"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

8.kapitola - Jeden z nich...

22. srpna 2010 v 14:48 | Jackie Decker |  Zoufalí a každý sám
avatar2
8.kapitola povídky Zoufalí a každý sám.

Draco se musí naučit zakázaná a mocná kouzla. Blíží se čas, kdy je bude muset použít. Jenže tetino chování, jej mate a k tomu ještě přesně neví co a jak hodlá udělat. Prázdniny dospěly do své půle a on ještě vlastně vůbec neví, jak na Brumbála.

Jde s Belatrix do sklepení a chystá se mučení výrobce hůlek. Jaká bude taková zkušenost? A dokáže Draco čelit tváří v tvář tomu co jednou bude muset sám užít?

V původní myšlence byly následující dvě kapitoly jediným celkem, ale nakonec jsem se rozhodla, že to utnu v tomto momentě a kapitolu rozdělím na dvě. doufám že to není na škodu. Myslím že bez tohoto rozdělení by to znělo vlastně velice divně a také myslím že už se najdou tací, kteří se těší tak moc, že je potěší i krátká kapitolka... :)



Jeden z nich…



"Je přirozenou potřebou člověka, vědět, že někam patří."


"Už máš nějaký plán, Draco?", ptala se ho Belatrix, když spolu sestupovali do sklepení.
Plán? Nechápal co tím myslí.

Ohlédla se. Její tmavé oči se zabodly přímo do těch jeho a když se ještě navíc zastavila a opřela o zeď za ním cítil její horký dech na svých tvářích. Nechtěně se mu
vybavil včerejší večer.

Polkl.

"Plán, Draco," naléhala znovu, "máš přeci úkol, nebo jsi zapomněl?" Její oči žhnuly vnitřním plamenem a on cítil, že polknout nebyl dobrý nápad. Náhle měl totiž v ústech nepřirozeně sucho.

Plán? Co jí mám říct? Vždyť já ještě žádný plán nemám, nevím vůbec jak se dostat k Brumbálovi tak blízko a sám, ani nevím kde má kabinet, nemůžu za ním prostě přijít a říct mu, že jsem jeden z nich a chci ho zabít, vždyť by mě kdykoliv dokázal přemoci… Přesto, že ve sklepení bylo chladno, na čele mu vyvstaly kapičky potu.

Musí existovat nějaká cesta. Musím to udělat, nebo mě zabije. Chci to udělat… Přesvědčoval se. Ale co mám říct teď jí…?

"Nezapomněl," vypravil ze sebe, "myslím na to každý den." Trochu oddálila svou tvář a usmála se koutkem úst, jakoby pobaveně a potěšeně. Nemálo mužů bývalo okouzleno tím úsměvem. I když Azkaban z Belatrix sejmul většinu její dřívější krásy, stále si ponechávala jistý šarm, který teď Dracovi nepřidával na klidu. Ba naopak. Nemohl se zbavit potřeby ještě něco říct. Měl dojem, že by ji měl nějak ujistit o tom, že ví co dělá, i když nevěděl ještě vlastně vůbec nic. Věděl, že možná existuje cesta do Bradavic, kterou ministerstvo nebude hlídat, protože o ní neví. Dokonce ani Brumbál o ní nemá nejspíš ani tušení. Jenže bude to něco platné…?

Zeď ho příjemně chladila a tetin pohled a ruka mu způsobovali, že ucítil totéž co večer. Její drahý parfém, který mu rozšiřoval chřípí, voněl sladce a v jeho klíně se dělo něco co se mu zatím stávalo jen zřídka kdy.

"Mám nápad, ale ještě to musím trochu promyslet.", vyhrkl trochu rychleji a byl rád alespoň zato, že mu hlas úplně neselhal.

"To je dobře," pustila ho, bleskově vytáhla hůlku a v očích se jí zalesklo. Tentokrát trochu jinak než před chvílí. "Není třeba nic uspěchat, času máš dost…", olízla si rty. "Tak se půjdeme trochu pobavit a procvičit, co říkáš?", mrkla na něho a vykročila cestou
pod schody k místnosti, kde drželi Olivandera.

Oddychl si.

Že je to on se Draco přesvědčil sotva se dveře otevřely dokořán.

"Teď se ukáže, jestli na to opravdu máš…", pošeptala mu do ucha a on se mimoděk zachvěl.
Starý prodavač hůlek seděl spoutaný v rohu. Dech měl zrychlený, šedé vlasy rozcuchané a byla mu zima. Draco tak usoudil, když ho viděl jak se třese. Měl strach. Oba měli strach…

Při Merlinovi…

"Co ode mě chcete?", ptal se vězeň
v náhlém přívalu odvahy ale hlas mu přeskočil do nezamýšlených výšek. Draco by si přál tam nebýt, propadnou se do země, smět odejít a nevidět co se bude dít… Ale nemohl. Byl smrtijed. Znamení na levém předloktí bylo toho příliš zřejmým důkazem. Potřeboval se naučit ta kouzla a
nejen tahle…

Oči výrobce hůlek se zkoumavě obrátily k místu kde stáli. Olivander nemohl zatím v té tmě vidět víc než jejich siluety, ale onu anonymitu, jeho teta rázem smazala.

"Ale, ale Olivandere, stále se neumíte chovat ke svým hostům?", ptala se téměř laskavě, ale krutý smích jež následoval Draca ujistil, že to rozhodně nemyslela nijak vlídně. Už o tom nepochyboval. Mám trénovat zakázané kletby právě na něm… Proč právě na něm…? Kdyby to byl nějaký mudla, nebo mudlovský šmejd… Potter… Grangerová…, říkal si zoufale.

"Co myslíš Draco…?", zeptala se Bella a rozsvítila svou hůlku namodralým světlem, "kterou kletbu si vyzkoušíme jako první?", ptala se téměř mateřsky ale z očí jí svítily jiskřičky krutosti a neukojitelná touha po něčím utrpení a bolesti. Tak nějak se nejspíš tvářila, když mučila Longbottomovi…, napadlo ho a otřásl se. Netušil zda víc pro ten pohled, či pro to, že nyní prozradila i jeho…

Olivander se překvapeně zadíval na bledolícího chlapce, nyní připomínajícího samu smrt. Draco byl vždycky bledý, ale nyní zcela zesinal. V bledých očích měl strach a nelibost. Rty se mu třásly a ten muž tam v rohu temné kobky na něj upíral své prosebné, trpící oči starého muže. Starce, který i jemu před lety prodal jeho vlastní hůlku…


***


Nebyl na Příčné ulici poprvé a i když na něj vždycky dýchala svou nádhernou uvolněnou atmosférou nekonečných možností čar a kouzel, neuvolnil se a nechoval stejně rozpustile jako většina jeho vrstevníků. Neběhal kolem své matky jako pominutý a nesnažil se za každou cenu vidět všechno jako první a hašteřit se s dalšími dětmi. Ne, pro to tu nebyl…
Měl si nakoupit své první školní potřeby.

Nejprve jej matka nechala u madam Malkinové, kde se nechtěně setkal i s Harry Potterem, ačkoliv tehdy ještě netušil kdo to je, zatímco jeho matka šla koupit do Krucánků a Kaňourů jeho učebnice. Když byl hotový a seskočil z lavice, pospíchal ven. Obešli s matkou ještě několik obchodů a zastavili se na zmrzlině, aby si posléze odešel zakoupit svou první hůlku.

Vešli do Olivanderova obchodu a kdesi vzadu zacinkal zvonek. Draco si velmi dobře pamatoval, jak na něj dýchala vůně nesčetných krabic a různého druhu dřeva. Starý muž za stolem vzhlédl a zabodl se něj své pronikavé zkoumavé oči až se skryl matce za sukni hábitu. Kdyby to viděl jeho otec zlobil by se, ale ten tam toho dne nebyl za což byl Draco v tu chvíli nesmírně rád.

"Dobré odpoledne," pozdravil je tehdy přívětivě. "Á… Pan Malfoy, nemýlím-li se. Paní Malfoyová," pozdravil i jeho matku, "čtyři a půl palce, javorové dřevo, dobře ohebná... A jako jádro, blána z dračího srdce.", dopověděl a matka jen přitakala a posadila se.


***


Hůlku, kterou mu nyní bylo zatěžko vůbec vzít do ruky…

T-to přece nejde… Proč jeho? Nic nám neudělal…

Byl k nim tehdy velice vlídný, jako ke všem svým zákazníkům. V té době to možná Draco neocenil a brblal nad každou hůlkou, kterou mu ukázali, žádná mu nebyla dost dobrá a to v první chvíli ani ta, jež si ho nakonec vybrala, ale ani to Olivandera tehdy nerozhodilo. A teď se před ním tento muž krčil v rohu a bál se. Teď měl právě tomuto člověku ubližovat kletbami, které se většina kouzelníků bojí naučit a použít…

"No… čím začneme?!", naléhala Belatrix lačná po nějaké bolesti.

Nemohl odmítnout. Přese všechno jak moc by si přál tam teď nebýt, nemít na svých bedrech tíhu rozhodnutí a odpovědnosti, byl tam a nesměl odejít. Nesměl ukázat slabost a strach. Nemohl vlastně vůbec nic…

Já tohle nechtěl…, bylo v jeho očích.

Podíval se na tetu týmž prosebným pohledem, který neměl daleko k slzám. Předešlá hraná jistota byla v tu ránu pryč a Bellu to jen rozčililo. Její tvář ztvrdla a kůže na tvářích se stáhla že nyní její obličej připomínal spíše holou lebku v přízračném, magickém světle hůlky.

"Crucio!", zahřměla a Olivander se začal svíjet v křečích nezměrné bolesti. Křičel a když nekřičel, zuby mu drkotaly o sebe. Jen zázrakem si nepřekousl jazyk a z očí Belatrix Lestrangeové sršely blesky
krutosti. Držela svou kletbu dlouho a Draco tam jen stál a díval se. Nebylo jak by mohl vzdorovat. Ani zavřít oči mu nepomáhalo. Znamení zla mu nyní připadalo jako nesmírně těžké břímě…

"Pokud to dokážeš, staneš se nejvýznamnějším z mých věrných. Pokud to dokážeš, vysvobodíme tvého otce z Azkabanu a bude mu odpuštěno…" ; Zabiješ Brumbála… Zabiješ Brumbála…

Hlava už se mu točila závratnou rychlostí a bylo mu mdlo.

Klopýtl a upadl…

A v ten moment Belatrix přerušila své mučení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 22. srpna 2010 v 22:10 | Reagovat

Týjo! Perfektní kapitolka. Bella potvora jako vždy, to sem ,mi moc líbí :-D.
Moc se těším na další kapču :-) ;-)

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 23. srpna 2010 v 9:14 | Reagovat

Díky jsem ráda že se ti to moc líbí, další kapitolka bude následovat doufám brzy 8-)

3 Katrin Rowen Katrin Rowen | E-mail | 7. září 2010 v 16:37 | Reagovat

Fíha... jsi dokonalá pisatelka :) Moc pěkné a znovu děkuji :) Líbí se mi jak je Draco depresivní a původně (v mém podání :D ) Pansy nebyla škodolibá, ale i tak se mi hrooozně líbí

4 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 19. září 2010 v 18:16 | Reagovat

No ano Pansy jsem pojala malinko jinak, ale neboj, ono jí to zas tak dlouho nevydrží... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama