"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

5.kapitola - Společníci na cestách

4. července 2011 v 9:21 | Captain George Zappy |  Pokémon: Tři živly


5. kapitola povídky Pokémon: Tři živly.

Kimmy po obědě a určitých přípravách vyráží s Brendanem na společnou cestu. Jejich prvním zamýšleným cílem je návrat do Oldalu. Co se stane během putování do městečka? Co Brendan zamýšlí učinit v pokémonském středisku? A co všechno si mladí trenéři ještě musí zajistit?


Společníci na cestách


Poté, co se naobědvala, vyprávěla Kimmy své mámě o tom, co se dělo včera odpoledne a dnes v laboratoři profesora Birche. Ukázala jí přitom svůj vlastní pokédex. Konečně se pak odvážila zeptat, jestli by se mohla vydat na pokémonovou cestu.

"Takže ty opravdu chceš jít za dobrodružstvím?" řekla její matka a pousmála se. "Vidím, že jsi opravdu po svém otci."

"Smím tedy, prosím?" naléhala Kimmy.

"No," přemýšlela máma, "jestli si to opravdu přeješ... tak ti v tom nebudu bránit. Koneckonců tak budeš poznávat spoustu nových věcí. A opravdu půjde Brendan s tebou?"

"Jasně," ujišťovala ji Kimmy, "vždyť už teď jsme tým."

"To je dobře," pokývala máma hlavou. "Tvůj nový kamarád ti určitě poradí a pomůže v mnoha věcech. Mimoto, už víš, co všechno budeš potřebovat?"

Kimmy si začala vybavovat vše, co jí na cestu doporučil profesor Birch. "Tak... mám si s sebou vzít spacák," začala vypočítávat na prstech pravé ruky, "náhradní oblečení, nějaký velký ubrus a ještě misky, do kterých bych měla sypat jídlo pokémonům. Další věci si prý můžu koupit v obchodech pro trenéry pokémonů..." zarazila se, "jenže... na to nemám peníze."

"S tím bych ti mohla pomoct," vstala máma ze židle, "jen mi dej chvilku." Vzala si kabelku a chvíli se v ní přehrabovala. Vytáhla z ní nějaké peníze a podávala je své dceři. "Beztak se už blížil čas, abys dostala kapesné," pousmála se.

Kimmy nijak neskrývala své nadšení. "Jé, moc ti děkuji, mami," zajásala. Vzala si peníze a dala je do své ledvinky.

"Tohle bychom měli," konstatovala máma, "teď to ostatní. Jdi nahoru, vezmi si batoh a dej si do něj náhradní oblečení. Já mezitím najdu spacák po tátovi a ten ubrus."

"Už jdu na to," vstávala Kimmy ze židle. Vyšla po schodech nahoru do svého pokoje, aby se připravila.

Zhruba za deset minut sestoupila Kimmy zpátky do obýváku, tentokrát s červeným batohem v pravé ruce. Na pohovce spatřila složený ubrus a také tmavě červený spacák.

"Dej si ubrus do batohu," řekla jí máma, "na ten si pak přivaž spacák. S miskami ti bohužel nepomůžu, žádné jsem nenašla."

"Aha," pronesla Kimmy, strkajíc ubrus do batohu, "to si je teprve budu muset koupit."

"Ale jinak jsi perfektně připravená na cestu," povzbudila ji máma. "Jen bych tě chtěla o něco poprosit."

"A o co?" optala se Kimmy, přivazujíc spací pytel na batoh.

"Zavolej mi občas domů," požádala ji máma. "Chtěla bych vědět, jak si vedeš a jestli jsi v pořádku.
Buď opatrná, prosím tě. A kdyby se něco stalo, můžeš kdykoliv přijít sem."

"Mami," usmála se Kimmy a nasadila si batoh na záda, "nemusíš se o mě bát. Určitě ti zavolám, slibuji."

"Tak se měj krásně a šťastnou cestu," popřála jí máma. "Bude se mi po tobě stýskat."

"Mě po tobě také, mami," řekla Kimmy. "Tak ahoj," rozloučila se a opustila svůj nový domov.

Jakmile vyšla z domu, rozhlédla se Kimmy po Brendanovi, nikde ho však neviděla. Za chvilku ale chlapec vyšel před svůj dům. I on měl na zádech batoh, na který si přivázal vlastní tmavomodrý spacák.

"Tak jsi připravená?" otázal se Brendan.

"Já můžu vyrazit," odvětila Kimmy. "Co ty?"

"Taky," přikývl Brendan, "ale raděj půjdu pěšky, abys mi nezáviděla," podotkl s mírným úšklebkem. Kimmy se přes to přenesla s úsměvem. Nyní mohli konečně vyrazit.

Chlapec a dívka se vydali na sever z městečka k cestě 101. Na severním kraji Littlerootu se potkali s malou holčičkou, kterou již Kimmy znala ze včerejška.

"Ahoj, kam jdete?" zeptala se holčička.

"Ahoj, míříme do Hoennské ligy," odpověděl jí Brendan. "Chceme se stát nejlepšími trenéry pokémonů."

"Taky si chceme chytit nějaké další pokémony," dodala Kimmy.

"Jdete chytat pokémony? Tak hodně štěstí," popřála jim holčička. "Chtěla bych už být jako vy. Já ale ještě nemůžu mít vlastního pokémona."

"Neboj, jednoho dne se dočkáš," povzbudil ji Brendan. "Zatím se tu měj," řekl na rozloučenou a pokračoval s Kimmy dál.

"Ahój," zamávala jim holčička.

Mladí trenéři se vydali podél cesty 101 směrem k městečku Oldale. Kimmy se stejně jako včera držela nedaleko od silnice, aniž by se snažila jít hlouběji do lesa. To po nějaké době začalo být Brendanovi podezřelé. Bojí se nebo co?

"Ty nechceš jít víc do lesa?" osmělil se zeptat chlapec. "Takhle ale žádného pokémona nemusíš chytit," ušklíbl se.

"Víš," vysvětlovala Kimmy, "když jsem tudy šla včera, potkala jsem jednoho pokémona. No a -" nedořekla, protože právě zahlédla ten samý mohutný strom, u kterého se včera setkala s housenkovitým pokémonem.

"A?" vyzvídal Brendan. "Co bylo?"

"Vidíš ten strom?" ukázala Kimmy na dřevinu a přistoupila trochu blíže. "Přesně tady jsem se s tím pokémonem setkala."

"Vůbec tě nechápu," zamumlal Brendan a podíval se na strom. Copak si myslí, že ho tu potká znovu? I když... ono záleží na tom, co to bylo za druh.

Kimmy se podívala pořádně do koruny stromu, jestli zde náhodou neuvidí svého přítele ze včerejška. A skutečně - na jedné větvi zahlédla housenkovitého pokémona. Ale... opravdu je to ten samý? Je jen jediný způsob, jak to zjistit... "Ahoj, kamaráde!" zavolala na pokémona.

Nyní se i Brendan zadíval na housenkovitého pokémona, který najednou projevil známky radosti a pak se začal posunovat po kmeni stromu k zemi. "Je to on," vzdychla šťastně dívka.
Wurmple? divil se Brendan. "Takže tys včera viděla tohohle Wurmpla?" promluvil nahlas. A proč ho vlastně nazvala kamarádem?

"Co?" podivila se zase Kimmy. "Takhle se jmenuje?"

"Jasně že jo," řekl Brendan, "jen se zeptej pokédexu."

Dívka vytáhla ze své ledvinky pokédex a rozevřela jej. Pak s ním namířila na pokémona, který již slezl ze stromu a začal se k ní přibližovat.

"Wurmple, housenkovitý pokémon," promluvil pokédex syntetickým ženským hlasem. "Jeho pět párů nohou je vybaveno přísavkami, se kterými může lézt i po skle, aniž by uklouzl. Živí se listím na větvích stromů. V případě ohrožení se brání jedovatými žihadly a lepkavým vláknem, které vystřeluje z úst." Přístroj navíc ukázal, že Wurmple je hmyzí typ pokémona.

Kimmy opět schovala pokédex právě ve chvíli, kdy už byl Wurmple těsně u ní. "Ráda tě zas vidím," přiklekla k němu a natáhla jeho směrem pravou ruku. Wurmple vylezl na dívčinu dlaň a pak se začal po její paži sunout až na rameno.

"Páni," usmála se Kimmy a předpažila pravou ruku, "ty jsi ale přítulný."

"Wurm-ple!" řekl spokojeně pokémon.

Podržte mě, otevřel pusu Brendan, on se s ní fakticky kamarádí! Ale vždyť to je přece divoký pokémon! Ze svých zkušeností věděl, že divocí pokémoni umí být nepřátelští, když brání své teritorium. "Er... dávej bacha na ta žihadla," upozornil dívku nejistým hlasem.

"Neboj se," mrkla Kimmy na chlapce a pohladila pokémona volnou rukou, "tenhle Wurmple mi nechce ublížit, vím to jistě."

"Wurm-ple!" přitakal pokémon.

"Wurmple," oslovila dívka pokémona, "vydala jsem se tady s Brendanem do světa a... tak mě napadlo... jestli bys nechtěl jít s námi? Můžeme si najít nové kamarády a užít si spoustu legrace."

Wurmple jakoby znehybněl, dívajíc se usměvavé dívce do očí. Po chvíli, která dětem začala připadat nekonečná, nakonec zavrněl a pokýval hlavou na souhlas.

"Jé, děkuji ti," vzdychla šťastná Kimmy. Vzápětí hmátla levou rukou do ledvinky a vyndala z ní prázdný pokébal. Nechala jej zvětšit, namířila jím na pokémona a přistrčila jej blíž k němu. "Prosím, vlez si do tohohle pokébalu," řekla mu.

Wurmple se během několika sekund dotkl hlavičkou tlačítka na pokébalu. Ten se dívce otevřel v ruce. Současně s tím se pokémon změnil na formu červené energie, ve které pak vstoupil do pokébalu, který se následně zase zavřel. Pokébal se začal dívce třást v ruce a jeho tlačítko se rozblikalo červenou barvou.

Kimmy byla značně nervózní. Přeci jen to bylo poprvé, co se pokoušela získat nového pokémona. S Wurmplem se sice spřátelila, ale přesto si nebyla úplně jistá, jestli se tenhle pokémon opravdu nechá chytit, takže s určitou dávkou obav a naděje upřeně sledovala třesoucí se pokébal. Ten se nakonec za chvilenku přestal hýbat a jeho tlačítko zhaslo.

Kimmy v sobě pocítila velikou radost. Ono to vyšlo! Napřáhla levou ruku s pokébalem před sebe a rozkročila se. "To je bezva!" zvolala triumfálně, "získala jsem Wurmpla!" Pak se začala samým štěstím smát.

Brendan byl jako u vytržení. Měl s chytáním pokémonů vlastní zkušenosti, proto ho zaráželo, proč Wurmple s dívkou vůbec nezápasil. Mohl si nechat jen zdát o takhle jednoduchém získávání dalších pokémonů. Já to nechápu. Jak se jí to mohlo povést?

"Vidíš, Brendane?" chichotala se Kimmy a přistrčila pokébal k chlapcově obličeji. "Konečně jsem taky chytila pokémona."

"No... tak to ti gratuluju," pronesl zkroušeně Brendan a začal kráčet dál směrem k Oldalu.
Kimmy ztuhl úsměv na tváři. Chlapcova reakce jí přišla dost podezřelá. Zmenšila pokébal se svým novým pokémonem a schovala jej do ledvinky. Pak srovnala krok s Brendanem, který na první pohled nevypadal, že by měl radost z jejího úlovku. Co je mu?

"Copak je?" ptala se Kimmy Brendana při další cestě. "Ty nemáš radost, že mám nového pokémona?"

"Ale to jo," odvětil zamyšlený chlapec, "jen mi nejde na rozum, jak to, že to šlo tak... snadno. Proč byl tak ochotnej se k tobě přidat?"

"To bude nejspíš tím," vysvětlila Kimmy, "že jsem mu včera pomohla."

"Jo, fakt?" divil se Brendan, "Ale s čím?"

"Když jsem ho viděla poprvé," vyprávěla Kimmy, "tak ho napadl nějaký ptačí pokémon. Zachránila jsem ho s Torchicovou pomocí. A takhle se mi tedy odvděčil," sáhla pravačkou na svou ledvinku.

"Ty máš teda kliku," řekl Brendan. "Mě osobně žádnej pokémon nikdy neudělal své chycení takhle snadné. To ti -" nedořekl, protože mu najednou něco došlo. "Počkat! Tys s tím ptačím pokémonem zápasila předtím, než jsme se my dva utkali?"

"Máš pravdu, je to tak," potvrdila Kimmy.

Brendan si povzdechl a sklonil hlavu. "Tím spíš chápu, proč jsi mě napoprvý porazila," zamumlal. "Ty a Torchic jste před naším zápasem nabrali nějaké zkušenosti navíc. Začínám si vedle tebe připadat jako slaboch," ztišil svůj hlas.

"Ale vůbec ne," povzbuzovala ho Kimmy, "ty jsi přece dobrý trenér. Máš spoustu znalostí, které mi opravdu chybí. A také jsi chytil spoustu pokémonů."

"Spoustu, to bych neřek'," děl Brendan. Pak najednou dostal nápad. "Ale na něco jsi mě teď přivedla."

"A na co?" ptala se Kimmy.

Brendan se už vůbec netvářil rozmrzele, dokonce se pousmál. "To ti ukážu až ve městě v pokémonském středisku."

V městečku Oldale se děti vydaly do pokémonského střediska. Sotva vešly dovnitř, namířily si to rovnou k videofonům.

"Chceš znovu zavolat tátovi?" optala se Kimmy zvědavě.

"Jasně," odvětil Brendan, který už vyťukával telefonní číslo do Birchovy laboratoře, "budu od něj potřebovat pokémona.

Jak to asi myslí? zamyslela se udivená dívka. Nestačila se však nahlas zeptat, neboť už bylo navázáno spojení. Na monitoru se objevila tvář profesora Birche.

"Ahoj, tati," pozdravil Brendan.

"Zdravím vás, pane profesore," přidala se Kimmy.

"Ahoj, děti," odpověděl jim Birch, "tak co potřebujete teď?"

"Tati, prosím tě," povídal Brendan, "mohl bys mi sem do střediska poslat Taillowa? Chtěl bych ho trénovat pro zápasy v Pokémonu, jestli ti to nevadí."

Cože? divila se znovu Kimmy. Jak by mohl poslat pokémona z laboratoře až sem?

"Mě to vadit nebude, chlapče," pousmál se Birch, "a tvému Taillowovi jistě také ne. Alespoň se lépe poznáte. Dej mi minutku, připravím ho na transport," řekl a poté zmizel z obrazovky.
Kimmy se zvědavě podívala na svého kamaráda. "O čem jste to mluvili?"

"Koukni se na transportér vedle videofonu," poradil jí Brendan.

Kimmy si prohlédla přístroj nalevo, kterého si předtím pořádně nevšimla. Byl přidělaný ke zdi stejně jako videofon a skládal se ze zvláštního podstavce, nad kterým bylo umístěno nějaké neobvyklé zařízení. "Jak to funguje?" zeptala se.

"Princip je jednoduchý," vykládal Brendan. "Položíš zvětšený pokébal, ať už s pokémonem nebo jen tak prázdný, na podstavec a pak zapneš transportační zařízení stiskem tlačítka na tom podstavci. Transportér zkonvertuje pokébal na nějakou formu energie. Ta se rychlostí světla přemístí k druhýmu transportéru, který se nachází na straně člověka, kterýmu zrovna voláš. Transportér je totiž propojený s videofonem. Pokébal se u příjemce zase zhmotní."
Tomu moc nerozumím, pomyslela si Kimmy.

Přístroj najednou začal vydávat zvláštní zvuky a hned nato z transportéru vyletěl bílý energetický paprsek. Ten dopadl na podstavec, kde začal nabývat tvaru koule. Za okamžik záře ustala a na podstavci byl vidět zvětšený pokébal.

"To je úžasné," vydechla ohromená Kimmy, když si Brendan vzal pokébal do ruky.

"Jak to dopadlo?" ozval se profesor Birch, který se opět ukázal na obrazovce.

"Přenos proběh' v pořádku," pousmál se Brendan a ukázal svůj pokébal. "Moc ti děkuju, tati."

"Není zač," řekl Birch a sklouzl pohledem na dívku. "Daří se ti, Kimmy?"

"Báječně," odpověděla Brendanova kamarádka, "už mám nového pokémona, Wurmpla."

"To je skvělé," pochválil ji Birch. Pak se zatvářil, jako by si na něco vzpomněl. "Jestli je to všechno, tak mě teď musíte omluvit, potřebuji se podívat na pokémony na pozemku. Mějte se."

"Tak ahoj," rozloučil se Brendan a ukončil hovor. Poté schoval pokébal do kapsy.

Mladí trenéři přešli od videofonů k pultu. U něj čekal nějaký kluk v šortkách, tričku a s kšiltovkou na hlavě. Všechno oblečení měl v zelené barvě. Právě se k němu vracela sestra Joy.

"Co uděláme teď?" ptala se Kimmy kamaráda.

"Přece vyřídíme naši registraci," odpověděl Brendan. "Sestro Joy?"

"Okamžik," zarazila ho sestra a podala zeleně oblečenému klukovi pokébal. "Tvůj Treecko je zcela zdráv, Thomasi."

"Děkuju vám, nashle," řekl vděčný kluk, schoval si pokébal do kapsy a odešel pryč.

Sestra Joy se obrátila ke Kimmy a Brendanovi. "Takže se chcete zaregistrovat do Hoennské ligy?"

"Přesně tak," řekl Brendan.

"Dobrá," přikývla Joy, "půjčte mi své pokédexy."

Kimmy a Brendan vytáhli své pokédexy a podali je sestře. Ta s nimi pak přešla k počítači a začala vyřizovat registrace.

"Brendane," navrhovala Kimmy, "až tohle bude hotovo, co kdybychom zašli do obchodu kvůli zásobám na cestu?"

"To jsem taky plánoval," řekl Brendan. "Hodilo by se nějaké jídlo pro nás a pokémony. Musím si ještě přikoupit pár léků a možná ještě něco navíc."

"To já taky potřebuji ještě něco," uvažovala Kimmy, "Nejen zásoby jídla, pití a léků, ale také nějaké misky na pokémoní jídlo. Doma jsme žádné nenašli."

"Můžeš být v klidu," prohodil Brendan, "v obchodech pro trenéry pokémonů se misky prodávají taky."

Kimmy se začala cítit trochu klidněji. Takže nakonec budu mít opravdu všechno.

V tu chvíli se sestra Joy vrátila zpátky k dětem. "Už je to hotové," podávala jim pokédexy. "Nyní už můžete vyzývat trenéry stadionů na zápasy o ligové odznaky."

"Děkujeme," řekly děti a převzaly si pokédexy. Brendan se poté přímo zeptal: "Kde bychom našli nejbližší stadion?"

"To se musíte vydat na západ po cestě 102," řekla Joy. "Dostanete se tak do města Petalburg, kde, pokud si dobře vzpomínám, začal působit nový trenér stadionu, Norman."

"To je můj táta!" okamžitě vyhrkla nadšená Kimmy. To je úžasná náhoda!

"Tak tohle bude zajímavý," pronesl Brendan.

"To jistě, pokud s ním chcete zápasit," podotýkala Joy. "Slyšela jsem, že je velice dobrý. Budete potřebovat víc než jen štěstí, abyste ho porazili."

"Ještě jednou díky," pousmál se Brendan. "Nashledanou," řekly děti sborně a pak se odebraly ke dveřím ven.

Od střediska se Kimmy s Brendanem vydali k obchodu pro trenéry pokémonů. Oba cestou přemýšleli o svém budoucím setkání s dívčiným otcem. Na jedné straně se velice těšili, na straně druhé je ovšem tížily obavy, jestli vůbec budou schopni jej porazit v pokémonovém zápasu.

"Náhodou nevíš," promluvil Brendan, "co můžem' od tvýho táty očekávat?"

"Promiň," pronesla Kimmy, "ale v tomhle nám nedokážu pomoci." Vždyť to může být úplně cokoliv. Já ani nevím, jaké pokémony má...

"Škoda..." přemýšlel chlapec, "já vím jenom to, že trenéři stadionů obvykle vystavujou vyzyvatele všelijakým situacím, které mohou v zápase nastat. Tím spíš se v Petalburgu budem' muset dobře připravit. Vytrénovat naše pokémony nebude zrovna nejsnazší." Ohlédl se na dívku. "Ale my si nějak poradíme, že jo?" mrknul na ni a pousmál se.

"Snad ano," odpověděla dívka a rovněž se usmála. To už oba vstupovali do obchodu, kde si chtěli nakoupit tolik potřebné zásoby. Raději nechám Brendana, ať vybere to, co potřebujeme...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama