"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

8.kapitola - Podvečer v Jubilifu (1.část)

7. října 2010 v 8:27 | Captain George Zappy |  Pokémon: rudý řetěz
avatar rudý řetěz

8. kapitola Rudého řetězu. Po dlouhé době jsem se k němu zase vrátil :). Zároveň s tím měním starého avatara za nového.

Lucas a Linda se konečně dostávají do Jubilifu, sinnožského velkoměsta. Mají v úmyslu setkat se s Nolanem, a přitom se seznamují se dvěma dalšími zajímavými postavami...
Jak mladí trenéři prožijí večerní hodiny ve městě?



Podvečer v Jubilifu


Začalo se pomalu stmívat, když Lucas a Linda právě vyšli z lesní cesty vedoucí na sever k městu Jubilife. Pohled na velké městské budovy byl úchvatný. Přesto se Lucas tvářil nejistě.
"To město je veliké," řekl chlapec. "Najít tady pokémonské středisko bude o hodně těžší."
"To je pravda," přisvědčila Linda. "Budeme se muset někoho zeptat na cestu."
Mladí trenéři se začali procházet po ulicích velkoměsta. Poměrně brzy je zaujala jedna dívka, která byla jen o něco starší než oni. Měla dlouhé černé vlasy, na kterých měla uvázanou modrou stužku. Byla oblečená v tmavě zelené blůze a bledě zelené krátké sukni. Na nohou měla černou dívčí obuv a bílé podkolenky. Na zádech nosila menší batoh zelené barvy.
"Podívej, Lucasi," ukázala Linda na onu dívku. "Zeptáme se třeba jí."
Lucas a Linda přistoupili k černovlasé dívce. "Ahoj, jak se jmenuješ?" pozdravil ji chlapec.
Oslovená se ohlédla. "Já? Jmenuji se Sylvia. A kdo jste vy?"
"Já jsem Lucas," představil se chlapec.
"Těší mě, jsem Linda," přidala se kamarádka.
"Chtěli bychom tě poprosit o jednu věc," spustil Lucas. "Kde tu najdeme pokémonské středisko?"
Sylvia se pousmála. "Vy opravdu nejste zdejší, že? Dobře, zavedu vás ke středisku," mrkla na Lucase s Lindou, "ale něco za to budu chtít. Jste trenéři pokémonů, že?"
"Jo, jsme," potvrdil Lucas.
"Já taky," mrkla znovu Sylvia. "Doprovodím vás ke středisku, ve kterém na mě počkáte. Chci si totiž zároveň s tím vyřídit ještě něco jiného. Až se vrátím, jeden z vás si dá se mnou zápas v Pokémonu. Co vy na to?"
Ajaj, to bude problém, zarazil se Lucas. Linda však okamžitě přikývla: "Ano, přijímáme." Pak si vyměnila pohled s Lucasem, jako by chtěla říct: "Neboj, vím, co dělám."
"Následujte mě," pobídla je Sylvia. Lucas a Linda se vydali za ní.
"Trénuješ pokémony už dlouho?"
zeptal se Lucas Sylvie během putování městem.
"Začala jsem před několika týdny," prozradila Sylvia. "Za tu dobu už mám první významný úspěch. Před pár dny jsem byla ve městě Oreburgh a tam jsem svedla zápas na stadionu." Na okamžik se zastavila, sundala si batoh a otevřela jej. Vytáhla z něj malou schránku. "A tohle je výsledek," dodala Sylvia a ukázala obsah schránky.
Lucasovi málem vypadly oči z důlků, když se pozorně podíval na malý kovový odznak umístěný ve schránce. Tvarem připomínal poněkud hranatější pokébal, jehož obrysy byly bezbarvé, jinak celý odznak vynikal hnědou barvou.
"Měl by ses teď vidět, Lucasi," zasmála se Sylvia. "Vypadáš docela legračně."
"Eh..." vydal ze sebe Lucas, "to musí být odznak oreburghského stadionu. Nebo ne?"
"Ano, je to Rudový odznak," potvrdila Sylvia.
"Bylo těžké jej získat?" zajímala se Linda.
"Rozhodně ano," odpověděla Sylvia, zavřela schránku a vrátila ji do batohu. Ten si pak znovu hodila na záda a pokračovala v chůzi. "Trenéry stadionů nepodceňujte. Mají ve zvyku vystavit vás nejrůznějším situacím, které vás mohou v zápase potkat."
"To si budu pamatovat," řekl polohlasně Lucas.
Za několik minut dorazila trojice trenérů k cíli. Za přechodem přes silnici stála nejméně desetipatrová budova pokémonského střediska. Lucas na ni nábožně zíral. To je tedy něco! Tam musí být spousta pokémonů!
"Jsme tady," konstatovala Sylvia. "Teď mě omluvte, půjdu do nedalekého obchodu." Zamávala svým novým přátelům a odkráčela jinam.
Lucas a Linda se chvíli dívali za Sylvií, jak se vzdaluje. Pak se vydali blíže k pokémonskému středisku. Přešli přes silnici a chtěli odbočit k hlavnímu vchodu do střediska, ale najednou se Linda zarazila.
"Co se děje?" otázal se Lucas. Co teď může být důležitější než setkání s Nolanem?!
"Ten muž..." šeptla Linda, "co to dělá?" Dívka ukázala na jakéhosi muže, který stál nedaleko od nich.
Muž měl černé krátké vlasy, byl oblečený v tmavě hnědých kalhotách a velkém, světle hnědém kabátu, pod kterým nosil tmavě hnědý rolák, a na nohou měl černé boty. Pod rolákem ještě měl na sobě bílou košili a fialovou kravatu. Postával vedle zdi budovy pokémonského střediska a rychle se rozhlížel se okolo sebe. Za chvilku přeběhl přes silnici na druhý chodník a znovu se začal spěšně rozhlížet.
"Možná něco hledá," usoudil Lucas. "Co kdybychom se ho zeptali a pomohli mu?" Nolan může ještě chvíli počkat.
"Souhlasím," přikývla Linda. "Podívej, vrací se zpátky." Záhadný muž skutečně přecházel nazpět přes silnici ke středisku.
"Půjdeme mu naproti," navrhl Lucas. Vypadá podivně. Ale nejspíš nebude nepřátelský.
Když muž přešel silnici, přistoupili k němu Lucas s Lindou. Stále však dělal, jakoby je neviděl, a pořád se jen rozhlížel kolem. Linda se rozhodla jej oslovit. "Promiňte, pane -"
"COŽEEE?!" vykřikl najednou muž tak, že se děti polekaly. Lucas doslova cítil, jak se do celé skupinky zabodávají pohledy kolemjdoucích lidí, kteří zaslechli onen výkřik. Co to?
Muž se opět začal ohlížet okolo. Po chvilce se otočil k Lucasovi s Lindou. "Pojďte za mnou," řekl jim ztišeným hlasem. Děti se za ním vydaly do nenápadné uličky mezi pokémonským střediskem a jednou z výškových budov. Co by mohl chtít? přemýšlel Lucas.
Když se všichni zastavili v uličce, promluvil k dětem záhadný muž: "Jak jste to věděli?"
"Co?" nechápal Lucas.
"Jak jste dokázali odmaskovat mě?" pokračoval muž důrazně. "Mě jakožto příslušníka Mezinárodní policie?!"
"Co?!" podivily se děti.
Mezinárodní policie? honilo se Lucasovi hlavou. Jak jsme to mohli vědět?
"Jakže?" pronesla zmatená Linda. "Promiňte... Jen jsme si chtěli s vámi promluvit -"
"Pche," zarazil ji muž s úšklebkem. "Ty prohlašuješ, že jste si chtěli se mnou jen promluvit? Ale já vím, že právě takovému tvrzení je lepší nevěřit."
"Ale -" chtěl pomoci Lucas kamarádce. Avšak ani jeho příslušník Mezinárodní policie nenechal domluvit.
"Ne, ne, ne," zakroutil muž hlavou. "Vy jste hned poznali, že jsem někdo neobvyklý. To je ten důvod, proč jste na mě promluvili, nebo ne? Docela vás obdivuji za takovou všímavost. Přímo s ní naháníte hrůzu!"
"Tak promiňte," pronesl Lucas, "že jsme vás tak vyděsili."
Muž jen mávl rukou. "Teď, když jste mě takhle odhalili, dovolte mi, abych se představil. Jsem světoběžnický elitní agent Mezinárodní policie. Jmenuji se..." zamyslel se muž. "Ne, to ne. Sdělím vám pouze své krycí jméno. Všichni mi říkají Looker."
"Já se jmenuju Lucas," představil se chlapec.
"Těší mě, já jsem Linda," přidala se kamarádka.
Looker se lehce pousmál. "Děkuji. Jen tak mimochodem, jste s úslovím 'Nebuď zloděj!' dobře obeznámeni?"
Lucas a Linda si vyměnili pohledy a souhlasně přikývli.
"Ano, tak je to správně," pochválil je Looker. "Je špatné přivlastňovat si to, co patří jiným. Bohužel," zvážněl detektiv, "zjevně existují tací, kteří nevěnují tomuto úsloví žádnou pozornost."
"Jak to myslíte?" zeptal se Lucas.
"Ve skutečnosti jsou v Sinnohu zločinci," vysvětlil Looker, "kteří kradou ostatním lidem pokémony."
Linda vytřeštila oči. "Krást pokémony?! Probůh, jak to může někdo udělat?"
"To je strašný," hlesl Lucas. "Neumím si to představit."
"Jenomže je to pravda," děl Looker. "Zrovna jsem se rozhlížel po takových osobách, které by mohly vzbuzovat mé podezření." Na okamžik se zamyslel. "Vy jste trenéři pokémonů, že ano? Čím pro vás pokémoni jsou?"
"Jsou to naši kamarádi!" řekla důrazně Linda.
"Jasně!" přidal se Lucas.
Looker se znovu pousmál. "Ano, člověk by měl být pokémonovi přítelem. Pak bude pokémon mnohem ochotnější spolupracovat se svým trenérem a odhodlaně za něj bojovat. Mám rovněž vlastního pokémona, ale moc často nezápasíme, abych řekl pravdu."
"Ani se příliš nedivím," vyjádřila se Linda. "Musí být těžké pracovat pro Mezinárodní policii."
"Ano. A časově náročné," doplnil Looker. Pak zase začal přemýšlet. "Chtěl bych vás o něco požádat."
"A o co, prosím?" otázal se Lucas.
"Pokud byste mě znovu zahlédli," řekl detektiv, "tak vás žádám, abyste se mnou nemluvili, neboť jsem ve službě." Pak se zatvářil, jako by na něco přišel. "Vlastně ano, ano, můžete se mnou mluvit. Ne, musíte se mnou mluvit."
"Ale o co jde?" vyzvídal nedočkavý Lucas.
"Ale nemluvte se mnou kvůli tomu," upřesňoval Looker, "že jsem osamělý, ne, ne. Vy mě musíte informovat. Informovat mě o podezřelých lidech a podivných událostech." Detektiv se ohlédl k silnici. "Teď mě ale musíte omluvit, přátelé. Musím dál pokračovat ve svém pátrání." Pak se rozběhl k silnici a když vyběhl z uličky, zabočil doprava a ztratil se dětem z očí.
"Tohle jsem opravdu nečekala," pronesla Linda.
"Nápodobně," přitakal Lucas. "Asi bychom už konečně měli jít do toho střediska."
"Tak pojďme," souhlasila dívka.
Lucas a Linda vyšli ven z uličky a obešli budovu střediska. Sotva vešli dovnitř, povšimli si Nolana čekajícího u pultu.
"Ahoj, Nolane!" zavolal na něj Lucas.
"Nazdárek, Lucasi!" pozdravil radostně kamarád. "Rád tě vidím. A tebe taky, Lindo," mrknul na dívku.
"Těší mě," usmála se Linda.
"Nenudil ses tady?" zeptal se Lucas. "Trvalo nám to, než jsme tě dohnali."
"Ále, ani ne," mávl rukou Nolan. "Nakonec jsem ten čas trošku využil k tréninku na zápasišti vedle střediska. Jo a... Než jsem se dostal do Jubilifu, povedlo se mi chytit dalšího pokémona, Starlyho."
"To je dobrý," zhodnotil Lucas s úsměvem. "A víš co? Já jsem taky chytil Starlyho."
"Fakt?" podivil se Nolan. "To je pěkná náhoda." Vzápětí se ušklíbl, když dostal nápad. Co takhle, kdybych ti oplatil tu porážku ze včerejška? "Napadlo mě, jestli bych si s tebou nemohl dát odvetu?"
"To nepůjde," posmutněl Lucas. "Mí pokémoni si musí odpočinout."
"Ale jak to?!" zaskučel Nolan. To si snad dělá srandu!
"Měl smůlu," pověděla Linda. "Potkali jsme jednoho velmi silného trenéra z Johta. Lucas si s ním dal zápas a ten trenér jej na hlavu porazil."
"Až z Johta?" řekl udiveně Nolan. "To teda musí být eso. No ale..." pohlédl na Lucase. "Mohli bychom si teda dát ten zápas zítra ráno?"
"Jo, to by šlo," zamyslel se Lucas. Bude to tak lepší pro všechny.
"Vítejte v pokémonovém středisku," ozvalo se najednou od pultu. Lucas se pořádně podíval a trochu se vylekal. Za pultem totiž právě stála sestra Joy. Kde se tu vzala?
"Dobrý den," vydal ze sebe chlapec. "Neviděli jsme se už v městečku Sandgem?"
"Nikoliv," odpověděla sestra. "Joy ze Sandgemu je moje sestřenice."
"Moc to nechápu," mumlal Lucas.
"Já naštěstí ano," pochlubila se Linda. "Existuje mnoho sester Joy, které pracují v pokémonských střediscích po celém světě. Všechny jsou, dá se říct, součástí jedné velké rodiny."
Lucas překvapením otevřel pusu. "To je jich až tolik?!"
"Klídek, Lucasi," řekl Nolan. "Já z toho taky byl na větvi, když jsem se tohle dověděl."
"Nedělej si z toho těžkou hlavu," přitakala Joy. "Nepotřebuješ pomoc?"
"Vlastně ano," vzpamatoval se Lucas a vzal své pokébaly do ruky. "Moji pokémoni si potřebují odpočinout. Prosím, podívejte se na ně," řekl a předal sestře pokébaly.
"Zajisté," přikývla Joy a odešla s pokébaly dál do prostor střediska.
Nolan se podíval na Lucase a opřel se lokty o pult. "Když jsem odtud volal své mámě, řekla mi, že pro mně máš nějaký balíček, který mi zapomněla dát."
"Jo, mám ho tady s sebou," děl Lucas a sundal si batoh, který pak otevřel. Vytáhl z něj baliček od Nolanovy matky a podal jej svému kamarádovi.
"Tak copak to je?" přemítal Nolan, který začal rozbalovat balíček. Za chvilku vyjekl radostí: "Páni! To je mapa Sinnohu!" Vzápětí se podíval do balíčku ještě jednou, ale tentokrát se začal udiveně tvářit. "Co? Proč jsou tady dvě?"
V balíčku byly skutečně dvě mapy oblasti Sinnoh. To je divné, pomyslel si Lucas.
"Mě se to sice líbí," prohodil Nolan, "ale dvě mapy fakt nepotřebuju."
"Tak mi jednu dej," navrhnul Lucas. "Určitě se mi bude hodit."
"Možná," zamyslela se Linda, "že Nolanova matka chtěla, aby každý z vás měl vlastní mapu."
"Že by?" uvažoval Nolan. "To se mi moc nezdá. Ale klidně si můžeš jednu nechat, Lucasi," řekl a vzal si jednu mapu do ruky. Lucas pak uložil druhou do svého batohu.
Nolan rozložil vlastní mapu na pultu a vyhledal na ní město Jubilife. "Takže, podle mapy..." přemýšlel kamarád, "bude mou další zastávkou město Oreburgh. To je na východ odtud," ukázal na kýžené město na mapě. "Mají tam první stadion."
"Já jdu taky do Oreburghu," děl Lucas. "Co kdybychom tam šli společně, jakmile si dáme ten zápas? Ale nesmíš mi utéct," mrknul na kamaráda.
"Tak jo," souhlasil Nolan a pak se ohlédl na Lindu. "Půjdeš taky?"
"Ne, díky," omluvila se Linda. "Já zůstanu tady a porozhlédnu se po okolí města."
"Škoda," pronesl zklamaný Nolan, který skládal vlastní mapu do batohu. "Cesta do Oreburghu by byla zajímavější."
V té chvíli se otevřely dveře do pokémonského střediska. Lucas a Linda okamžitě poznali příchozí trenérku, Sylvii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama