"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

3. kapitola - Trenérův úděl

21. listopadu 2010 v 19:44 | Captain George Zappy |  Pokémon: Tři živly
tři živly
3. kapitola povídky Pokémon: Tři živly.

Kimmy se po obědě vydá na svou první větší výpravu. Hodlá najít Brendana, syna profesora Birche, aby ho lépe poznala a aby se od něj mohla něčemu naučit. Co se stane při její cestě? A jak dopadne setkání s novým kamarádem?







Trenérův úděl


Po trochu opožděném obědě Kimmy vyprávěla mámě o svém neobvyklém zážitku. Přitom jí také představila svého prvního pokémona Torchica. Bylo právě čtvrt na třetí, když dívka skončila své vyprávění. Její matka se tvářila napůl nechápavě a napůl rozzlobeně.

"Ty se na mě zlobíš, viď?" pronesla Kimmy.

"Mohlo se ti něco stát," kárala ji máma. "Pomyslela jsi vůbec na to, že by nějaký divoký pokémon mohl napadnout tebe? Sotva by se ti dostalo pomoci."

"Promiň mi to, prosím," omlouvala se Kimmy.

"No budiž," děla smířlivě máma. "Naštěstí všechno dobře dopadlo. A ty teď máš vlastního pokémona. Musím ještě jednou říci, že je nádherný."

"Tor-chic," řekl kuřecí pokémon.

Najednou někdo zazvonil na domovní zvonek. Kimmyina matka otevřela dveře a podívala se do tváře blonďaté ženy. "Dobrý den," přivítala ji.

"Ráda vás poznávám," pozdravila blonďatá žena, "jsem paní Birchová."

"Ach, tak to mě těší," pousmála se Kimmyina matka a potřásla sousedce rukou.

Paní Birchová se začala rozhlížet po obýváku. "Nejdřív se chci zeptat, jestli tady je..." zastavila se při pohledu na Kimmy, "ano, je tady."

"Myslíte mou dceru?" přeptala se Kimmyina matka. Profesorova žena přikývla.

"Zdravím vás," uvítala Kimmy paní Birchovou.

"Ahoj," odpověděla profesorova žena. "Mám ti vzkázat od mého muže, že tě očekává v laboratoři. Zřejmě ti chce něco říct."

"Děkuji, hned tam půjdu," vstala Kimmy ze židle a připravila si svůj pokébal. "Torchicu, pojď zpátky," řekla a kuřecí pokémon se vrátil do pokébalu. Poté se dívka vypravila ke dveřím ven z domu.

"Dobré pořízení," popřála máma dceři. Ta se pousmála a zavřela za sebou dveře.

Dívka se bezodkladně vydala k laboratoři profesora Birche. Co asi chce tentokrát? Sotva došla ke dveřím do laboratoře, zazvonila. Za okamžik jí otevřel profesor Birch.

"Zdravím vás, pane profesore," řekla Kimmy ve dveřích.

"Já tebe také, Kimmy," přivítal ji Birch. Dívka prošla dveřmi a zavřela je za sebou.

"Promiň, že jsem tě tak rychle vytáhl z domova," pousmál se profesor.

"To nevadí," odvětila Kimmy. "Co jste mi to chtěl říct?"

"Zajímá mě," otázal se Birch, "jestli ses už seznámila s mým synem?"

"S Brendanem?" uvažovala Kimmy. "Příliš jsme se neseznámili. Říkal jen, že vám musí pomáhat s chytáním divokých pokémonů."

"Hm," zamručel profesor. "Víš, zabývám se lokalitami, ve kterých žijí pokémoni. A můj syn Brendan mi aktivně vypomáhá s výzkumem, zvlášť od toho dne, kdy jsem mu svěřil prvního pokémona." Krátce se odmlčel. "Už má ode mně mnoho znalostí, a to nejen o pokémonech. Domnívám se, že ty jako začínající trenérka by ses od něj mohla lecčemu přiučit. Byl bych rád, kdyby ses s ním pořádně seznámila. Co myslíš, je to dobrý nápad?" mrknul na dívku.

"Určitě ano," přikývla Kimmy. "Budu jen ráda."

"Skvělé," pousmál se Birch. "Brendan bude jistě také rád. Nech ho, ať ti předvede, co znamená být trenérem pokémonů."

"Rozumím," řekla Kimmy. "Kde ho najdu? U vás doma?"

"Nejspíš ano," přemýšlel Birch, "ale také je možné, že je zase někde mimo město a snaží se chytit nějaké divoké pokémony pro můj výzkum."

"Podívám se, jestli je u vás doma," rozhodla se Kimmy. "Zatím nashledanou, pane profesore," loučila se.

"Měj se krásně," odpověděl Birch odcházející dívce.

Kimmy během několika minut došla ke dveřím do domu rodiny Birchových. Zazvonila na zvonek a chvilku čekala, jestli jí přijde otevřít Brendan. Nic se však nestalo. Zkusila tedy zazvonit ještě jednou v domnění, že se soused jenom napoprvé přeslechl, ale ani na druhý pokus nikdo neotvíral. Tomu nerozumím... kde může být? Možná bych se měla zeptat jeho mámy, jestli neví, kde je. Měla by ještě být u nás...

Dívka se vrátila zpátky domů. Jakmile vešla dovnitř, rozhlédla se po obýváku, kde uviděla svou matku i se sousedkou, jak sedí na pohovce. Nespletla jsem se. Obě ženy se na ni podívaly.

"Tos vyřídila rychle," podivila se matka své dceři. "Copak ti vlastně chtěl profesor Birch?"

"Přeje si," odpověděla Kimmy, "abych se lépe seznámila s Brendanem."

"Tak se jmenuje náš syn," doplnila paní Birchová. Kimmyina matka přikývla na srozuměnou.

"Paní Birchová," zeptala se Kimmy, "nevíte, kde je Brendan? U vás doma není..."

"Odjel na kole pryč z města ještě předtím," vysvětlila sousedka, "než jsem k vám zašla na návštěvu." Všimla si zklamání na dívčině tváři. "Jaký táta, takové dítě. Brendan prostě nevydrží v klidu doma."

"Prosím vás," pronesla Kimmy, "neřekl vám aspoň, kam jede? Moc mi na tom záleží."

"Říkal mi," vzpomněla si paní Birchová, "že pojede na cestu 103. To je ovšem dál na sever, až za městečkem Oldale."

Na sever? Za Oldalem? Kimmy v první chvíli nevěděla, jestli má risknout takovou výpravu, navíc ještě za město, o kterém nic nevěděla. Nakonec v ní však vyhrála touha po dobrodružství. Tím se přece nenechám zastavit. Torchic mě jistě ochrání, kdyby něco hrozilo. "Dobře, děkuji. Hned tam vyrazím."

"Teď už ale buď opravdu opatrná," upozornila ji máma. "A vrať se včas domů."

"Ale mami," pousmála se Kimmy, "nedělej si o mě starosti. Tak ahoj," rozloučila se a nechala mámu s paní Birchovou opět o samotě.

Kimmy se vydala na sever z města podél cesty 101. Schválně se držela poblíž silnice a nesnažila se jít hluboko do lesa. Chtěla se vyvarovat zbytečných nepříjemností s divokými pokémony. Nechtěla bych dopadnout jako profesor Birch, takže asi bude lepší, když zůstanu v blízkosti silnice.

Dívka takto putovala delší dobu bez incidentů. To se však mělo brzy změnit. Zrovna když chtěla projít těsně okolo jednoho mohutnějšího stromu, nějaký pokémon se náhle objevil přímo před jejím obličejem. Vyjekla zděšením a udělala několik kroků zpátky. Jakmile chytila druhý dech, začala si prohlížet neznámého tvora, který již slezl po kmeni stromu až na zem.

Pokémon nejvíce ze všeho připomínal třiceticentimetrovou housenku s pěti páry nohou. Byl zbarvený do červena, spodní část těla měla smetanovou barvu. Vynikal velkýma žlutýma očima s černými zorničkami. Měl jedno malé žluté žihadlo na čele a dvě další na zadní části těla. Po celém hřbetě měl rozmístěné malinké hrbolky, které připomínaly bodce. Mimoto byl pro něj charakteristický jehlicovitý výstupek na jeho hlavě, který se táhnul vzhůru.

"Brrr," oklepala se Kimmy, "tys mi ale dal." Chvíli si pak vyměňovala s housenkovitým pokémonem pohled, než se jí začalo ulevovat. No... on vlastně není až tak hrozivý, ať je to jakýkoliv druh.

Najednou ale Kimmy zaslechla odněkud seshora nějaký zvuk. Vzápětí se na větvi stromu, ze kterého slezl housenkovitý pokémon, usadil nějaký další tvor. Byl to malý pták s modrým peřím, červenou maskou na tváři a stejně tak červenou horní polovinou hrudi. Zbytek jeho těla a spodní strany křídel měly bílou barvu. Typická pro něj byla dvě ostrá ocasní pera. Co je tohle za pokémona?

Pták začal shlížet dolů na housenkovitého pokémona, ten se naopak podíval vzhůru. Hmyzí pokémon se roztřásl strachy. Pak se začal zběsile posunovat kolem dokola, když se na něj létající tvor snesl a začal útočit.

Kimmy dobře chápala, o co jde. Ptáci rádi pojídají hmyz. Vůbec nevěděla, jestli má do střetnutí těch dvou pokémonů nějak zasahovat. Po chvilce jí však začalo být líto housenkovitého pokémona, kterého jeho predátor už několikrát klovnul. Ptačí pokémon si dával dobrý pozor, aby jej jeho kořist nemohla dost dobře napadnout svými žihadly.

Když se pak napadený pokémon podíval na dívku svýma velkýma nešťastnýma očima, bylo rozhodnuto. Nemůžu se na to dál dívat, musím mu pomoct! Vytáhla z ledvinky pokébal se svým prvním pokémonem. "Torchicu, pojď ven!" zvolala a hodila pokébal před sebe. Za okamžik se v trávě zhmotnil kuřecí pokémon.

"Torchicu, musíme pomoci té housence," rychle vysvětlila Kimmy. "Cítíš se na to připravený?"

"Tor," odpověděl odhodlaný pokémon.

"Dobře," řekla Kimmy, "použij Škrábací útok!" Torchic se vrhl na létajícího pokémona a několikrát jej poškrábal svými pařáty. Housenkovitý pokémon se zastavil a začal sledovat Torchica.

Létající protivník upadl k zemi, ale jen nakrátko. Postavil se na nohy a nazlobeně se podíval na Torchica, načež jeho tělo obklopila jakási bílá aura.

Nevím, co právě teď dělá, ale teď se nesmím zastavovat, uvažovala Kimmy. "Torchicu, teď Vrčivý útok!" Torchic zavrčel na ptačího pokémona, který z leknutí udělal krok zpátky. Protivník se však poté odhodlal k protiútoku. Rozletěl se nízko při zemi na Torchica a jeho zobáček se rozzářil.

"Torchicu, dej pozor!" vyjekla Kimmy. Torchicovi se podařilo těsně uhnout útoku protivníka. Ten proletěl okolo mladé trenérky a udělal otočku, aby se opět řítil přímo na kuřecího pokémona. Stále se přitom držel při zemi.

"Pozor!" vykřikla Kimmy ještě jednou. Pak se však stalo něco, co vůbec nečekala. Dřív než létající protivník stačil klovnout Torchica, housenkovitý pokémon se rychle rozběhl a vrazil do svého predátora zboku. Ptačí pokémon ztratil rovnováhu a rozplácl se na zemi.

"No teda," vydechla Kimmy překvapením, hledíc na housenkovitého tvora, "nevěděla jsem, že se umíš takhle bránit." Pokémon jen přimhouřil oči a vydal ze sebe radostnější ozvuk.

Dívka si pak všimla, že ptačí pokémon chce znovu vstát, aby mohl pokračovat v boji. Ten se asi nevzdá. Budeme ho muset omráčit. "Torchicu, ještě jednou Škrábací útok!" zavelela. Její pokémon způsobil protivníkovi několik dalších škrábanců. Pták zůstal ležet bez hnutí.

"Torchicu, to bylo skvělé," chválila nadšená Kimmy svého pokémona.

"Tor-chic!" odpověděl potěšený pokémon. Pak se podíval na tvora, kterého zachránil, a začal si s ním povídat.

Kimmy si vzala Torchicův pokébal a pomalu přiklekla k oběma pokémonům. Škoda, že jim nerozumím, pomyslela si.

Když pokémoni dopovídali, podívali se oba najednou na mladou trenérku. Ta pohladila po hlavičce Torchica, kterému se to velmi líbilo. Pak zkusila pohladit housenkovitého pokémona po hřbetě. Nejprve jí to přišlo trochu nepříjemné, ale když viděla, že pokémon blaženě přimhouřil oči, navykla si na to. Je roztomilejší, než vypadá.

"Jsme rádi," řekla housenkovitému pokémonovi, "že jsme ti mohli pomoct. Teď už ti snad nic nehrozí." Postavila se zpříma. "My už musíme jít dál. Ale budeme jen rádi, když tě zase někdy uvidíme."

"Tor," přitakal kuřecí pokémon.

Kimmy namířila pokébal na svého prvního pokémona. "Pojď zase zpátky, Torchicu," řekla a její pokémon se vrátil do pokébalu. "A ty se tu měj hezky," rozloučila se s housenkovitým pokémonem a pokračovala dál.

Za nějakou dobu konečně uviděla v dálce městečko Oldale. Páni, konečně! Brendan už nemůže být příliš daleko! Podívala se přitom na nebe. Ještě se ani nestmívá... Počkat! Co je tam nahoře? otevřela pusu.

Kimmy cosi spatřila létat kroutivým pohybem ve vysoké výšce nad sebou. Nebyla si jistá, jestli to je pokémon nebo nějaký létající stroj. Na takovou dálku dokázala poznat jen to, že měl úctyhodnou délku a tvarem připomínal nějakého hada. Stroj nebo pokémon se za chvíli ztratil dívce z očí.

Co to asi mohlo být? přemítala Kimmy během další cesty. Mám dojem... Mohl by to být nějaký další pokémon. Létající stroje by se přece takhle nekroutily, alespoň myslím... a ani nemívají takový tvar. Je to vážně záhada. Nejspíš se mi ji nepodaří vyřešit. Raději se pokusím najít Brendana.

Městečkem Oldale Kimmy procházela vcelku rychle. Pozastavila se jen u menší budovy s modrou střechou, na které byl vyobrazen bílý symbol pokébalu. Při bližším ohledání zjistila, že jde o místní obchodní dům pro trenéry pokémonů. Tady bych si mohla leccos koupit. Jenže zrovna teď nic zvláštního nepotřebuji. A ani nemám peníze. Pak pokračovala dál na sever.

Kimmy kvapně odešla z městečka a vstoupila na cestu 103. Silnice se stáčela někam na východ, což dívku momentálně nezajímalo. Začala se od vnějšího oblouku zatáčky rozhlížet po Brendanovi. Někde tu musí být.

V lese, který rostl na kopečku nedaleko od silnice, objevila Kimmy červené jízdní kolo. O kousek dál dokonce zahlédla hledaného chlapce. Brendan! Co to teď provádí?

Chlapec právě seděl na zemi a něco si propiskou zapisoval na notes. Vedle sebe měl červený batoh. "Takže," přemítal nahlas, "to je tedy tenhle a tadyhleten druh, které žijou v okolí téhle cesty..."

"Ahoj, Brendane," oslovila ho Kimmy.

Chlapec se téměř okamžitě vztyčil a prudce se ohlédl na usmívající se dívku. "Hej..." vypravil ze sebe. Až poté mu došlo, že mluví na svou novou kamarádku. "No ne, nazdar, Kimmy," uchechtl se. "Jak jsi mě tu našla? A -"

"Tvoje máma mi řekla," vysvětlila Kimmy, "že budeš někde tady v okolí. A... jdu za tebou na žádost tvého táty."

"Fakt?" divil se Brendan. "A jak ses sama dostala až sem? Vždyť přece ještě nemáš vlastního pokémona, tak -"

"To už neplatí," přerušila ho s úsměvem Kimmy a sáhla do své ledvinky. Během chvilky z ní vytáhla pokébal s Torchicem. "V tomhle pokébalu je můj úplně první pokémon," pochlubila se.

"No teda," vydechl Brendan, "to šlo rychle." Mohlo mě to napadnout...

"Tvůj táta chce," pokračovala Kimmy, "abychom se lépe seznámili. A také říkal, že mi máš ukázat, co to znamená být trenér pokémonů."

Tentokrát se usmál Brendan. "To bude hračka," okomentoval tátův úmysl. "Trenéři obvykle svádějí mezi sebou zápasy v Pokémonu. Nechají své pokémony bojovat a přitom jim říkají, co a kdy mají udělat, aby vyhráli zápas. To asi víš, ne?"

"Jistěže to vím," přikývla Kimmy. "Mám přece skvělého tátu."

"Tak víš co?" navrhoval Brendan. "Dáme si krátký zápas v Pokémonu. Ale nečekej, že tě budu šetřit jen proto, že jsi holka," ušklíbl se. "Tak co, bereš to?"

"Jestli je tohle výzva, tak ji s radostí přijímám," promluvila rozhodně Kimmy. Dokážu ti, že nejsem jen tak ledajaká holka!

Brendan uschoval notes s propiskou do batohu. Poté si mladí trenéři udělali mezi sebou rozumný odstup. Oba byli odhodláni ukázat tomu druhému, co v nich je. Skoro ani nevnímali, že si připravili pokébaly.

"Připrav se, Mudkipe!" vzkřikl Brendan a hodil pokébalem. Několik metrů před chlapcem se zhmotnil malý Mudkip.

"Torchicu, jdi na to!" zvolala Kimmy a rovněž vrhla pokébal do zápasiště. Torchic se zhmotnil o metr dál od místa dopadu.

Oba trenéři si vyzvedli pokébaly. "Můžeš začít první," pobídl dívku Brendan.

"Dobře," přikývla Kimmy. "Torchicu, začni Vrčivým útokem!" Torchic výhrůžně zavrčel na Mudkipa, který se vyděsil a udělal pár kroků zpátky.

"No tak, Mudkipe, vzchop se," pobízel Brendan svého pokémona. "Nárazový útok!" Mudkip se rozběhl proti Torchicovi.

"Pozor!" vykřikla Kimmy, ale pozdě. Torchic nestačil uhnout před útočícím Mudkipem. Kuřecího pokémona náraz odhodil o dva metry zpět.

"Můžeš ještě, Torchicu?" strachovala se Kimmy. Torchic ji však uklidnil tím, že se poměrně rychle postavil na nohy.

"Fajn, Mudkipe, zkus to znovu," nařídil Brendan. Vodní pokémon se znovu rozběhl na svého protivníka.

"Torchicu, braň se Škrábacím útokem!" zavelela Kimmy. Torchic pořádně škrábnul Mudkipa na poslední chvíli, čímž zastavil jeho výpad.

"Skvělé, pokračuj!" povzbuzovala Kimmy svého pokémona. Torchic dále útočil na Mudkipa, kterého tento protiútok silně oslaboval.

Brendan začal být dost nervózní. To přece nemůžu dovolit, aby ona teď vyhrála! "Mudkipe, dělej něco!" křičel na svého pokémona. Mudkipovi se po chvilce povedlo setřást Torchica a odstrčit ho kousek od sebe.

"Teď zkus Vrčivý útok!" pokračoval Brendan. Mudkip začal vydávat hluboké vrčivé zvuky. Jeho protivník velmi znejistěl.

Kimmy se zatvářila překvapeně, ale jen na chvilku. "Torchicu, oplať mu to!" nakázala. Torchic začal rovněž vrčet. Chvíli takto s Mudkipem soupeřil, než se nakonec ukázalo, kdo z nich má víc odvahy. Na Mudkipově obličeji byl najednou vidět velký strach. Vodní pokémon začal bázlivě couvat až k nohám svého trenéra.

"Mudkipe, teď to nesmíš vzdát!" vykřikoval Brendan, ale marně. Jeho pokémon dál couval před Torchicem.

"Torchicu, zakončeme to," děla sebejistá Kimmy. "Škrábací útok!" Kuřecí pokémon se naposled vrhnul na Mudkipa a důkladně ho poškrábal. Vodní pokémon se poté převalil na bok a zůstal tak ležet.

"To ne!" vyděsil se Brendan. Ona... ona mě porazila!

"Jupí, Torchicu, vyhráli jsme!" zaradovala se Kimmy. Torchic se na dívku podíval a vydal ze sebe vítězný pokřik.

"Mudkipe, co ti je?" přiklekl Brendan ke svému pokémonovi. Sotva si prohlédl jeho škrábance, ohlédl se na vítězku zápasu. "Ty teda nejsi moc... šetrná," řekl jí. "Jen se podívej, Mudkip je na tom špatně."

Kimmy si k Mudkipovi přiklekla také, i Torchic přicupital blízko k němu. "Asi máš pravdu," přitakala. "Co uděláme teď?"

"Musím ho vzít do pokémonského střediska v Oldalu, aby ho uzdravili," rozhodl Brendan a připravil si pokébal. "Zatím se vrať, Mudkipe," řekl a jeho pokémon se vrátil do pokébalu.

Kimmy si taktéž vzala pokébal do ruky. "Odpočiň si, Torchicu," řekla svému pokémonovi, který se pak rovněž vrátil zpátky. Nato se ohlédla na skleslého Brendana. "Půjdu s tebou. V pokémonském středisku jsem ještě nikdy nebyla."

"Tak jo," pronesl Brendan. Nasadil si batoh a nasedl na kolo. V Kimmyině společnosti se pak pomalu vracel do Oldalu.

"Musím přiznat, že jsem tě podcenil," mumlal chlapec na zpáteční cestě.

"Občas překvapuji sama sebe," pousmála se Kimmy. "Vždyť ty máš přece hodně znalostí o pokémonech, ne?"

"No jo," připustil Brendan, "ale s pořádným tréninkem se mi to zatím moc neslučuje. Zato tys zápasila, jako bys na to měla talent. Vlastně, asi bych se neměl moc divit."

"Jak to myslíš?" ptala se Kimmy.

"Táta přišel domů, aby si vzal oběd s sebou do laboratoře," pověděl Brendan. "Přitom se zmínil o tom, jak jsi mu pomohla od divokýho Zigzagoona. Prý jsi takovou dovednost rozhodně zdědila po svým tátovi."

Kimmy se v odpověď lehce usmála. Tak to vidíš. To už oba vcházeli do městečka Oldale.

Brendan si to neomylně namířil ke stavbě, které si Kimmy při minulém procházení městečkem nevšimla. Měla červenou střechu, na které byl vidět bílý symbol pokébalu. Nad dveřmi stavení viselo velké písmeno P.

"Tak tohle je ono," ukázal Brendan na budovu, "pokémonské středisko."

"Tady dají naše pokémony do pořádku?" přeptala se Kimmy.

"Jasně," potvrdil Brendan. "Je to svým způsobem nemocnice pro pokémony. Kdykoliv jsou pokémoni zranění nebo vyčerpaní, tak je můžeme odnést sem a za nějakou dobu budou zas v pohodě. To je hlavní funkce střediska. Abych nezapomněl, je to navíc bezplatné."

"Tak pojďme," pobízela Kimmy. Brendan zaparkoval kolo před budovou.

Obě děti vešly do hlavního sálu pokémonského střediska. Kimmy zde zahlédla několik stolů, u nichž seděli různí lidé, zřejmě trenéři pokémonů, kteří si mezi sebou povídali. Nejvíce však v celé místnosti vynikal pult, za kterým právě stála rusovlasá sestra v lékařském obleku. Brendan zamířil přímo k pultu a Kimmy jej následovala.

"Dobrý den, sestro Joy," pozdravil Brendan.

"Dobrý den," přidala se Kimmy.

"Vítejte v pokémonském středisku," opětovala sestra jejich pozdravy. "Potřebujete pomoc?"

"Ano," vzal Brendan do ruky svůj pokébal, "můj Mudkip je po posledním zápase úplně vyřízený. Prohlédněte ho, prosím," podával pokébal sestře.

Kimmy vyzvedla z ledvinky svůj pokébal s Torchicem uvnitř. "Můj Torchic si potřebuje odpočinout," řekla a také natáhla ruku s pokébalem.

"Dobrá, podívám se na ně," převzala Joy pokébaly. Poté odešla od pultu dál do střediska.

Brendan se odebral k videofonům v hlavním sálu, Kimmy šla za ním. "Ty už jsi tady několikrát byl, viď?" ptala se zvědavě.

"Jasně," pokýval hlavou Brendan, "tahle sestra mě dobře zná. Zajdu za ní, když je můj Mudkip unavený ze zápasu s divokým pokémonem."

"A co jdeš dělat teď?" ptala se Kimmy chlapce, který právě vyťukával nějaké číslo na klávesnici videofonu.

"Zavolat tátovi do laboratoře," řekl Brendan. "Volání ze střediska je naštěstí také zdarma," dodal. Za chvíli se rozsvítil monitor a na obrazovce se objevil profesor Birch.

"Ahoj, tati," pozdravil Brendan.

"Ráda vás zase vidím, pane profesore," řekla Kimmy.

"I já vás rád vidím," odpověděl Birch. "Odkud mi voláte? Z pokémonského střediska v Oldalu?"

"Jak jste to uhodl?" podivila se Kimmy.

"To je prosté," pousmál se na dívku Birch. "Brendan mi odtud už párkrát volal, takže to pozadí vestibulu střediska za vámi celkem spolehlivě poznám." Sklouzl očima k Brendanovi. "Jak se ti daří, ty můj hochu?"

"Ujde to," stručně odvětil chlapec.

"Ukázal jsi Kimmy, co obnáší kariéra trenéra pokémonů?" zeptal se Birch.

Při pomyšlení na svůj souboj s Kimmy se Brendan začal cítit trapně. "No, to spíš ona ukázala mě," hanbil se.

"Svedli jsme totiž zápas," upřesnila Kimmy. "Dokázala jsem nad ním vyhrát."

Birch se znovu pousmál. "To je skvělé! Tys porazila Brendana hned napoprvé!"

Nechápavý Brendan se střídavě díval na Kimmy a na monitor videofonu. "Co je na tom tak skvělého, tati?"

"Nechápeš?" prohodil Birch. "Dokazuje to dvě věci. Jednak to, že Kimmy je jako trenérka pokémonů opravdu nadaná, a taky skutečnost, že mezi ní a jejím Torchicem rychle vzniklo silné pouto. Torchic do vašeho zápasu bezpochyby dal všechno, co bylo v jeho silách, aby pro ni vyhrál. Ty sis toho nevšiml?"

"To druhé jsem si jaksi neuvědomil," přiznal posmutnělý Brendan.

Birch se rozhodl změnit téma. "Dopřáváte svým pokémonům odpočinek?"

"Jo, před chvilkou jsme je odevzdali sestře Joy," potvrdil Brendan stále posmutnělým hlasem.

"Výborně," pokýval hlavou Birch. "Nepochybně jim to prospěje. Znamená to ovšem, že se dnes do setmění už nevrátíte."

"Prosím vás," řekla Kimmy, "vyřiďte mojí mámě, aby si o mě nedělala starosti, ano?" Snad mi promine i tentokrát, že nepřijdu včas...

"To ti můžu slíbit," přikývl Birch a znovu sklouzl pohledem na svého syna. "Nebuď smutný, Brendane. Určitě jsi dělal, co jsi mohl."

"Já vím, tati," pronesl Brendan. "Měj se hezky, ahoj," loučil se.

"Nashledanou, pane profesore," dodala Kimmy.

"Zítra nashle," rozloučil se profesor Birch, načež jeho syn ukončil hovor.

Brendan chvilku vypadal, jako by byl duchem nepřítomný. "Myslím, že už to začínám chápat," vypravil ze sebe.

"A co?" vyptávala se Kimmy.

"Myslím," podíval se na dívku Brendan,. "že vím, proč na tebe táta tolik zpozorněl. On ví, že tě Torchic má fakticky rád, a to jej ani nemáš u sebe moc dlouho. Teď už to vím taky. Mám takový pocit, že se dokážeš snadno spřátelit s každým pokémonem."

"Vypadá to tak," připustila Kimmy. Torchic není jediný, z koho jsem si udělala kamaráda.

"Teď už můžeme jen čekat," konstatoval Brendan, "než se naši pokémoni uzdraví. Mezitím si můžeme dát něco k večeři."

"Ale my nic nemáme," vymlouvala se Kimmy. "Tedy, já jsem si nic nebrala s sebou. Nemám ani peníze, abych si něco koupila."

"Najíme se tady ve středisku," uklidnil ji Brendan, "a přespíme tu v nějakém pokoji. Jídlo a dokonce i nocleh jsou ve středisku taky zdarma, aspoň teda pro trenéry pokémonů."

"No bezva," usmála se Kimmy. A zítra se můžeme vrátit domů v plné parádě!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama