"Přestože zlo i dobro musí být na světě vyrovnané, aby nebyla porušena rovnováha, je mnohem snažší činit zlo."
BaronDevil

Dokončené kapitolovky

Nejnovější kapitoly


Ve stínu Pána zla - Prolog
Navzdory času - 2.kapitola
Harry Potter a poslední bitva - 15.kapitola
Zoufalí a každý sám - 12.kapitola
Grimoár země - 7.kapitola
Thor: Cena důvěry - 10.kapitola
Thor: Zboření hranic - 9.kapitola (1.část) - 9.kapitola (2.část)

8.kapitola - Nabité odpoledne (1.část)

19. června 2012 v 7:40 | Captain George Zappy |  Pokémon: Tři živly
8. kapitola Tří živlů. Opět, asi není nic moc...

Kimmy a Brendan si dopřávají odpočinek v pokémonském středisku, kde je navštíví Norman. Co se od něj děti dozvědí a co od něj dostanou? Co jim doporučí? A co se mladí trenéři ještě dozvědí o Wallym?

Na cestě dál jsou i další překvapení. Kdo je ten muž, který děti nečekaně osloví? A podaří se Kimmy chytit si dalšího pokémona?



Nabité odpoledne



Kimmy a Brendan právě vycházeli z jídelny v petalburgském pokémonovém středisku, kde si dopřáli oběd. S vědomím, že významně pomohli Wallymu chytit si vlastního pokémona, si na jídle zvlášť dobře pochutnali.

"Bylo to skoro jako od mámy," oblízla si Kimmy rtíky.

"Jo, ve středisku umějí dobře vařit," přikývl Brendan.

Jakmile oba vstoupili do hlavního sálu, Kimmy se poznenáhlu zastavila. Když totiž předtím procházela vchodovými dveřmi do střediska, nikoho za pultem nezahlédla, ale teď u něj stála sestra Joy. To je zvláštní... co dělá právě tady? divila se. Usmyslela si, že se přímo zeptá oné sestry, pročež zamířila k pultu.

Co to chce dělat? podivil se Brendan nad jednáním kamarádky.

"Dobrý den, sestro Joy," pozdravila Kimmy, "copak děláte tady v Petalburgu?"

"Cože?" užasla Joy překvapením. "Nevím, o čem to mluvíš."

"Vždyť jsme se viděli v městečku Oldale, pamatujete?" chtěla jí připomenout Kimmy. "Uzdravila jste pokémony mně a tady kamarádovi," poohlédla se na Brendana, "a ještě jste nám pomohla s registrací do Hoennské ligy."

"Ach, tak to promiň," pousmála se Joy, "ale musela sis mě splést s mou mladší sestrou, která pracuje právě v Oldalu."

"Co?" užasla pro změnu Kimmy. "Ale jak to? Vždyť vypadáte úplně stejně..."

"Já ti to vysvětlím," přikročil Brendan ke kamarádce. "V každém existujícím pokémonském středisku pracuje jedna sestra Joy. Všechny de facto patří do jedné rodiny a vypadají úplně stejně."

"Cože?" vyvalila dívka oči. "Chceš mi říct, že je na světě spousta sester Joy?"

"No jasně," ušklíbl se Brendan, "tohle taky vím od svýho táty a je o tom i zmínka v Kapesním průvodci. Takže mě nepřekvapuje, že tady vidím Joy."

Kimmy se stále nezdálo reálné, že by to, co jí Brendan právě sdělil, mohla být pravda. Copak je možné, aby jich bylo tolik? "Pořád tomu nemůžu uvěřit..."

"Třeba ti pomůže tohle," pousmál se Brendan a vytasil se s Kapesním průvodcem. Nalistoval si v knížce fotografii, na které byla zobrazena celá skupina sester Joy a tento obrázek ukázal kamarádce. Ta z toho zůstala jako opařená.

K dovršení všeho sestra Joy řekla: "Já jsem na té fotografii také," a ukázala na postavu úplně vlevo. "Přesně tady jsem stála, když jsme se fotily."

"Neuvěřitelné," vydechla Kimmy. Takže mají pravdu...

"Co je neuvěřitelné?" zeptal se hlas nedaleko od dětí. Kimmy a Brendan se prudce otočili a stanuli tváří v tvář poklidnému Normanovi, držícímu v jedné ruce jakési dvě šedivé schránky.

"Jé, ahoj, tati," usmála se dívka. "Už nic, všechno je v pořádku."

"Buďte zdráv," děl udivený chlapec. "Co tu děláte?"

"Wally mi právě vrátil Zigzagoona," odvětil Norman, "a navíc mi řekl, že jste zašli sem na oběd. Tak jsem se rozhodl, že vezmu Zigzagoona na prohlídku a přitom se s vámi sejdu." Poté vytáhl z kapsy pokébal a podal jej sestře Joy. "Omrkněte, jestli mu něco není, prosím vás."

"Ale jistě," přikývla Joy a poté odešla s pokébalem hlouběji do střediska.

Norman se společně s dětmi posadil u jednoho volného stolu ve vestibulu. "Vám dvěma Wally vzkazuje," sděloval jim, "že ještě jednou děkuje za pomoc a že má vlastního pokémona jenom díky nám všem. Musím říct, že teď je opravdu šťastný."

"Spíš se málem zbláznil radostí," prohodil Brendan s mírným úšklebkem.

"Vedle toho mi slíbil," pokračoval Norman, "že se o Raltse dobře postará. Pokémon je nepochybně v dobrých rukou."

"To jsem ráda," pousmála se dcera trenéra stadionu.

"Nakonec odešel pryč s tím, že se po něm jeho máma určitě shání," dodal Norman a poté se zeptal: "Už jste si trochu odpočali?"

"Bez obav, tati," ujistila ho Kimmy, "po jídle jsem mnohem svěžejší."

"Nápodobně," přidal se Brendan. Tak a teď... přichází ten velkej okamžik... "Chci se vás zeptat, Normane - dal byste si s námi zápasy o odznak?"

"Ech?" zkoprněla Kimmy. Ale v Oldalu před obchodem přece tvrdil... "Brendane, neříkal jsi včera, že se nejdřív musíme dobře připravit?"

"Jejda," plácl se Brendan přes čelo, "já zapomněl. Úplně mi to uniklo."

Norman se krátce zasmál. "Neměl bys tolik spěchat, Brendane, potřebuješ nejprve pořádný trénink - ostatně ty také, Kimmy. Vedle toho, i kdybych souhlasil se zápasy, nebyly by vůbec oficiální a nebojovalo by se v nich o odznaky."

"A proč ne?" zeptala se Kimmy.

"Existuje takové pravidlo," objasnil Norman, "že vyzyvatel musí mít s sebou alespoň tři pokémony, aby mohl vyzvat trenéra stadionu na zápas o odznak. Výjimky se neudělují."

"Tři pokémony?" vykulila oči Kimmy. "Ale já jich tolik nemám!"

"No tak to je velkej problém," pronesl Brendan. Proto s ním nemohla Melanie zápasit... uvědomil si. Přesto se cítil rozladěný Normanovým odmítnutím.

"Vaši výzvu bych jinak přijal," děl s úsměvem Kimmyin otec, "i když máte jen málo opravdových zkušeností. Jako trenér stadionu jsem totiž povinen přijmout každou výzvu k zápasu o odznak. Jenomže oba máte u sebe jenom dva pokémony a tím to pro mě hasne."

"Moment," vzpomněla si Kimmy a ohlédla se na kamaráda. "Brendane, tys přece máš spoustu pokémonů u profesora Birche, ne?"

"Už jsem říkal, že to není spousta," odvětil Brendan. "Mám u táty čtyři pokémony, to jo, ale nechci je trénovat na zápasy v Pokémonu."

"Ale proč ne?" vyptávala se Kimmy.

"Já si chci chytit různé další pokémony," připomínal Brendan. "Chci dát dohromady vyvážený tým, se kterým se budu moct dostat daleko."

"Promiň, zapomněla jsem na to," odvrátila Kimmy hlavu. Cítila se trochu nemožně.

Norman si odkašlal a poté řekl: "Jestli se chcete stát opravdu silnými trenéry, tak vám dám radu. Zkuste začít odjinud."

"Cože?" podivila se Kimmy.

"Vydejte se do města Rustboro," doporučoval Norman. "Dostanete se tam po cestě 104, která vede odtud na západ k mořskému pobřeží a pak se stáčí na sever skrz Petalburgský les. Rozhlédněte se při cestě po dalších pokémonech a chytněte si je. Poté byste mohli na nějaký čas zůstat v Rustboru a věnovat se tréninku, než budete schopni boje na tamním stadionu."

"Slyším dobře?" přeptal se Brendan a znovu si otevřel Kapesního průvodce Hoennem, ve kterém pak začal listovat.

"Ano," přikývl Norman, "v Rustboru stojí pokémonový stadion, který vede mladá Roxanne. Podle toho, co o ní momentálně vím, je celkem schopná, ale když si dáte záležet na svém tréninku, jistě ji v zápase překonáte. Až ji porazíte, vydejte se do dalších měst a bojujte s ostatními trenéry stadionů."

"Jo, už to vidím," řekl Brendan, který již našel mapku Rustbora. "Ten stadion je někde uprostřed města." Kimmy se podívala kamarádovi přes rameno, aby si rovněž prohlédla mapu.

"A nebojte se," dodal ještě Norman, "jednou s vámi určitě budu zápasit. Nejdřív ale musíte trochu vyspět, jestli mi rozumíte. To mi můžete dokázat tím, že získáte několik odznaků."

"Udělám, co budu moct, tati," hbitě přislíbila Kimmy. "Už teď se těším na náš budoucí zápas."

"To já taky," přidal se Brendan a zavřel Kapesního průvodce. "Stanu se opravdu silným trenérem pokémonů."

"To mě těší," mrknul Norman na děti a pak položil na stůl obě schránky, které přinesl s sebou. "Tohle jsou pouzdra pro odznaky. Vemte si je a ukládejte do nich všechny odznaky, které si vybojujete."

"Tak to je výborný," zaradoval se Brendan a hned si jedno pouzdro vzal k sobě.

"Mockrát díky," usmála se Kimmy a převzala si druhé pouzdro, které pak otevřela. Vnitřek byl vystlán jemným materiálem tmavomodré barvy a na polštářku byla vidět specifická místa, na něž se měly pokládat odznaky. Když se dívka vynadívala, zavřela pouzdro a vložila jej do svého batohu. Kamarád poté rovněž uložil svou schránku do ruksaku.

"Tak my už asi půjdeme," řekl Brendan a zvedl se od stolu společně s Kimmy. "Mějte se hezky," loučil se s Normanem.

"Tak ahoj, tati," řekla Kimmy na rozloučenou. "A prosím, řekni mámě, že jsme tu byli."

"Neboj, vyřídím jí to," pousmál se dívčin otec. "Hodně úspěchů vám oběma," popřál ještě dětem, které poté odešly ven ze střediska.

Jakmile Kimmy a Brendan vyšli ven na ulici, chlapec si opětovně otevřel Kapesního průvodce. Podle mapy se pak vydali západním směrem k cestě 104, po níž chtěli putovat dál. Na okraji města se jim najednou vydala vstříc žena v modrorůžových šatech a mávala jim na pozdrav.

"Wallyho máma?" poznala Kimmy příchozí osobu.

"Ach ano," přikývla žena, která nyní stála jen pár metrů od dětí. "A vy jste dozajista Kimmy a Brendan, že?"

"É... ano," mírně se zarazila Kimmy. "Odkud znáte naše jména?"

"To chce zapojit hlavu," ušklíbl se Brendan na dívku. "Kdo jiný než -"

"Wally mi o vás vyprávěl," skočila chlapci do řeči Wallyho matka. "Musím vám osobně poděkovat za to, že jste ho zabavili a pomohli mu chytit si pokémona. Kluk byl plný radosti..." šťastně vzdychla. "Už jsou to léta, co jsem ho naposled viděla se takhle usmívat."

"Opravdu?" podivila se Kimmy. "Stalo se mu předtím něco?"

"Víte," pravila žena, "náš Wally je bledý a často nemocný už hodně dlouho. Začalo to u něj ještě, když byl malý. Doktor nám posledně řekl, že klukovi nesvědčí znečištěný vzduch velkoměsta a doporučil nám, abychom ho přemístili někam, kde je čistší ovzduší."

"Nechtěla bych být v jeho kůži," politovala Kimmy Wallyho.

"Proto se měl teda přestěhovat do Verdanturfu?" otázal se Brendan.

"Přesně tak," potvrdila žena. "Verdanturf je celkem malé městečko. Není tam takový dopravní provoz a vůbec je tam velmi čistý vzduch. Wally se ubytuje u svého strýce z manželovy strany, přinejmenším na nějakou dobu. Věřím, že se mu tam bude líbit. Ale bez vaší pomoci by mu tam určitě bylo velmi smutno."

"Docela ho chápu," děla Kimmy. "Také jsem se zprvu bála stěhování. A... kde je Wally teď?"

"Ten už je na cestě do Verdanturfu," pousmála se Wallyho matka. "Můj manžel ho tam právě odváží naším autem."

"My bychom měli pokračovat v naší cestě," řekl Brendan. "Máme namířeno do města Rustboro a chceme tam zápasit na stadionu."

"Tak ať se vám daří, děti," popřála jim žena. "Opatrujte se."

"Nashledanou," rozloučili se sborně Kimmy a Brendan s Wallyho matkou a poté pokračovali dál.

Mladí trenéři se vydali po cestě 104 na západ. Les, kterým silnice procházela, byl podle Kapesního průvodce Hoennem relativně malý, na základě čehož Brendan odhadl, že se do Petalburgského lesa dostanou zhruba za tři hodiny. Kimmy ale byla zvědavá hlavně na to, jak vypadá mořské pobřeží, o kterém se zmínil její táta.

"Zatím jsem ještě neviděla moře na vlastní oči," prozradila dívka během pochodu.

Brendan se lehce pousmál. "Podle toho, co tady v té knížce čtu, je -"

"S dovolením, vy dva," ozval se za dětmi nějaký mužský hlas.

Kimmy a Brendan se prudce ohlédli a podívali se na neznámého člověka, jenž se doširoka usmíval. Šlo o podsaditého muže s tmavými brýlemi a kudrnatými hnědými vlasy, který byl oblečený v modré košili s motivy květin a pokébalů. Také nosil bílé šortky a na nohou velké bílé kecky. Na krku měl pověšený nějaký malý přístroj červené barvy, jako by to byl náhrdelník.

"Kdo jste, pane?" zeptala se Kimmy.

"Teď nezáleží na tom, kdo jsem já," hbitě odvětil muž, "ale kdo jste vy. Jste zajímavě oblečeni a vybaveni. To mě přivádí na jednu myšlenku... vy jste trenéři pokémonů, že ano?"

"To se klidně vsaďte," zazubil se Brendan.

Muž si začal velmi pozorně prohlížet děti a po krátké chvíli od nich odvrátil hlavu. "Ale spíš mám dojem, že ne," pronesl k překvapení chlapce i dívky, "protože vaše šaty nejsou zas tak... špinavé, jak jsem očekával. Buďto jste začínající
trenéři anebo jenom obyčejné děti."

V Brendanovi to okamžitě začalo vřít rozčilením. Co si ten chlap myslí, že je zač?!

"Ech, no..." vydala ze sebe zmatená Kimmy, "je pravda, že zatím nejsme na cestě moc dlouho -"

"Poslyšte," důrazně se ozval dotčený Brendan, "kdo jste a o co vám vůbec jde?!"

"Potuluji se po Hoennu, mladíku," sdělil muž, "a přitom vyhledávám talentované trenéry pokémonů. Ale zdá se, že na tomto místě se teď pohybuji zbytečně. Promiňte, že jsem vás připravil o čas. Mějte se." Nato se zrychleným krokem vydal směrem k městu Petalburg.

"Hej, tak počkejte," křičel za ním Brendan, "pořád jste nám neřek, kdo jste!" Muž se však ani neohlédl a šel si dál po svých.

"Teda to je ale fakt..." spolkl Brendan nadávky na neznámou osobu.

"Uklidni se," řekla Kimmy. "Nechápu ho o nic víc než ty, ale tímhle si nepomůžeme. Nechme ho být."

Brendan si zastrčil Kapesního průvodce Hoennem do batohu a nasupeně pokračoval v dívčině společnosti dál. Hlavu měl stále plnou myšlenek na slova muže, který jej tak rozčílil. Buďto jste začínající trenéři anebo jenom obyčejné děti.

"Co s ním sakra je?" procedil chlapec. "Jak může o nás pochybovat?"

"To vážně netuším," odpověděla Kimmy. "Je docela podivný."

"Asi má svá vlastní měřítka," usoudil kamarád, "podle kterejch hodnotí trenéry, které potká. Ale že je až takovej, aby zpochybňoval, co jsme zač... to mu jen tak neprominu."

"Promluvíme si s ním jindy," navrhla Kimmy. "Tedy pokud ho vůbec ještě uvidíme. To také zjistíme, kým je."

"Fajn..." vydechl Brendan. Doufám, že si to už nedovolí znova, jinak...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama