"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

7.kapitola - Bázlivost na druhou (1.část)

8. června 2012 v 10:57 | Captain George Zappy |  Pokémon: Tři živly
7. kapitola Tří živlů. Uznávám, že tahle kapitola nejspíš není bůhvíjak kvalitní, ale chybí mi nápady na předělání. Zatím ji tedy nechám v současném stavu.

Třetí den začíná celkem nevinně, ale to je pouze zdánlivé - neobejde se totiž bez komplikací. Co má vlastně Kimmyin Wurmple za problém? Dokážou to jeho trenérka a Brendan vyřešit na místě?

Později se mladí trenéři konečně dostanou do města Petalburg, kde mají v úmyslu setkat se s Normanem. Jak toto dopadne? A jakou pomoc Kimmy a Brendan poskytnou klučinovi, který se má brzy odstěhovat z města?

Bázlivost na druhou



Kimmy se další den probudila současně s tím, jak na její tvář dopadly první sluneční paprsky. Pomalu se posadila a protáhla se. Cítila se svěží jako nikdy předtím. Připadalo jí, jako by ten spánek na čerstvém vzduchu byl pro ni blahodárný.

Opodál seděl již oblečený Brendan na ubrusu a vytahoval ze svého batohu jídlo pro sebe i pro pokémony včetně misek. Povšiml si, že jeho kamarádka je již vzhůru. "Ahoj, Kimmy," řekl jí chlapec, "vyspala ses dobře?"

"Jasně, díky," pousmála se dívka, "cítím se skvěle." Vylezla ze spacáku a začala na sebe navlékat své oblečení. Vlastně víc než skvěle... skoro bych řekla, že je to lepší než ve středisku.

Brendan nasypal do misek tuhou pokémonskou stravu z plechovek. Poté sáhnul pro pokébaly a zvětšil je, načež je rozhodil se slovy: "Pojďte se najíst!"

Na chlapcově ubrusu se zhmotnil Mudkip společně s jistým ptačím pokémonem, na nějž se Kimmy překvapeně zahleděla. Byl jí velmi povědomý svou převážně modrou barvou peří, červenou hrudí a maskou na tváři a také dvěma ostrými ocasními pery. No tohle... vždyť proti takovému pokémonovi jsem předevčírem bojovala... Jakže se jmenuje?

Pokémoni si vyměnili pohledy a přistoupili k miskám, ze kterých začali jíst. Brendan je malý okamžik sledoval, jak jim chutná. Pak sklouzl pohledem na kamarádku, která stále zírala na jeho létajícího pokémona. Co jí je? divil se.
"Vidíš snad něco na mém Taillowovi?" zeptal se Brendan nahlas.

"Takže tohle je Taillow?" optala se Kimmy a vzala si do ruky pokédex, kterým pak namířila na ptačího pokémona.

"Taillow, drobný vlaštovčí pokémon," sdělil přístroj. "Přestože je nevelký, odvážně se postaví jakémukoliv protivníkovi, přičemž nebere ohled na jeho sílu a vzrůst. Někdy se může cítit osaměle, což se projevuje tím, že v noci hlasitě naříká." Šlo o normálního létajícího pokémona.

"Takže..." pravila Kimmy, schovávajíc svůj pokédex, "ten pokémon, před kterým jsem ochránila Wurmpla, byl divoký Taillow."

"To asi jo," usoudil Brendan a shromáždil pokébaly k sobě. "V okolí Littlerootu se mi nepovedlo zahlídnout jiné druhy ptačích pokémonů." Vzápětí se zakousl do vlastní snídaně.

Kimmy otevřela svůj batoh, aby mohla vyndat vlastní zásoby jídla. Nakonec vytáhla misky a položila je kolem sebe. Poté vzala do rukou plechovky s tuhou pokémonskou stravou a poprvé si je pozorně prohlédla. Na jedné z nich bylo vyznačeno, že je vhodná pro ohnivé pokémony. Druhá pak obsahovala krmení pro hmyzí druhy pokémonů.

"Neboj se," promluvil s plnou pusou Brendan, který stále sledoval svou kamarádku, "vybíral jsem pečlivě. Pro pokémona je nejvhodnější taková strava, která odpovídá jeho typu."

Takže... chápala Kimmy, jedna je dobrá pro Torchica a ta druhá pro Wurmpla... Nasypala trochu pokémonské stravy do misek a pak z ledvinky vytáhla pokébaly. "Torchicu, Wurmple, máte tady snídani," řekla a nechala pokébaly otevřít ve svých rukou. U misek se poté objevili její pokémoni.

Wurmple se okamžitě přesunul k misce se svým jídlem a začal jíst. Torchic se však místo snídaně začal nejprve věnovat Mudkipovi s Taillowem. Pozdravil je a oni mu odpověděli. Nato si začali mezi sebou povídat.

"No tak, Torchicu," usmála se Kimmy, berouc do ruky kus pečiva, "nezapomeň na své jídlo."

Wurmple se ohlédl na skupinku pokémonů. Teprve teď si pořádně všiml, že je mezi nimi nějaký Taillow. Vzápětí začal vyděšeně kňourat a třásl se po celém těle.

"Hele, co je mu?" otázal se udivený Brendan.

"To já nevím," odvětila Kimmy. Z čeho asi může mít strach?

Torchic, Mudkip a Taillow se jako jeden muž otočili na Wurmpla. Sotva ten se podíval létajícímu pokémonovi do očí, úplně se přestal ovládat. Obrátil se k nejbližšímu stromu a začal rychle šplhat nahoru po kmeni za stálého vydávání ustrašených zvuků.

"Wurmple, co to děláš?" volala na něj překvapená Kimmy. "Vrať se zpátky dolů!"

Housenkovitý pokémon se zastavil na jedné větvi a zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. "Proč mě nechceš poslechnout?" zabědovala jeho trenérka.

"Tohle fakt nechápu," zamrkal Brendan. "Já tady nevím o ničem, co by ho mohlo děsit. Ledaže... by to byl někdo z našich pokémonů, to je asi jediná možnost."

"Myslíš?" ohlédla se Kimmy na ostatní pokémony. Znovu se upřeně podívala na Taillowa. Co když je to právě kvůli němu...? "Taillowe, pokus se Wurmpla uklidnit," řekla pokémonovi.

Taillow zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Pokusil se opatrně přiblížit k Wurmplovi, jenže ten před ním bázlivě couval. Dokonce se schoval za kmen stromu tak, aby na něj ptačí pokémon neviděl.

"Kruci," vyklouzlo Brendanovi z pusy, "takže Wurmple se bojí mého Taillowa."

"Ano... a možná už vím, proč se tak chová," ohlédla se Kimmy na kamaráda. "Ten divoký Taillow, před kterým jsme ho já a Torchic zachránili, mu dost ublížil. Wurmple se musel moc bát..." odmlčela se na chvilku. "A bojí se i teď, protože si možná myslí, že tvůj Taillow mu chce ublížit také."

"To celkem dává smysl," musel uznat Brendan. "Ale jak ho přesvědčíme, že můj Taillow je kamarád?"

"Nemám zdání," vzdychla Kimmy.

"Já taky ne," přemýšlel Brendan. "Můžeme udělat jen jednu věc, ale fakt se mi to nelíbí... budeme muset ty dva držet od sebe, aspoň na nějakou dobu."

"Byla bych radši, kdyby se spřátelili," pronesla Kimmy, "ale zrovna teď nevím, jak to udělat. Chudáček Wurmple..." litovala svého pokémoního kamaráda.

"Hej, Taillowe," zavolal Brendan na létajícího pokémona, "vrať se zpátky k jídlu. Tohle nemá cenu."

Taillow se ve vzduchu obrátil a zaletěl zpátky k miskám s pokémonskou stravou. Znovu se přitom zapovídal s Torchicem a Mudkipem, nicméně z jejich rozhovoru jakoby vymizela veselost. Wurmple se na ně opatrně kouknul zpoza kmene stromu a pak sklouzl pohledem na svou trenérku.

"Tak už pojď dolů, Wurmple," vyzvala pokémona Kimmy. "Nic se ti nestane, věř mi."

Housenkovitý pokémon opatrně slezl po kmeni stromu zpátky na zem. Kimmy si jej pak vzala do rukou a donesla ho k jeho misce. Tam ho pustila, aby se mohl najíst. Poté se posadila na ubrus tak, aby svým tělem zakryla Wurmplovi výhled na Taillowa. Tohle opravdu nerada dělám...

"Wurmple," říkala Kimmy tiše pokémonovi a hladila jej po zádech, "opravdu není čeho se obávat. Ten Taillow patří mému kamarádovi Brendanovi a nechce ti nijak ublížit. On by se s tebou naopak rád seznámil." Znovu se pustila do snídaně.

"Tor-chic!" ozval se najednou vedle dívky ohnivý pokémon. Přistoupil ke své misce s jídlem a začal z ní zobat.

"Torchic si s Taillowem rozumí," pokračovala Kimmy, "ale ty... ty se ho bojíš. Přála bych si, abys pochopil, že všichni Taillowové nejsou jako ten z předvčerejška..."

"Wurm-ple..." pronesl housenkovitý pokémon. Všichni se pak bez dalších diskusí plně soustředili na své nasycení.

Mladí trenéři si po snídani nachystali pokébaly a odvolali své pokémony zpátky do pokébalů. Všechny své věci sklidili do batohů, které si pak nasadili na záda. Nyní už mohli pokračovat dál k Petalburgu.

"Myslíš, že si Wurmple a Taillow na sebe zvyknou?" ptala se Kimmy kamaráda během cesty.

"Jednou určitě jo," dumal Brendan, "ale nebude to moc rychle. Musíme jim dát víc času."

"Stejně bych byla radši, kdyby se skamarádili hned..." pronesla Kimmy.

"To se ale nedá uspěchat," namítl Brendan. "Nesmíme na ně moc tlačit, to by se nám mohlo vymstít. Nevím, co by se mohlo stát a raděj nad tím ani nechci moc přemýšlet."

Možná kdybych Wurmplovi tehdy pomohla dřív, vyčítala si Kimmy v duchu, tak by se tohle nemuselo stát...

***

U červeného osobního auta se zastavil hnědovlasý muž ve žlutých kalhotách a červeném triku s dlouhými rukávy. Chvilku se rozhlížel po okolí, než uviděl svou blonďatou ženu v modrorůžových šatech, kterak běžela jeho směrem.

"Pořád jsi ho nenašla?" zeptal se muž.

"Kdepak," zakroutila hlavou žena, "nezahlédla jsem ho."

"Nápodobně," povzdechl si manžel. "Jenže jestli ho nenajdem, tak do Verdanturfu přijedem se zpožděním. Nerad bych, aby se můj bratr kvůli tomu plašil."

"Já vím. Dokonce jsem se stavila za tím novým trenérem stadionu, jestli jej náhodou nespatřil."

"Fajn nápad. Taky jsem se zeptal několika lidí, jestli ho neviděli. Našeho syna by poznal snad každý. S trochou štěstí nebudeme muset obtěžovat policii."

"Jasně. Tak budeme hledat dál." Nato se oba manželé zase rozdělili a odešli hledat svého syna do dalších částí města.

***

Chvilku po jedenácté hodině dopoledne se Kimmy a Brendan, kteří byli ze samé chůze unavení, konečně dostali do Petalburgu. Jejich cíl byl jasný: najít místní stadion, setkat se s Kimmyiným otcem a svést s ním zápasy o odznak. Petalburg ale nepatřil mezi malá městečka jako Littleroot nebo Oldale, což dívku trošku zarazilo.

"Mám pocit, že bude těžké tady najít ten stadion," promluvila Kimmy.

"Možná ne," opáčil Brendan a začal se hrabat v jedné kapse. Vzápětí vytáhl knížku s titulkem Kapesní průvodce Hoennem pro trenéry pokémonů. "Proč myslíš, že jsem si v Oldalu kupoval tohle?" pousmál se.

"Aha," pochopila Kimmy. "Opravdu tam jsou mapy všech měst?"

"No jasně," odpověděl Brendan a nalistoval si v knížce mapu Petalburgu. "Jsou tu označený důležitý obchody, pokémonská střediska a taky stadion, pokud ve městě nějaký je. A jak se tak koukám..." prohlížel si mapku severní části města, "stadion tvýho táty je od nás asi tak půlhodinku cesty."

"Ještě půl hodiny?" zaúpěla dívka. "Ale Brendane, já už jsem unavená..."

"Mě to taky trochu zmáhá," řekl na to chlapec, "ale zkus to ještě vydržet. U tvýho táty si určitě odpočnem." Vzápětí vyrazil napřed.

Kimmy následovala městskými ulicemi svého kamaráda, který se občas zastavil, mrknul do plánku města v Kapesním průvodci a určil další směr cesty. Se spolehlivou mapkou se nemohli ztratit.

Když už byli nedaleko od stadionu, postavila se jim do cesty starostlivě se tvářící blonďatá žena v modrorůžových šatech. "Promiňte, děti," řekla a ukázala jim malou fotku nějakého chlapce, "neviděly jste tohoto kloučka?"

Kimmy a Brendan si pozorně prohlédli chlapce na fotografii. Vypadal, že je v jejich věku, možná dokonce o maličko mladší. Z obrázku byly dále patrné jeho jasně zelené vlasy a bílá košile. Také vypadal v obličeji trochu pobledlý.

"Ne, toho jsme neviděli," zakroutila hlavou Kimmy.

"Ach jo..." povzdechla si žena. "Kam jenom zmizel ten můj Wally?"

"On je to váš syn?" podivila se dívka.

"Ano," potvrdila žena.

"Jak mohl jen tak zmizet?" tázal se Brendan.

"Můj manžel s ním má brzy odjet do Verdanturfu," vykládala žena. "Wally se chtěl ještě jednou projít po městě, tak jsme ho nechali jít s tím, aby se brzo vrátil. Jenže je pryč už nějak dlouho a začínáme mít o něj strach."

"Tak to je teda problém," pronesl Brendan, "ale v tomhle vám asi nepomůžem."

"Doufala jsem, že jste ho viděli," řekla Wallyho matka. "Promiňte, že jsem vás zdržela. Mějte se."

"Nemusíte se omlouvat," děla Kimmy. "Nashledanou."

"Nashle," přidal se Brendan. Žena pak šla dál ulicí do dalších částí města a udivení mladí trenéři rovněž odešli po svých.

Zakrátko se Kimmy a Brendan konečně ocitli před velkým dřevěným stavením stojícím na dvoře, k němuž vedlo pět kamenných schodů stoupajících vzhůru. Cítili v sobě vzrušení z toho, co mělo za okamžik přijít: setkání s Normanem, otcem Kimmy a místním trenérem stadionu.

"Taky cítíš to napětí?" otázal se Brendan kamarádky.

"To si piš," přikývla Kimmy. Konečně zase uvidím tátu!

Mladí trenéři vstoupili do budovy stadionu, jehož interiér byl tvořený převážně ze dřeva. Po krátce chůzi hlavní chodbou odbočili do velké místnosti, jejíž rozměry jim málem vyrazily dech. Připomínala totiž velkou sportovní halu. Uprostřed místnosti bylo standardní zápasiště, které bylo tvořeno hlínou, nikoliv dřevem jako všechno ostatní v budově stadionu. Několik metrů od zápasiště stála menší lavička.

"Páni," vydechla Kimmy, "tohle místo je úžasné."

"To je fakt," přitakal Brendan a pak zavolal na celou místnost: "Hej haló, je tady někdo? Kde je trenér stadionu?"

"Už jdu!" ozval se odněkud z hlavní chodby mužský hlas. Děti instinktivně udělaly čelem vzad. Za chvilku k nim z chodby přistoupil štíhlý muž s krátkými černými vlasy. Měl na sobě šedivě modré kalhoty a červenou mikinu se zipem a několika svislými černými pruhy.

Kimmy se na příchozího kouzelně usmála. "Ahoj, tati," pozdravila, "moc ráda tě zas vidím."

"Já tebe také, Kimmy," odpověděl její otec rovněž úsměvem. "Jakpak se máš, holčičko moje?"

"Zatím vážně skvěle," uchichtla se dívka.

"Promiňte, vy jste..." ozval se Brendan.

"Jmenuji se Norman," představil se Kimmyin otec, "a jsem trenér tohoto stadionu."

"A já jsem Brendan," prozradil chlapec. "Profesor Birch je můj táta."

"Znám profesora Birche," přikývl Norman, "je to můj dobrý přítel. Rád tě poznávám, Brendane," potřásl si s chlapcem rukou. Poté se poohlédl k lavičce. "Pojďte se posadit. Určitě musíte být unavení."

"A jak," mrkla Kimmy na otce. Všichni se pak posadili na lavičku v hale.

"Tak jak dopadlo stěhování?" zeptal se Norman dcery.

"Všechno je v pořádku," ujistila ho Kimmy. "Mámě se tam vážně líbí a mě taky. Nejdřív se mi tam moc nechtělo, to asi víš... ale navykla jsem si."

"To rád slyším," pousmál se Norman.

"Brendan je můj první kamarád, kterého jsem si tu našla," pokračovala dívka. "Je vážně skvělý. Ví toho o pokémonech spoustu."

"Kimmy, nepřežeň to," zarděl se Brendan, "tátovi se ještě zdaleka nevyrovnám."

"Jsem tak trochu překvapen tím, že jsi dorazila až sem, Kimmy," popřemýšlel Norman. "Tvůj kamarád ti jistě hodně pomohl, viď?"

"To není jen díky němu," pousmála se dcera, "myslím, že nám pomohli i naši pokémoni."

"Podívejme se na to," podivil se Norman, "ty už máš vlastního pokémona?"

"Ano," přikývla Kimmy. "Profesor Birch byl opravdu hodný, když mi dovolil si jednoho vybrat."

"A to není vše," dodal Brendan. "Kimmy už dokonce chytila dalšího pokémona."

"Co kdybyste mi ukázali své pokémony?" navrhnul Norman.

"Moc ráda," odkývla Kimmy. "Beze všeho," přidal se Brendan. Oba si pak připravili pokébaly.

"Torchicu, Wurmple, pojďte ven," řekla Kimmy a pokébaly se jí otevřely v rukou. U jejích nohou se zhmotnili oba pokémoni.

"Mudkipe, Taillowe, ukažte se!" zvolal Brendan a vyhodil své pokébaly nad sebe. Mudkip se objevil nedaleko od Torchica s Wurmplem a ptačí pokémon se zhmotnil nad hlavami všech přítomných. Brendan pak chytil padající pokébaly do rukou. Taillow si začal poletovat u stropu nad zápasištěm, přičemž ho Wurmple nejistě sledoval.

"Torchic je můj první pokémon," řekla Kimmy a vzala jmenovaného do rukou. "Předevčírem jsem si ho vybrala u profesora Birche. No řekni, není roztomilý?" znovu se pousmála.

"To rozhodně je," pokýval hlavou Norman. "Řekl bych, že to byla dobrá volba."

"Tor-chic!" pravil polichocený pokémon.

"Já začínal s Mudkipem," ukázal Brendan na vodního pokémona. "S ním jsem chytil několik různých pokémonů včetně tohohle Taillowa," poohlédl se na létajícího tvora. "Všechny ostatní jsem nechal u táty v laborce, aby je mohl studovat."
Kimmy postavila Torchica zase na podlahu a vzala si k sobě housenkovitého pokémona. "Tohoto Wurmpla jsem si chytila včera. Je taky fajn, ale... bojí se Taillowů," povzdechla si. "Doufám, že jednou překoná svůj strach..."

"Wurm-ple..." ozval se pokémon.

"Myslím," uvažoval Norman, "že mu pomůže, když vyhraje několik zápasů. Pak se určitě nebude tolik bát." Lehce se pousmál. "Na něco se vás zeptám. Když oba máte vlastní pokémony, víte už taky, co nyní chcete dělat?"

"Jsme na cestě do Hoennské ligy," odpověděl Brendan. "Chceme se stát nejlepšími trenéry pokémonů."

"Ty také, Kimmy?" optal se Norman.

Dcera trenéra stadionu souhlasně přikývla. "Říkala jsem si už včera ráno, že bych to měla zkusit také. Vlastně to byl původně Brendanův nápad," uchichtla se.

"To byste nevěřil, jak se jí dařilo hned první den," prozrazoval Brendan. "Tehdy svedla hned tři vítězný zápasy," zdůraznil.

"Ale no tak..." začervenala se Kimmy. "Já myslím, že jsem jenom měla začátečnické štěstí."

"Kimmy," řekl Norman, "líbí se mi, že chceš být výborná trenérka pokémonů. Pro mě je to vážně skvělá zpráva. Opravdu se těším na to, až skutečně zesílíš a nabereš zkušenosti."

"Díky, tati," usmála se dcera.

"Pane..." ozval se od chodby nesmělý chlapecký hlas, "vy jste trenér stadionu?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama