"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

1. kapitola - První krůčky v Hoennu

3. září 2010 v 8:00 | Captain George Zappy |  Pokémon: Tři živly
tři živly
1. kapitola povídky Pokémon: Tři živly.

Náš příběh začíná v malém hoennském městečku Littleroot, kam se právě nyní stěhuje matka se svojí desetiletou dcerou. Mladá Kimmy se v rychlosti rozhlíží po svém novém domově a brzy využije příležitosti seznámit se s jejich novými sousedy, které již dobře zná její otec...






První krůčky v Hoennu


Krátce po poledni vjelo do ulic poklidného městečka Littleroot velké stěhovácké nákladní auto. Po chvíli se zastavilo před jedním z rodinných domků, které stály v blízkosti pokémonové laboratoře. Motor náklaďáku zmlknul.

"Tak jsme tady, madam," řekl řidič spolujezdkyni, hnědovlasé ženě. Poté oba vystoupili z náklaďáku.

Žena si začala prohlížet exteriér rodinného domku, do kterého se měla nastěhovat. "Vypadá nádherně," zhodnotila jej. "Myslím, že se tu bude žít krásně."

"To jistě," přikývl stěhovák. "Snad se tu zalíbí i vaší dceři."

"Jejda," zaúpěla najednou žena. "Já se tu dívám na náš nový dům a přitom jsem úplně zapomněla na své zlatíčko."

"V tom není problém," uklidnil ji stěhovák. "Hned jí půjdu otevřít." Nato šel za svůj náklaďák, aby otevřel dveře od nákladového prostoru.

"Vystupovat," zavolal stěhovák na postavu, která se rýsovala uvnitř, "jsme na místě." Poté uhnul stranou.

Z nákladového prostoru vyskočila teprve desetiletá dívka s červeným šátkem na hlavě, na kterém vynikal bílý symbol pokébalu. Měla modré oči a hnědé vlasy, jejichž prameny jí splývaly po bocích hlavy skoro až k ramenům. Byla oblečená v červeném tričku a tmavomodrých šortkách, na nohou měla černé ponožky. Nosila černobílé rukavice a převážně červené kecky. Okolo pasu měla obepnutou větší koženou ledvinku s několika kapsami.

"Kimmy, zlato, tak už jsme tady," zavolala na dívku hnědovlasá žena. "Muselo být jistě únavné takhle cestovat s našimi věcmi ve stěhováckém náklaďáku."

"To nic, mami," pousmála se dívka. "Cítím se dobře. A... kdeže to vlastně jsme?" ohlížela se zvědavě kolem sebe.

"Vítej v městečku Littleroot," uvítal ji oslavným hlasem stěhovák.

"Je to náš nový domov," doplnila její máma. "Jsem si jistá, že se ti tu bude líbit zrovna jako v Johtu."

"No, ještě nevím," znejistěla Kimmy a dále se rozhlížela. "Vždyť jsem tady poprvé..."

"Vím, že tohle místo má trochu podivnou atmosféru," konejšila ji máma, "ale podle mě a táty se tu bude pohodlně bydlet. Copak ty si to nemyslíš?"

"Já... opravdu ještě nevím," ztišila Kimmy svůj hlas, přičemž jedním okem nejistě pokukovala na nový rodinný dům. V Johtu se mi líbilo...

"Ale no tak," povzbuzovala ji máma, "určitě si zvykneš. Dokonce budeš mít svůj vlastní pokoj."

"Hrome," ozval se najednou stěhovák, "málem bych zapomněl na to, proč tu jsme." Vzápětí sáhl do kapsy na své kombinéze a vytáhl z ní dvě malé koule. Z jedné půlky byly červené a z druhé bílé. Na každé z nich bylo malé tlačítko. Kimmy dobře věděla, že jde o pokébaly.

Stěhovák si do každé ruky vzal jeden pokébal a zmáčkl tlačítka na nich. Okamžitě se zvětšily, takže nyní zabíraly celé dlaně. "Vigorothové, do práce," řekl a pokébaly se mu otevřely v rukou. Vylétly z nich proudy bílého světla, které dopadly na zem o pár metrů dál.

Na místech dopadu se zhmotnili dva pokémoni, kteří vzhledem připomínali lenochody. Měli převážně bílou srst. Na jejich čelech byly vidět červené chomáče srsti ve tvaru slzy a hnědé kruhy okolo jejich očí. Zrovna tak hnědé byly jejich tlamy a pruhy na zádech. Měli dva ostré černé drápy na každé z končetin, pod kterými bylo možné spatřit červené kruhy srsti.

Jeden z Vigorothů se vnořil do útrob nákladového prostoru auta, zatímco druhý běžel otevřít dveře. Sotva to udělal, vyběhl první Vigoroth z korby náklaďáku, držíce v rukou kus nábytku, a během chvilky vběhl do domu. Druhý se vrátil k náklaďáku vzít jednu krabici s osobními věcmi, aby ji mohl hned odnést do domu, zatímco první se vracel pro další kus nábytku. Takto se rychle střídali.

"Páni, ti jsou ale rychlí," obdivovala Kimmy pracovité pokémony.

"Taky jsem na ně právem hrdý," děl potěšený stěhovák. "Svou práci odvádějí na výbornou. Nanesou všechny věci do domu a dají je na předem domluvená místa. Dokonce sami zapojí elektrospotřebiče a nezanechají po sobě žádný nepořádek."

"To je tak výhodné," vyjádřila Kimmyina matka obdiv.

"Za chvíli budete moct vejít dovnitř a zabydlovat se," řekl stěhovák.

Do dalších patnácti minut byli Vigorothové se svou prací hotovi. U náklaďáku pak začali nervózně přešlapovat, dokud si stěhovák nepřipravil své zvětšené pokébaly. Namířil jejich tlačítky na své pokémony. "Můžete se vrátit," řekl a vyslal ze svých pokébalů červené paprsky. Jakmile jimi byli Vigorothové zasaženi, změnili se na formu červené energie, ve které se pak vrátili do svých pokébalů.

Stěhovák zmenšil pokébaly a vložil je zpátky do kapsy u své kombinézy. Pak nastoupil do svého auta a nastartoval motor. "Užijte si to tady," zamával z okénka Kimmy a její matce.

"Nashledanou," rozloučily se matka a dcera se stěhovákem. Náklaďák se rozjel a za chvilku zmizel z dohledu.

Kimmyina matka se ohlédla zpět na jejich nový dům. "Pojďme dovnitř si jej prohlédnout," navrhla a sama šla první.

Žena se zastavila hned za vchodovými dveřmi a začala se užasle rozhlížet po obývacím pokoji. "Tohle vypadá úchvatně," nechala se slyšet.

Vzápětí dovnitř nakoukla i nejistá Kimmy. Sotva však spatřila útulný obývák, její obavy poněkud opadly. Že by to tady nebylo tak špatné, jak jsem si nejdřív myslela?

"Vidíš, Kimmy?" usmála se na ni máma. "Že je to tady pěkné?"

"Ano, máš pravdu," přikývla dívka.

"Svůj pokoj máš nahoře," ukázala matka na schody v domku. "Běž tam a prohlédni si jej."

Kimmy vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje a rozhlédla se v něm. Ke své spokojenosti zjistila, že je tam všechno: koberec po celé ploše podlahy, postel, stůl se židlí, nástěnné ručičkové hodiny, počítač, televize, videoherní konzole a další její věci. To je paráda! zaradovala se v duchu.

Brzy do pokoje vstoupila i dívčina matka. "Tak co?" zeptala se. "Jak se ti líbí tvůj nový pokoj?"

"Je senzační, mami," chválila jej Kimmy.

"To jsem ráda," pousmála se máma a sama se začala rozhlížet po pokoji. S každým krokem, který přitom učinila, její spokojenost rostla. "Skutečně to tady úhledně uklidili. Jsou dobří, tihle pokémoní stěhováci. A přitom tak výhodní." Na chvilku se zamyslela. "Asi bych měla začít s přípravou oběda. Ty tu ještě můžeš zůstat," řekla dceři a pak zase sešla do přízemí.

Kimmy se posadila na postel a přemýšlela. Je to tady pěkné... Ale stejně mě mrzí, že jsme se kvůli tomu museli odstěhovat z Johta. Snad táta ví, co dělá, když tady přijal to místo trenéra stadionu... Nevím, jestli si tady najdu kamarády jako v Johtu. Třeba taková Michelle, s tou jsem si báječně rozuměla, i když je o dva roky starší. Bude mi chybět stejně jako všichni ostatní...

Z dalších myšlenek ji vytrhlo hlasité volání její matky z přízemí. "Kimmy, Kimmy!" slyšela dívka. "Rychle pojď sem dolů!"

Kimmy seběhla po schodech dolů do obýváku plná zvědavosti. Její máma právě stála u televize. "Rychle se sem pojď podívat!" volala na svou dceru.

"Co tam dávají?" ptala se Kimmy, přibližujíc se k televizi.

"Vidím tam petalburgský stadion!" horečně odpovídala matka. "Třeba uvidíme i tátu!"

Kimmy se rychle natlačila vedle své mámy k televiznímu přijímači. Táta je v televizi? To musím vidět! To však nečekala, že bude velmi rychle zklamána. Na obrazovce totiž uviděla pouze reportéra, který právě ukončoval přímý přenos. "Tuto zprávu jsme vám přinesli z Petalburgu přímo před místním stadionem," zakončil reportér. Pak už následovaly jen jiné další zprávy.

"Oh," povzdechla si Kimmyina matka, "už to skončilo."

"Ale ne," zaúpěla dcera. "Doufala jsem, že ho uvidím v televizi."

"Nejspíš s ním dělali rozhovor," domnívala se máma, "ale máme smůlu, prošvihli jsme ho."

Kimmy si jenom povzdechla. To je vážně škoda...

"Moment," rozpomněla se najednou máma. "Víš, že tady v Littlerootu žije jeden tátův přítel?"

"Vůbec ne," podivila se Kimmy. "Kdo to vlastně je?"

"Sám profesor Birch," pochlubila se máma. "Je uznáván v celém Hoennu jako odborník na pokémony."

"To zní úžasně," pousmála se Kimmy.

"Ještě úžasnější je," mrkla na ni máma, "že je to odteď náš soused. Co kdyby ses mu šla představit? Já mezitím udělám ten oběd."

"Dobře, mami," odkývla Kimmy a zamířila ke dveřím ven z domu.

"Buď opatrná, zlato," rozloučila se s ní máma ještě předtím, než dívka za sebou zavřela dveře.

Jakmile Kimmy vyšla ven ze svého nového domova, odbočila ke stavení, které stálo hned napravo.

Třásla se vzrušením při pomyšlení na to, že se seznámí se samotným profesorem Birchem. Jaký je vlastně doopravdy?

Dívka zazvonila na zvonek profesorova domu. Za chvilku jí přišla otevřít blonďatá žena. "Zdravím tě, děvenko," pousmála se na návštěvu.

"Dobrý den," pozdravila Kimmy. Hned poté se chtěla zeptat, jestli je doma profesor Birch, ale
blonďatá žena jí k tomu nedala čas. "Jen pojď dál," ustoupila jí ze dveří.

Kimmy vstoupila do obývacího pokoje Birchova domu. Letmým pohledem si jej prohlédla, ale neviděla nikoho, kdo by vypadal na pokémonového profesora. Kde může být?

"Jak se jmenuješ?" zeptala se žena, zavírajíc vchodové dveře.

"Jmenuji se Kimmy," ohlédla se dívka a představila se. "Vy jste paní Birchová?"

"Ano, to jsem," potvrdila žena, která si Kimmy pozorně prohlížela. "Nepamatuji se, že bych tě tu kdy viděla. Ty nejsi zdejší?"

"No víte," vysvětlovala Kimmy, "my jsme se sem teprve přistěhovali. Teď bydlíme hned vedle vás.
No a -"

"Počkej," přerušila ji paní Birchová. Tvářila se, jako by si na něco vzpomněla. "Takže to ty jsi
dítě našich nových sousedů. Těší mě," pousmála se.

Kimmy se cítila poněkud zmatená. "Vy znáte mé rodiče?" divila se.

"Znám tvého otce," upřesnila paní Birchová. "Říkal nám, že se nastěhujete sem do Littlerootu a to hned vedle nás. Voilá, už je to tady!" Všimla si, že se Kimmy stále dívá zmateně. "Tvůj táta Norman tady už byl párkrát na návštěvě. Bylo mi ctí poznat dobrého přítele mého muže. Vím o něm, že ve městě Petalburg zaujal místo trenéra tamního stadionu."

"No... to je skvělé," vzmohla se Kimmy na tichou reakci. Takže oni už o nás dávno vědí...

"Už sis tady našla kamarády?" vyptávala se paní sousedka.

"Ještě ne," pronesla dívka. "Nejsem tady ani hodinu, nestihla jsem se dobře porozhlédnout."

"Tak tě jistě bude zajímat," děla paní Birchová, "že máme syna, který je asi tak starý jako ty. Kolik ti vlastně je?"

"Je mi deset," odpověděla Kimmy.

"No vidíš, to souhlasí," usmála se žena. "Když se náš syn dozvěděl, že se sem
přistěhujete, začal být dost netrpělivý. Chtěl si totiž najít nového kamaráda."

"Aha," přikývla Kimmy. "Kde je pan profesor Birch, prosím?"

"Tak tím si nikdy nejsem docela jistá," odvětila sousedka. "Pokud není ve své laboratoři, tak určitě šátrá někde v travnatých oblastech mimo Littleroot. Je do pokémonů úplný blázen. Mám pocit, že náš syn po něm zdědil podobnou divokost."

Kimmy se zatvářila zklamaně. Mě se nechce hledat Birche po celém okolí města...

"Zatím se můžeš seznámit s naším synem," povzbudila ji paní Birchová. "Jestli se nepletu, tak by měl být nahoře ve svém pokoji."

"Děkuji," pousmála se Kimmy. Rozhodla se vystoupit nahoru po schodech do pokoje svého nového souseda.

Sotva vyšlapala všechny schody, porozhlédla se po pokoji profesorova syna. Vybavení místnosti se dost podobalo tomu, co měla ona sama ve svém pokoji. Jediné, co tu doopravdy chybělo, byl profesorův syn, což ji mírně vytočilo. Ani ten tady není! Kde všichni jsou?!

Znovu se rozhlížela po pokoji, dokud její pohled neupoutal předmět ležící na koberci. Byl to zvětšený pokébal. Že by v něm měl svého pokémona? pomyslela si. Už-už jej chtěla vzít do ruky, když najednou zaslechla z přízemí dusot nohou. Zvuky se brzy začaly šířit i na schodech. Někdo vybíhá sem nahoru! polekala se.

Do pokoje vyběhl bělovlasý desetiletý kluk s černou čelenkou, na které byl vyobrazen červený symbol pokébalu. Měl na sobě červenočerný svetr a černé tepláky se žlutou dolní částí nohavic. Na nohou měl červenočerné kecky a nosil žlutomodré rukavice.

Když kluk spatřil Kimmy, překvapením vyvalil oči. "Hej!" zvolal a přistoupil k dívce. "Ty... Kdo vlastně jsi?"

"Já... jmenuji se Kimmy," představila se neméně vyjukaná dívka. "Právě jsem se přistěhovala do
Littlerootu se svojí mámou. Bydlíme vedle vás."

"Vážně?" podivil se chlapec ještě víc. "Tak ty jsi moje nová sousedka? No, víš..." zarazil se. "Nevěděl jsem, že jsi holka."

Kimmy se začala cítit dotčeně. "Tobě to snad vadí?" otázala se.

"To máš tak," vysvětloval chlapec, "taťka profesor říkal, že budu mít jako nového souseda dítě trenéra stadionu, tak jsem se domníval, že budeš kluk."

Tohle vysvětlení Kimmy trochu pobavilo. "Tak to ses spletl," pousmála se. "Jak se jmenuješ ty?"

"Já jsem Brendan," představil se chlapec a natáhl k ní pravou ruku. "Tak ahoj, sousedko."

"Moc mě těší," usmívala se dál Kimmy a potřásla Brendanovi rukou. Chlapec se z reflexu také usmál.

Dívka se znovu podívala na pokébal ležící na koberci. "Ten patří tobě?" zeptala se.

"Jo, ten je můj," přikývl Brendan. "Mám v něm svého prvního pokémona. A co ty? Trénuješ taky pokémony?"

"Abych řekla pravdu," pronesla Kimmy, "ještě ne." Ale chtěla bych...

"Ne?" podivil se Brendan. "Nechceš, abych pro tebe jednoho chytil?" Kimmy ani nestačila odpovědět na chlapcovu nabídku, protože ten se najednou chytil za hlavu. "Safra, zapomněl jsem..."

"Co se děje?" ptala se Kimmy.

"Táta čeká," řekl Brendan, "že mu pomůžu chytit nějaké divoké pokémony. Takže někdy jindy, jo? Já se teď musím připravit." Nato se začal přehrabovat ve svých věcech. Kimmy usoudila, že tady
už nemá co dělat a tak sestoupila do přízemí.

Dívka pohlédla na paní Birchovou, jak seděla u stolu v obýváku. "Ten Brendan," povzdechla si žena. "Je tak zaneprázdněn pokémony, že si ani pořádně nevšiml tvojí návštěvy, viď?"

"To máte pravdu," přisvědčila Kimmy. "Sotva jsme se navzájem představili. Ale teď bych se ráda setkala s panem profesorem."

"Jak už jsem řekla," promluvila paní Birchová, "je buď v laboratoři nebo někde v okolí Littlerootu."

"Dobrá," rozhodla se Kimmy, "půjdu nejdřív do laboratoře. Děkuji vám," řekla a obrátila se ke dveřím.

"Zatím se měj," rozloučila se paní Birchová s dívkou, která pak zase odešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 5. ledna 2011 v 13:49 | Reagovat

Tak zatím můžu říct, že se mi Třži živly líbí víc než rudý řetěz. Máš funkční dialogy, živější a reálnější postavy, víc si hraješ s detaily, které ale nezdržují děj. Líbí se mi to. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama