"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

10.kapitola - Pro dobrotu na žebrotu

24. prosince 2010 v 23:12 | Jackie Decker |  Zoufalí a každý sám
avatar2
10.kapitola povídky Zoufalí a každý sám

Jelikož se nám Vánoční stránky příliš letos nevydařily, vkládám tedy FF vánoční dárek sem, kam právěm patří...

Věnováno: Kathrin Rowen a Belatrix Black

Draco je po mučení ve sklepení značeně rozhozený a nejen kvůli samotnému aktu k němuž došlo, ale i pro něco jiného. Má býát jeden z smrtijedů, ale tak proč je pořád na všechno sám? Proč mu nikdo nepomůže? Ale možná že by mohl. Někdo mu dokonce svou pomoc nabídne. Kdo ale přijde za Dracem na návštěvu, a jak jeho návštěva dopadne, to už si budete muset přečíst sami...


Pro dobrotu na žebrotu

"V nouzi poznáš přítele. Ovšem jen tehdy, zda ho poznat chceš…"
"Draco! Draco, jsi tam?" Matčin hlas zněl starostlivě.

To ho probudilo. Až teď, když zamžoural do světla a uviděl hůlku kterou ve spánku upustil si uvědomil, že vlastně ve svém pláči i usnul.

Buch… Buch…

"Ano, matko, jsem tady!" téměř zavrčel. Hlasivky mu po pláči stále ještě úplně nesloužily.

"Jsi v pořádku? Už jsi tam dvě hodiny a…" Dál už Draco matku nevnímal.

"Hmmm…!" vypravil ze sebe a chňapl po hůlce. Chtěl zamknout, ale jen ukázal na dveře, zjistil že je na nějaké čarování příliš slabý. Jeho ruka klesla.

"Nic mi neni, matko, ano?!" zaburácel ochraptěle. Jak dlouho už tu asi jsem? Uvědomil si že absolutně ztratil pojem o čase. No jo, dvě hodiny… Jakoby mu až zpětně došlo, co mu matka říkala…

Vstal a vzal za kliku dveří.

Matka tam stála a tvářila se ustaraně. Nebylo divu. Draco byl bledší než jindy, velké kruhy pod očima a zarudlé oči mu dodávaly téměř démonického vzhledu.

Už-už chtěla Narcissa Malfoyová synovi něco říct, když se náhle domem rozezněl zvonek.

Draco s sebou trhnul. Z jídelny nad schodištěm se ozval hlas strýce Rodolpha: "Jestli je to ta fůrie, co si říká moje žena, tak řekněte že nejsem doma!"

Narcissa sama vypadala, jakoby jí uletěly všechny včely, přesto však v sobě dokázala najít vnitřní sílu s níž nahodila kamennou tvář hrdé Blackové-Malfoyové a vykročila ke dveřím.

"Jdi se upravit Draco, v taktovém, stavu tě žádný host nesmí vidět!" Třásla se a její hlas se třásl stejně.

Draco kývl a vzal zavděk neznámému, ať to je kdokoliv, že jej vytrhl z nutnosti matce cokoliv vysvětlovat. Tak rychle jako nyní po schodech ještě nikdy nevyběhl. Vtrhl do vlastního pokoje jako by tam vrazilo tornádo, dveře hlasitě zabouchl a opřel se ně. Ani nepotřeboval zrcadlo, aby věděl jak mizerně teď musí vypadat...



Narcissa dole přistoupila ke dveřím a podívala se skrze sklo přes zahradu až k bráně na pozemky. Stála tam postava v černém, ale už podle držení těla to zcela jistě nebyla Bella. Dotyčný stál klidně. Jeho vlasy byly sice černé ale rovné a i na tu dálku se zdály mastné.

Severus… Srdce se jí rozbušilo vděčností.

"Neměj obavy, švagře, tohle je pro mne!" zvolala aby ji Rodolphus zcela jistě uslyšel a vyšla Snapeovi naproti.

Rodolphus si zatím v jídelně znovu přehodil nohu přes nohu, otočil stránku denního věštce a upil z šálku svého oblíbeného čaje.



Snape tam stál jakoby se nechumelilo. Pohledem zabloudil k Dracově pokoji, ale jen pro to aby se posléze podíval zpět na přicházející Narcissu.

"Ach, Severusi, jsem tak ráda že jsi přišel," řekla udýchaně, mávla hůlkou a brána se otevřela.

Snape jen zkřivil obličej do náznaku úsměvu. "Rád tě opět vidím, Narcisso, je Draco doma?"

"Proč?" téměř vyjekla.

"Nelekej se, chci s ním jen mluvit, nic víc." Snažil se ji uklidnit.

"A-ano, samozřejmě že ano, promiň," hlesla a vyzvala jej aby šel dál což se zcela zjevnou samozřejmostí i učinil.

"Ráda tě vidím," vydechla a objala ho, jako přítele, kterým pro ni v těchto těžkých časech byl. Nikoho jiného neměla, kdo by ji pochopil.

"V pořádku, Narcisso, měl bych jít za Dracem, proto jsem přišel, je u sebe?" zeptal se stroze a věcně jako vždy. Cissa se uklidnila a otřela slzy.

"J-jistě. Ano je u sebe, jen… Nechceš trochu vína? Zavolám ho…" Vykročili spolu směrem k dvoukřídlým dveřím.

"Bylo by lepší, kdybych s ním mohl mluvit osamotě," oponoval jí. Chápala to. Ale přijmout to bylo těžší. Na druhé straně byla přeci Malfoyová. Musela umět nést s hrdostí takové chvíle. Koneckonců Severus přišel na její žádost a její úpěnlivé prosby aby Draca ochránil. Dal jí Neporušitelný slib, co víc by od něj mohla ještě chtít?

"Rozumím." Polkla další vzlyk, vykouzlila svého patrona a vyslala jej k synovi se vzkazem, zatímco dělala doprovod svého hostu.



V hlavě Dracovi pořád ještě vířily splašené myšlenky po tom co se dělo ve sklepení. Kdo to může být? Neodolal a vykročil k oknu aby se podíval.

Snape! Sotva mu to došlo odstoupil od okna a dveřmi jeho pokoje prolétla krásná stříbrná labuř. Patron jeho matky.

"Draco? Přišel za tebou Severus, převlékni se prosím a očekávej ho, přijde za tebou nahoru, ano?" informoval jej matčiným hlasem. Ten se však zmohl jen na to aby zůstal konsternovaně stát, dokud se stříbrný patron nerozplynul.

Severus? Jako Snape? Za mnou…? Co po mě může chtít? Znamení zla na levém předloktí se mu opět ozvalo a on ucítil mravenčení v těch místech. Napadlo ho, že se snad nikdy nezahojí, ale neměl čas nad tím přemýšlet. Vzpomněl si na večer, kdy mu jej Pán zla vypálil, jak vyšel z chatrč a Snape na něj promluvil: "Tohle není hra, Draco!" Tak mu to řekl. Ještě teď jakoby mohl kdykoliv chce slyšet jeho ledový hlas. Po těle mu naskočila husí kůže.

Podíval se na sebe do zrcadla a už věděl proč se jeho matka tvářila rak ustaraně. Takhle mě nesmí vidět… Byl to okamžitý impuls. Jediným pohybem si stáhl košili a dvěma dalšími i kalhoty. Hůlkou otevřel skříň a vytáhl z ní jeden z domácích hábitů, které i přes svou, dalo by se říci strohost, podtrhovaly jeho důstojné postavení a chování k němuž byl veden. V rychlosti se opláchl, hlavně obličej, použil jednu ze svých voňavek a aby zahnal pachuť v ústech, i zubní pastu.

Sotva se pak stačil obléci do čistého, když Severus bez zaklepání, otevřel dveře jeho pokoje.

"Zdravím tě, Draco, neruším tě při něčem, že ne?!" zeptal se tiše, jedním z nebezpečných tónů jeho hlasu, které si obvykle šetřil pro Pottera a jeho kamarády. Draco si připadal jako v pasti, o to silněji ve chvíli, kdy Snape stejným způsobem jako před chvíli on sám práskl dveřmi jediným pohybem hůlky.

Polkl.

"Ne, profesore," vydechl omámeně a ustoupil o krok vzad, kde zavadil o postel a jen tak-tak na ni nespadl.

Snape se pousmál.

"Jsi v pořádku? Jak se cítíš?" zeptal se ho téměř s otcovským zájmem.

To už Draco vůbec netušil co si má myslet. V hlavě sám sobě vyhuboval, že teď a tady by si snad měli být rovni, ale zároveň si moc dobře uvědomoval jaká je propast mezi nimi. Ano, teď není ve škole. Nemusí tak Snapeovi říkat. Koneckonců je to rodinný přítel, tedy alespoň byl, dokud v tom jeho otce na ministerstvu kouzel nenechal!

Ano, přesně to potřeboval aby se narovnal a stanul mu čelem. Ačkoliv úzkost v hrudi ho neopouštěla.

"Jsem v naprostém pořádku, samozřejmě!" odsekl mu.

"Opravdu? Tak to jistě máš už nějaký, plán, že?" zasmál se Snape pohrdlivě což jej popudilo ještě víc.

"Ano!" vyštěkl. "Samozřejmě, že mám plán! Proč bych ho neměl mít? A je to dobrý plán abyste věděl!" Mimoděk nahmatal v hábitu svou hůlku. Ne, nechtěl ji použít, neměl by šanci, ale…

"Opravdu? To mne zajímá," začal Snape, přestal si prohlížet pootevřené dveře jeho umývárny a zahleděl se přímo jemu do očí.

Draco se chvěl. Věděl, že musí myslet na něco jiného, že nesmí dovolit aby se mu dostal do hlavy…

Podíval se na skříň, kterou v tom spěchu zapomněl zavřít a se srdcem až někde v krku k ní vykročil aby tak učinil alespoň nyní.

"Ale já vám ho neřeknu!" chtěl aby to znělo důrazně, ale vlastní hlas mu lehce zakolísal. Přeci jen. Žádný opravdový plán ve skutečnosti vůbec neměl. Jediné co měl, byl nápad s rozbitou rozplývavou skříní o níž netušil kde ji hledat, natož jak ji opravit, nebo jak by se toho dalo vůbec opravdově využít.

A už vůbec se s něčím takovým nechtěl svěřovat právě Snapeovi.

"Draco." Chytil jej profesor za paži. "Měj rozum, Draco. Jsi jenom student. Jestli máš plán, řekni mi ho. Můžu ti pomoct…" našeptával mu. Kdyby se Draco opravdu podíval do jeho tváře, musel by v ní vidět starost, musel by cítit lehké chvění jeho ruky, která ho svírala, musel by v těch temných očích číst zájem…

Jenže Draco se po něm ohlédl jen úkosem a nic z toho doopravdy vidět nechtěl. "Pomoct? Nepotřebuju VAŠÍ pomoct!" odsekl a vymanil se z jeho sevření. "Kde ste byl když otec potřeboval pomoc, hm?! Poradím si sám! Já to dokážu… Vybral k tomu !" Zavřel skříň prudčeji než původně chtěl, ale nezáleželo mu na tom. Jediné co teď opravdu chtěl, byl klid. Alespoň chvilka nerušeného klidu, bez obav a neustálého strachu.

"Poslouchej mě!" vyjel na něj Snape, prudce ho popadl, otočil a přimáčkl zády na skříň. "Myslíš, že o to mi jde, hm?! Vyšachovat tě z JEHO přízně? Blázníš? Tvůj otec byl paličatý hlupák, který nedokázal ve velké přesile zvládnout pár dětí. To se stalo na ministerstvu! Kde jsem byl? Víš moc dobře, kde jsem byl! V Bradavicích! Nebo jsi zapomněl na večer, kdys pomohl Umbridgové chytit Pottera s celou Brumbálovo Armádou?" Ne, Draco na ten večer nezapomněl. Přesto měl ale chvílemi pocit, že se snad vůbec nikdy nestal a že Snape mohl udělat víc…

"Brumbál je veliký čaroděj. Ani sám Pán zla, ho nedokázal tu noc porazit! Co myslíš, že svedeš ty, hm?! Tak přemýšlej, Draco!" Pustil ho, otočil se, odstoupil dva kroky a ohlédl se po něm zpátky. Draco jen tak-tak držel další slzy. Sám nevěděl jestli víc zoufalství, nebo vzteku. Ani jedno z toho se mu nelíbilo.

"Obviňuješ mě? Že jsem v tom tvého otce nechal?! Já se ale nemohl hnout ze svého místa. Brumbál by měl podezření a moje místo v Bradavicích je pro Pána zla životně důležité! Ale co třeba tvoje teta? Belatrix tam s Luciusem byla! Mohla mu pomoct, ale co udělala?" To už bylo na Draca příliš. Brunátněl už když urážel jeho otce, ale teď když si dovolil ještě sáhnout i na jméno tety Belatrix…

"Utekla!" dodal ještě Snape. To už měl Draco hůlku v ruce.

"Crucio!" zahřměl, jako už jednou ten den. Severus však jeho kletbu odrazil…

"Expel - " Než dořekl, sám byl bez hůlky. Snape jakoby vůbec nepotřeboval slova. Draco zůstalsám proti svému učiteli a jeho hůlka se válela u protivníkových nohou.

"Tak Cruciatus… Měl bys být opatrnější ve volbě kouzel, která používáš, NEMYSLÍŠ?!" To už Snape skoro zuřil. Vůbec se mu nelíbilo kam Draco spěje.

"Co je vám do toho jaká kouzla používám?!" zkusil znovu odseknout. Třásl se. Srdce mu bilo v hrudi jako splašené a slzy vhrkly do očí.

"Copak to nechápeš?! Nevidíš, že všechno teď závisí na tobě? Nikdo nesmí nic poznat, nikdo nesmí nic vědět… Jestli budeš metat zakázané kletby na všechny strany jak potom utajíš, kdo jsi?!" kladl mu Snape na srdce. Na to srdce, kterému Draco teď absolutně nerozuměl.

Neodpověděl. Oči měl rozšířené, tvář brunátnou vztekem a zlobou. A Snape pochopil, že tady a teď, s ním víc nezmůže.

"Jsem na tvé straně, Draco, uvědom si to," řekl mu ještě, zdvihl hůlku, kterou mu podal, otočil se a odešel. Plášť za ním šustil po podlaze a Draco tam stál,. Dokud dveřmi jeho pokoje celý neprošel a nezavřel je. Teprve, když si byl opět jistý že je sám svalil se do peřin. Neplakal. Tentokrát ne. Jen ležel, třásl se a pokoušel se uklidnit a přemýšlet. Potřebuje se přece naučit zakázané kletby, ne? Vždycky se chtěl učit černou magii, chtěl chodit do Kruvalu a ne do Bradavic… Jenže tohle bylo jiné. Byl v pasti. Ať chtěl, či nechtěl na Snapeových slovech bylo něco pravdy a to mu teď vrtalo hlavou. Třeba se opravdu nemohl dostat z Bradavic… Proč vlastně teta utekla a otci nepomohla? O ní všichni věděli kdo je, ještě před tím… Nechtěl tak přemýšlet, ale mozek si někdy dělá co sám uzná za vhodné.

A pak uslyšel z haly dole hlasy. Srdce se u ještě úplně neuklidnilo a už ho opět vytrhla do přítomnosti hádka tety Belly a Snapea.

Vstal ale pak si řekl, že vlastně ani nechce vědět co se děje tam dole. Ne, nechtěl teď vůbec nikoho vidět.

"Colloportus!" čarovně zamknul dveře a znovu se posadil čelem k nim. Zdálo se, že tenhle den ještě zdaleka není u konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 25. prosince 2010 v 10:13 | Reagovat

Tohle byla geniální kapča, mě se moooc líbilo, jak se Belly zastal, jak byl tak neskutečně hajsavej, když o ní Sev mluvil :-D Prostě úža, moooooooooc se těšim na další kapču :-) Doufám, že bude brzo :-) ;-)

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 25. prosince 2010 v 10:40 | Reagovat

Jsem ráda že seti kapitola líbí... :) Ano to jak se zastal tety je vcelku docela dobrý prvek si myslím, i když já se na to dívám spíš z toho praktickéo úhlup ohledu :-) . Každopádně pro příští kapitolu mám plán, ale musím si urvat chvilku na jeho sepsání a potřebuju k tomu kecat s tebou po skypu, protože to mi hrozně pomáhá, ještě kdybych měla skype i na Kathrin to by mi taky pomohlo :-D

3 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 25. prosince 2010 v 11:29 | Reagovat

Jo? :-D No, na skypu jsem skoro furt :D
Ps: Taky Veselé Vánoce přeji :-)

4 Jackie Decker Jackie Decker | 25. prosince 2010 v 13:29 | Reagovat

Já vím že jop, ale já tam těd moc nejsem... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama