona," prozradila Linda. "Chci -"

Nedořekla, protože v nedalekém křoví to najednou zašustilo a vyběhl z něj nějaký pokémon. Šlo o malého hlodavce s hnědou srstí, který se vyznačoval velkými předními zuby a měl kulovité chomáče srsti na ocasu a tváři. "Bi-doof!" řekl pokémon, postavil se na zadní a pozorně se zahleděl na příchozí lidi.

"Spíš mám dojem, že ten pokémon našel nás," konstatoval Lucas s trochu směšným výrazem ve tváři, kde se mu mísilo napětí s veselím. Poté vytáhl pokédex.

"Bidoof. Boubelatý myší pokémon," ozvalo se z pokédexu. "Bidoof je mnohem hbitější a aktivnější, než se zdá na první pohled. Neustále ohlodává kmeny stromů a kameny svými předními zuby, aby omezil jejich růst. Žije v blízkosti jezírek a vodních toků." Přístroj dále identifikoval Bidoofa jako normální typ pokémona.

"Zajímavé," usoudil Lucas a zastrčil pokédex zpátky. "Cože jsi to chtěla?" optal se Lindy, která najednou zvážněla.

"Tak, Lucasi," promluvila odhodlaně Linda, "teď ti ukážu, jak se chytají pokémoni. Dobře se dívej." Nato sáhla do kapsy, ze které vyndala pokébal. "Chimchare, připrav se!" zvolala a hodila pokébal k zemi. Následně se metr dál od místa dopadu zhmotnil Chimchar.

"Chim-chaaar!" vyrazil ze sebe bojovně naladěný pokémon. Bidoof zvýšil pozornost.

"Chimchare, Škrábací útok!" zavelela Linda. Chimchar se vrhnul na Bidoofa a začal jej škrábat svými prsty. Divoký pokémon zaúpěl, ale pak odstrčil Chimchara, rozběhl se proti němu a vrazil do něj. Opičí pokémon upadl naznak, avšak vteřinku nato už byl zase na nohou.

"Jaký má význam tohle?" divil se Lucas.

"Když chceš chytit divokého pokémona," odvětila Linda, "musíš jej nejprve dostatečně oslabit v zápasu. Chimchare, Upřený pohled!" Chimchar se zahleděl na Bidoofa a jeho oči začaly zářit červenou barvou. Bidoof, který neuhnul pohledem, se začal tvářit vyděšeně.

"Teď znovu Škrábací útok, Chimchare!" zvolala Linda. Opičí pokémon se znovu vrhnul na svého protivníka a zaútočil. Bidoof tentokrát nenašel sílu k tomu, aby se bránil Nárazovým útokem. Sotva Chimchar přestal škrábat, natáhl se Bidoof
na zem jak dlouhý, tak široký.

"Takhle to stačí. Teď je na řadě pokébal," prohlásila Linda a hned jeden vytáhla z kapsy u své bundy.

Lucas byl jako u vytržení. Najednou se zdálo, že jeho Piplup je v porovnání s Lindiným Chimcharem úplný slaboch. Přeci jen ten ptačí pokémon jim dal zabrat rozhodně víc, než dal Bidoof Lindě s opičím pokémonem. Chmurné myšlenky na dlouhý, předlouhý trénink, který má ještě před sebou, však okamžitě zahnal, protože kamarádka se mu právě chystala předvést něco, na co byl sám velmi zvědavý a těšil se, až to uvidí na vlastní oči. "Takže musím hodit pokébal na oslabeného pokémona?" vyptával se.

"Uhodls," mrkla na něj Linda a zmáčkla tlačítko na pokébalu, který se ihned zvětšil. "Nejdřív ale ten pokébal musíš zvětšit, než jej hodíš. Tak leť, pokébale!" vykřikla a mrštila pokébalem po Bidoofovi. Svůj cíl zasáhla přesně. Bude to chtít, abych se zlepšil v házení na cíl, usoudil Lucas. Lindin pokébal se otevřel, sotva se dotkl Bidoofa, který se změnil v proud červené energie. V této podobě vstoupil do pokébalu, který se vzápětí zavřel a dopadl na zem. Pokébal se začal vrtět jako živý a jeho tlačítko blikalo červenou barvou.

"Teď už je chycený?" otázal se Lucas. Cítil, jak mu žilami koluje napětí místo krve. Byl hrozně nervózní, jako by chytal pokémona on sám a ne Linda.

"Ne tak docela," odpověděla mu kamarádka, která již sebrala ze země Chimcharův pokébal. "I oslabený pokémon má malou šanci, že se dostane ven. Musíš počkat, než pokébal zcela znehybní, pak teprve bude pokémon tvůj." Její hlas zněl slabě. Šeptala, jako by se snad bála, že hlasitá mluva nějak zapříčiní, že jí Bidoof v posledním okamžiku unikne, což by mohlo znehodnotit pokébal, který si koupila a hlavně by to znamenalo neúspěch. Upřeně se zahleděla na pokébal, který se stále vrtěl. Za okamžik se však přestal hýbat a světlo na jeho tlačítku zhaslo.

Linda přistoupila k pokébalu a vzala jej do ruky. Do posledního okamžiku jakoby tomu nemohla uvěřit a pak jej triumfálně podržela nad hlavou. "Právě jsem chytila Bidoofa!" zvolala radostí.

"Chim-char!" přitakal její první pokémon.

"To ti blahopřeju," přidal se Lucas, kterému se také ulevilo a cítil upřímnou radost z jejího úspěchu.

"Nádhera, viď?" chichotala se Linda. "Je to skvělé, když tě na cestách doprovází více pokémoních kamarádů. Užiješ si spoustu legrace." Nato znovu zalovila rukou v kapse své bundy. Během okamžiku z ní vyndala dalších pět pokébalů. "Vezmi si je," nabídla Lucasovi, "abys taky mohl chytat pokémony. Teď už víš, jak na to."

"Díky moc," řekl Lucas a vzal si pokébaly, trochu překvapený její sdílností a štědrostí. "Tak... Co kdybych, až vyzvednu Piplupa z pokémonového střediska, vyrazil dál do Jubilifu a chytil si nějakého pokémona při cestě tam?" vyslovil bez rozmyslu svou otázku.

"Lucasi," popřemýšlela Linda, "chápu, že bys rád šel dál, ale... Asi bys měl nejprve vyřídit své mámě, že se chceš vydat na cestu, aby o tebe neměla starost. Možná by bylo ještě lepší, kdyby ses do večera vrátil domů. Pro dnešek toho bylo docela dost, nemyslíš?"

Asi má pravdu, zamyslel se Lucas. Musel uznat, že se nechal drobátko unést vším tím, co dnes viděl a zažil. A že toho na jeden den nebylo málo. Pomalu se připozdívá. Měl bych se vrátit ještě dřív, než zajde slunce. Alespoň se doma pořádně připravím. Vzpomněl si na uspěchaného Nolana a zapřemýšlel, kde je asi kamarád teď, ale věda, že se to stejně nemá šanci dozvědět, zavrtěl hlavou, aby se sám ujistil o tom, že to protentokrát pustí z hlavy. "Tak jo," přikývnul. "Jenom si ve středisku vyzvednu Piplupa."

"Tak jdeme zpátky do města," odvětila Linda a Chimchar jí ihned vyskočil na rameno.

Mladí trenéři se vrátili zpátky na silnici a pak se stočili směrem k Sandgemu. Podle Lucasova odhadu již bylo po páté hodině odpoledne, když míjeli první domy.

Lucas měl v úmyslu zabočit k pokémonskému středisku, když tu si všiml, že Linda chce jít jinam.
"Co se děje?" zeptal se jí. "Ty nechceš jít do střediska?"

"Lucasi, promiň," otočila se Linda, "ale já už musím domů..."

"Nevadí," řekl Lucas. "Třeba se zítra zase uvidíme. Tak se měj," zamával jí na rozloučenou. Linda a Chimchar mu rovněž zamávali a pak se odebrali dál do města, zatímco Lucas vyrazil do pokémonského střediska.

Sotva vstoupil dovnitř, zamířil bezodkladně k pultu, za kterým k jeho překvapení stála Chansey.
"Ahoj, Chansey," oslovil ji, "je tady sestra Joy?"

"Chan-sey," odpověděl pokémon a zakroutil tělem do stran.

"Aha, takže tu není," pochopil Lucas. Tak se zeptám na Piplupa přímo té Chansey. "Mohl bych si vzít svého Piplupa zpátky?" otázal se.

Chansey přikývla, otočila se a odešla někam do střediska. Za několik minut se vrátila držíce v ručkách pokébal. Podala jej Lucasovi přes pult.

Lucas se pousmál a vzal si pokébal. Je to úžasné, jak mi rozumí. "Děkuju," řekl Chansey a pak zase odešel ze střediska. Ostatních trenérů pokémonů, kteří se tam stavovali nebo odpočívali, si nevšímal.

Lucas se vydal po silnici na západ ven z města. Co kdybych šel znovu skrz zkratku? napadlo jej, když vstoupil na cestu 201. Teď, když mám pokébaly, bych se mohl pokusit chytit nějakého pokémona na zpáteční cestě. Třeba ten pták, ten vůbec nebyl špatný... chvilku váhal, ale opravdu jen chviličku, než se rozhodl, že to musí taky zkusit. S novým úmyslem se stočil k lesní stezce. Už se nemohl dočkat chvíle, kdy získá na svou stranu dalšího pokémona.

"Hej, ty tam!" ozval se najednou nějaký hlas. Lucas se zastavil před prvními stromy a ohlédl se napravo od sebe. Spatřil blížícího se hnědovlasého kluka v černém pytlovitém svetru, tmavě červených kalhotách a černobílých keckách. Nevypadá moc přívětivě. A asi je o něco starší než já. Co může chtít?

"Tebe jsem už dneska náhodou viděl," řekl příchozí kluk. "Žes to byl ty, kdo před několika hodinama tak vyplašeně vyběhl z tý zkratky?"

"No a co?" odsekl Lucas. Vůbec se mu nelíbil tón hlasu, kterým neznámý kluk hovořil. "Co vlastně chceš?"

"Ale nic," opáčil neznámý. "Jenom se divím, že takový začátečník jako ty chce znovu pokoušet štěstí," zašklebil se. "Podle mě jsi jako trenér dost ubohý, když jsi do toho lesa šel totálně nepřipravenej. Jinak by sis určitě poradil i s hejnem všech těch Starly."

Tohle Lucase dopálilo. Von mě zahlídl a nic neudělal? Jak si to představuje?! Zkouší mě snad?! "Sice jsem teprve začal, ale nejsem žádný ubožák, jasný?!" vyjel na neznámého. "Jmenuju se Lucas! A jednou se určitě stanu šampiónem!"

"A já jsem Mike," představil se kluk, aniž by se nechal vyvést z míry. "Že nejsi ubožák? To mi teprve musíš dokázat. Co bys řekl na zápas jeden na jednoho?"

"To beru!" řekl nazlobený Lucas. Jen počkej, ty frájo!

Kluci se postavili proti sobě na louce. Mike se tvářil sebejistě, zatímco v Lucasovi to stále bublalo jako v hrnci plném vroucí vody. Toužil tomu náfukovi předvést, co dovede. Vlastně... Dovedou!

"Piplupe, připrav se!" zvolal Lucas a vrhnul pokébal. Piplup se ještě ve vzduchu zhmotnil a dopadl na nožky.

Mike se ušklíbl a odepnul si z opasku jeden ze svých pokébalů. "Magnemite, volím si tebe!" vzkřikl a hodil pokébalem, načež se ve vzduchu zhmotnil nezvykle vypadající pokémon. Připomínal ocelově lesklou kouli s jedním velkým okem, na níž byly patrné dva magnety ve tvaru koňských podkov. Krom toho z vrcholku koule trčelo něco jako šroub a další dva takové útvary měl nevelký pokémon pod svým okem. Zvlášť zajímavé bylo, že se vznášel ve vzduchu. Překvapený Lucas promptně vyndal pokédex.

"Magnemite. Magnetový pokémon," promluvil přístroj. "Vznáší se ve vzduchu díky tomu, že vysílá do okolí elektromagnetické vlny. Je zvlášť přitahován čímkoliv, co generuje spoustu elektřiny. Magnemite se také elektřinou živí." Letmým pohledem na dolní displej pokédexu si Lucas ještě ověřil, že Magnemite je elektrický a ocelový typ. No bezva, to jsem i s Piplupem v pěkný bryndě, pomyslel si, když sbíral Piplupův pokébal ze země.

"Kde jsi k němu přišel?" otázal se Lucas protivníka.

"Do toho ti nic není," odvětil Mike a také si vzal svůj pokébal zpátky. "Co kdybys raději začal?"

"No tak fajn. Piplupe, Klovací útok!" přikázal Lucas. Piplup se rozběhl a pak vyskočil k Magnemitovi a několikrát jej klovnul. Na Mikovu pokémonovi to ale nebylo nijak zvlášť poznat, což Lucase znejistilo. On odolal!

"Pěkně trapný pokus," zasmál se Mike. "Magnemite, Nárazový útok!" Magnemite se rozletěl proti Piplupovi a narazil do něj. Lucasův pokémon skončil na zádech u nohou svého trenéra a s obtížemi se znovu stavěl na vlastní.

Mike je evidentně o hodně zkušenější než já, uvědomil si Lucas. Musím to ale zkoušet dál. "Piplupe, zkus Tlučení!" zavelel. Tak trochu mu bylo vlastního pokémona líto, když sledoval, jak Piplup znovu vyskočil ke svému protivníkovi a udělil mu několik ran svými křídly. Na Magnemitovi se tento útok opětovně skoro vůbec neprojevil. To nechápu! To je jako ocelový typ až tak odolný?!

"Nic lepšího neumíš?" vysmíval se Mike. "Teď ti něco předvedu. Magnemite, Kovový zvuk!" Magnemite počal vydávat tak příšerný skřípavý zvuk, že si Lucas okamžitě zacpal uši. Piplup se rovněž snažil chránit svůj sluch. Když se Magnemite začal konečně utišovat, Lucas si znovu připravil pokédex, aby si o tomhle útoku zjistil něco víc.

"Kovový zvuk," ozvalo se z pokédexu. "Taktický útok ocelového typu. Při tomto útoku pokémon vyluzuje nepříjemné skřípavé zvuky, aby omezil obranyschopnost svého protivníka." Při pohledu na Piplupa si Lucas opravdu všiml, že jeho pokémon je stále otřesený z toho zvuku. Musím něco udělat!

"Vzchop se, Piplupe! Co nejsilnější Klovací útok!" vzkřikl Lucas. Piplup opětovně vyskočil směrem k Magnemitovi, ale tentokrát se jeho zobáček rozzářil doběla.

"Magnemite, vyhni se mu!" nakázal Mike. Magnemite obratně uhnul Piplupovi, který v důsledku toho proletěl kolem něj. "A teď Šokový útok!" Magnemite se celý rozzářil světle žlutou barvou a ze svého těla vyslal výboj elektrické energie. Přesně trefil Piplupa, který těsně předtím přistál na zemi. "Pip-luuup!" úpěl pokémon zmítaný elektřinou.

"Piplupe, ne!" vyjekl Lucas a rozběhl se k němu. Nemohl už ale nic dělat, protože jeho pokémon zůstal bezmocně ležet na zemi. "Jak je ti?" přiklekl k malému tvorečkovi. Odpovědi se však nedočkal, neboť Piplup byl zcela omráčený.

"To bylo příliš snadné," promluvil výsměšně Mike. "Takhle to nikdy nikam nedotáhneš. Jen jeden trenér se může stát novým šampiónem. A to jsem já!"

"Mag-nemite," přidal se jeho pokémon syntetickým hlasem.

"Sklapni a vrať se," zamračil se Mike na Magnemita a namířil na něj pokébal. Magnemite se poslušně vrátil zpátky.

"Hele, proč jsi na něj takový?" rozohnil se Lucas. "Vždyť pro tebe vyhrál ten zápas!"

"Jo, no a?" odsekl Mike. "Nemám zájem se kamarádíčkovat s ním a ani s ostatními. Chci takové pokémony, kteří budou opravdu silní a budou vyhrávat zápasy, víc od nich nechci. A teď mě omluv," obrátil se k městečku Sandgem. "Jdu trénovat a pak zápasit o odznaky. Ty radši zůstaň doma," pozvedl hlavu a odkráčel směrem do města.

Lucas se plný vzteku chvíli díval za Mikem. Vzpomněl si na první setkání s profesorem, Lindinu reakci tam v laboratoři a profesorovo kázání o vztahu mezi trenérem a jeho pokémony. Připadalo mu, jako by Mike, ať už to byl kdokoliv, příliš rychle zapomněl na první lekci trenéra pokémonů. Tohle ti nedaruju! Příště teda něco zažiješ! Pak zase sklopil zrak na Piplupa a vzal do ruky jeho pokébal. "Vedl sis dobře. Odpočiň si," řekl pokémonovi a nechal jej vrátit se do pokébalu. Ach jo. Mám dojem, že dneska už žádného pokémona nechytím, pomyslel si, schoval pokédex a vydal se po hlavní silnici do Twinleafu. Vzpomněl si přitom na Lindina slova. Jen si nemysli, že budeš pořád jenom vyhrávat.

Slunce již dávno zapadlo za obzor, když se Lucas konečně vrátil do rodného města osvětleného jen kandelábry. Podle chlapcova odhadu už muselo být něco kolem půl deváté večer. Snad se máma nebude moc zlobit. Ještě nikdy jsem se nevracel tak pozdě.

Najednou zahlédl Nolanovu matku, kterak se právě vrací z návštěvy. "Dobrý večer," pozdravil ji.

"Ahoj, Lucasi," ohlédla se. "Už se také vracíš domů?"

"Ano..." zarazil se Lucas. Také? "Nolan už je doma?"

"Jistě, přiběhl před půlhodinkou," potvrdila kamarádova matka. "Naházel do sebe večeři a pak šel rovnou spát."

"Tak vám děkuji. Zase se mějte," rozloučil se Lucas a kráčel dál ke svému domovu. Byl vlastně rád, že se kamarád také vrátil domů a hned ho napadlo, že by toho mohl zítra využít. Co kdybych jej zítra požádal, abychom šli spolu? Mohli bychom trénovat a lecčemu se naučit. To bude zábava! Za těchto úvah otevřel dveře rodného hnízdečka.

"Ahoj, mami, jsem doma," pozdravil Lucas ve dveřích.

"Ahoj," opětovala máma pozdrav. Než stihl Lucas říct cokoliv dalšího, sdělila mu: "Už je docela pozdě. Vem si z lednice něco k snědku a pak jdi rovnou do postele. Můžeme si popovídat zítra ráno."

"Dobře, mami," hlesl Lucas a šel do kuchyně. Holt se pochlubím ráno. Trochu jej hlodalo svědomí, ale i po prohraném zápase a matčině chladnějším přístupu měl pořád vcelku dobrý pocit.

Sotva se chlapec navečeřel, vystoupal po schodech z obýváku zpátky do svého pokoje. Jestlipak se Piplup aspoň trošku vzpamatoval z té elektřiny? přemýšlel, když už seděl na posteli a svlékal se. Měl bych se na něj podívat. Navíc jej můžu nechat, ať se vyspí tady v pokoji se mnou mimo pokébal.
"Pojď ven, Piplupe." řekl a jeho pokémon vystoupil ze svého pokébalu.

"Pip-lup, pip?" rozhlížel se na zemi stojící Piplup zvědavě kolem sebe. Lucas si jej pozorně prohlédl. Ještě nevypadá úplně nejlíp. Ale řekl bych, že do rána bude víceméně v pořádku. Pak se na něj usmál.

"Tady já bydlím, Piplupe," prozradil Lucas. "Líbí se ti můj pokoj?"

"Piplup!" přikývl nadšený pokémon a vyskočil na postel vedle svého trenéra.

"Chtěl bych se stát nejlepším trenérem pokémonů," zasnil se Lucas. "Už vím, co je nutné kvůli tomu udělat. Nebude to snadné, ale jsem si jist, že s tebou zvládnu cokoliv," mrknul na Piplupa. "Víš co? Spojíme se s Nolanem a jeho Turtwigem a půjdeme do města Jubilife. A při cestě se pokusíme chytit další pokémony. Když nás bude víc, tak nás nic nezastaví." Na okamžik se zamyslel a začal se zachumlávat pod peřinu. "Naše cesta začne už zítra. Teď se ale pořádně vyspíme, abychom na ni byli připraveni."

Piplup se uvelebil hned vedle ležícího Lucase. "Dobrou noc, Piplupe," řekl Lucas a pomaloučku zavřel oči. Pokémon v odpověď tiše pípnul. Za chvíli oba usnuli jako dudci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama